Půlroční expedice českého studenta Františka Vejmělky na Nové Guineji přinesla jedinečný objev. Jako první zdokumentoval jednoho z největších myšovitých hlodavců světa – masivní velekrysu Mallomys istapantap.
Na Zemi žije jen málo záhadnějších savců, než je novoguinejská velekrysa s latinským jménem Mallomys istapantap. Že vůbec existuje, si vědci všimli až v devadesátých letech dvacátého století, a to jen podle toho, že našli několik zaprášených exemplářů tohoto tvora v muzejních archivech. Na vlastní oči ji nikdo neviděl hlavně proto, že žije v chladných mlžných horských pralesích, v nadmořských výškách až 3700 metrů.
Aby tohoto tvora našel, strávil doktorand Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity Vejmělka v nehostinných horách Nové Guineje pátráním půl roku. A uspěl. „Žije strašně vysoko, strašně daleko, těžko se tam dostává a špatně se loví. Protože je to noční zvíře, je potichu, není barevná, je prostě enigmatická. Proto jsme ji potřebovali vyfotit, natočit, chytit,“ uvedl.
„Je neuvěřitelné, že takto velké a pozoruhodné zvíře zůstávalo pro vědu tak málo poznané. Kolik toho ještě o biodiverzitě tropických hor nevíme?“ ptá se Vejmělka, který kromě fotek a videozáběrů pořídil i první měření samců a přinesl tak vědě informace o potravě, parazitech, aktivitě, pohybu a další poznatky o způsobu života tohoto hlodavce.
Význam výzkumu potvrzuju je i vedoucí české výzkumné stanice na Nové Guineji Vojtěch Novotný, který vede i Laboratoře tropické ekologie při Biologickém centru Akademie věd ČR. „Teprve díky Františkově výzkumu jsem si sám uvědomil, jak vlastně málo toho víme o tak prominentní skupině, jako jsou savci,“ prohlásil Novotný.
Novoguinejské velekrysy představují spolu s filipínskými velemyšmi největší myšovité hlodavce světa. Vyskytují se pouze ve strmých velehorách Nové Guineje pokrytých panenskými pralesy, kde se díky nepřítomnosti šelem a jiných konkurenčních savců mohli za pět milionů let svého vývoje rozrůznit do druhové i tvarové pestrosti.
Huňaté velekrysy Mallomys istapantap žijí skrytým způsobem života v těžko přístupných oblastech, v noci šplhají po stromech, přes den se ukrývají v norách v zemi či v korunách stromů a živí se výhradně býložravě. Mají ostré hlodáky, hustou srst a tlapky dlouhé až osm centimetrů, tělo se silným ocasem měří 85 centimetrů a váží až dva kilogramy. Vzhledem k odlehlosti a obtížné dostupnosti lokality, kde se vyskytují, a jejich noční aktivitě jsou však extrémně obtížně sledovatelné.
O krysách a lidech
Vejmělka byl sice na svou misi precizně připravený, ale i tak ho řada věcí na místě překvapila, až zaskočila. „Jedno z nejpřekvapivějších zjištění bylo, že jich tam je hrozně moc. Lezly i samy do tábora – třeba odběhl pes a přiběhl s tou krysou,“ popsal.
Přiznává, že klíčovou roli v jeho výzkumu hráli lidé, konkrétně guinejští domorodci. „Nebýt domorodých lovců, kteří mě provázeli v horách a pomáhali mi zvířata najít, nikdy bych taková data nezískal,“ říká. Na své půlroční expedici, při níž úzce spolupracoval s několika místními kmeny, mapoval druhovou bohatost savců na nejvyšší hoře Papuy Nové Guineje, Mount Wilhelmu, která se tyčí do výšky 4,5 tisíce metrů nad mořem. Při svém výzkumu zaznamenal a posléze geneticky určil 61 druhů nelétavých savců (hlodavců a vačnatců), kteří se na hoře vyskytují.
„Snažil jsem se s domorodci co nejvíc mluvit, abych od nich zjistil co nejvíc věcí– jak se ta zvířata řeknou v jejich jazyce, co o nich vědí, co ta zvířata žerou. Protože o nich nevíme prakticky nic,“ dodal. Učili se ale i oni od něj. I proto pro něj na konci výzkumu připravili děkovný rituál.
Nepoznaná oblast
K čemu je takový výzkum, jak přispívá objev hlodavce na druhém konci světa Česku? Je důležitý k lepšímu pochopení mimořádné biodiverzity málo poznaných tropických hor Nové Guineje. Zatímco americké, africké i orientální tropy už byly prozkoumány detailně dávno, australská oblast zůstávala z tohoto pohledu prakticky nepoznaná, natož geneticky analyzovaná.
Klíčový je podle Akademie věd i význam spolupráce s místními komunitami, které se díky vědcům dozvídají o jedinečnosti přírodních hodnot svého území a potřebě je chránit, například před stále rostoucí hrozbou těžby. A poslední, ale rozhodně ne nejméně důležité je, že takový objev přispívá k prestiži české vědy a může tak otevřít dveře dalším výzkumům.
