Archeologové odhalili praktiky rituálního obětování dětí u Mayů – ukázalo se, že se týkaly výhradně mužů. Mezinárodní výzkum přinesl také řadu dalších poznatků o této dávno zaniklé kultuře, včetně toho, jak mizely její pozůstatky po příchodu evropských kolonizátorů.
Mayové nejraději obětovali bohům chlapce. Včetně dvojčat, odhalila analýza
Na okraji studny Itza. To je význam jména města Chichén Itzá, které se po pádu klasických Mayů dostalo k moci ve Střední Americe. Patřilo k největším a nejvlivnějším městům už za Mayů, ale přes jeho důležitost se toho o něm stále ví poměrně málo.
Město, kde tekla dětská krev
Starobylé mayské město Chichén Itzá se nachází v srdci mexického poloostrova Yucatán a je jednou z nejznámějších a nejzáhadnějších archeologických lokalit kontinentu. Po úpadku klasických Mayů získalo na síle a ve staletích před příchodem Španělů bylo lidnatým a mocným politickým centrem.
Chichén Itzá v Mexiku
Vliv Chichén Itzá sahal do celé mayské oblasti a hluboko do srdce středního Mexika. Město je proslulé svou monumentální architekturou, včetně více než tuctu míčových hřišť a mnoha chrámů, mezi nimiž je i mohutný chrám El Castillo zdobený opeřenými hady. Už více než sto let je tato starodávná metropole předmětem archeologického výzkumu.
Lokalita je nicméně pravděpodobně nejznámější díky rozsáhlým dokladům o rituálním zabíjení, které tam probíhalo. Důkazy existují například v umění, našly se ale i pozůstatky obětí – konkrétně na začátku dvacátého století v zatopené jeskyni (cenotě) uprostřed města, kde jich byly celé stovky.
Kromě samotných kostí tam bylo objeveno také kamenné zobrazení obrovského tzompantli, což byl jakýsi stojan na vystavení lebek. O těchto kostrách se toho až doposud příliš nevědělo, snad jen to, že většinu z nich tvořily děti a dospívající. U takto mladých lidí je ale složité určit třeba i jejich pohlaví, k tomu je zapotřebí genetická analýza. A právě tu použil mezinárodní vědecký tým na pozůstatky 64 dětí z této oblasti.
Datování ukázalo, že místnost na ostatky neboli chultún se používala více než půl tisíciletí, od sedmého do dvanáctého století. Drtivá většina dětí tam ale byla pohřbena během asi dvě stě let trvajícího období, kdy bylo město Chichén Itzá na vrcholu politické moci, tedy mezi lety 800 až tisíc našeho letopočtu. To všechno vědci předpokládali, o to více je ale zaskočilo pohlaví obětí.
Genetická analýza totiž odhalila, že všech 64 dětí byli chlapci. Všichni zároveň pocházeli z lokální mayské populace a nejméně čtvrtina z nich byla úzce příbuzná s nejméně jedním dalším dítětem uloženým ve stejné místnosti. Vědci navíc prokázali, že tyto příbuzné děti konzumovaly podobnou stravu, což naznačuje, že vyrůstaly ve stejné domácnosti – a to znamená, že to byli nejspíš sourozenci nebo bratranci.
„Nejpřekvapivější je, že jsme identifikovali také dva páry identických dvojčat,“ uvedla Kathrin Nägelová, která se na analýze podílela a jejími výsledky si je jistá díky použité metodě. Celkově zjištění naznačují, že příbuzní chlapci se pro obětování bohům pravděpodobně vybírali v párech.
Magická dvojčata
Dvojčata mají v příbězích o původu a duchovním životě starých Mayů zvláštní místo. Obětování dvojčat je ústředním tématem posvátné mayské Knihy rady K'iche', známé spíše jako Popol Vuh. Byla sice napsaná až během koloniální éry, ale její základy jsou staré více než dva tisíce let.
V Popol Vuh sestoupí dvojčata Hun Hunahpu a Vucub Hunahpu do podsvětí a po porážce v míčové hře jsou obětována bohům. Dvojčata pak podstupují opakované cykly obětování a vzkříšení, aby přelstila bohy podsvětí.
Hrdinská dvojčata a jejich dobrodružství jsou často zastoupena v umění klasických Mayů, a protože podzemní stavby byly považovány za vchody do podsvětí, může pohřbívání dvojčat a dvojic blízkých příbuzných v chultúnu v Chichén Itzá připomínat rituály zahrnující právě tato hrdinská dvojčata.
Zjednodušené vyprávění o mayských obětech říká, že na oltářích umíraly hlavně mladé dívky a ženy – nicméně tato představa je teď díky genetické analýze v podstatě vyvrácená. „Naše studie staví tuto historku na hlavu a odhaluje hluboké souvislosti mezi rituálním obětováním a cykly lidské smrti a znovuzrození, které jsou popsány v posvátných mayských textech,“ uvedli autoři práce.
Geny ukazují dopad epidemií
Genetické informace získané v Chichén Itzá umožnily vědcům prozkoumat také další důležitou oblast – dlouhodobý genetický dopad epidemií z koloniální éry na domorodé obyvatelstvo.
Badatelé našli důkazy o tom, že v době, kdy do Ameriky dorazily s evropskými kolonizátory i nové nemoci, se v původní populaci začaly preferovat geny související s imunitou, konkrétně se podařilo najít růst genetických variant, které chrání před salmonelou.
Během 16. století v Mexiku zapříčinily války, hladomory a epidemie pokles populace až o devadesát procent. Mezi nejzávažnější události v tomto ohledu patřila epidemie, kterou tamní lidé nazývali cocoliztli a region zasáhla v roce 1545. Teprve nedávno se podařilo prokázat, že šlo právě o salmonelózu. „I současní Mayové si nesou genetické jizvy těchto epidemií z koloniální éry," dodává hlavní autor studie Rodrigo Barquera.
