Lidské tělo si za normálních podmínek udržuje teplotu přibližně kolem 35,8 až 37 stupňů Celsia. Podle vědců je tedy pro lehce oblečeného člověka v klidových podmínkách ideální teplota vzduchu osmadvacet stupňů. Pokud je ale teplota vzduchu vyšší, jako se tomu děje v současné vlně veder, stoupá i tělesná teplota. A to má pak dopady na zdraví člověka.
Pro člověka znamená horko obecně nižší hrozbu než velký chlad. Evolučním důkazem je, že pro vnímání chladu má člověk asi 250 tisíc receptorů, ale pro teplo jenom 30 tisíc.
K přehřátí organismu může dojít nejčastěji při vysoké teplotě, ale není to jediná možnost – totéž může nastat například i při náročné pohybové aktivitě.
Celý problém začíná tím, že se přehřeje hypothalamus, čili část mozku, který má v těle na starost právě jeho termoregulaci. Když k přehřátí dojde, nesvede už hypothalamus na úpravu teploty dohlížet.
K příznakům přehřátí (neboli hypertermie) patří hlavně neschopnost se přes horko potit, zmatenost, malátnost nebo zvýšená tepová frekvence – a nakonec bezvědomí. Platí přitom, že přehřátí více hrozí osobám vyššího věku nebo lidem s kardiovaskulárním onemocněním a také obézním lidem, kteří mají ztížený odvod tepla kvůli větší izolaci tukovou tkání. Mezi ohrožené patří také menší děti.
- Hypothalamus je částí mezimozku. Jeho činnost spočívá hlavně ve slaďování jednotlivých vnitřních orgánů do komplexní odpovědi. Například připravuje všechny orgánové soustavy na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž.
Pot je nejlepší pomocník
Jeden z prvních následků narušení funkce hypothalamu se projeví v potu. Za normálních okolností tento orgán reaguje na zahřívání těla tím, že vyšle zprávu do cév v blízkosti kůže, aby se rozšířily. Tím se zvýší množství krve na povrchu kůže, což jí umožní zbavovat se účinněji tepla – tohle ale stačí, jen pokud je vzduch chladnější než tělo.
V opačném případě, tedy je-li vzduch teplejší než tělo, zapojí se do termoregulace potní žlázy. Člověk jich má mezi 1,6 až 5 miliony. Pot se vylučuje na povrch kůže, kde má jeho odpařování ochlazující účinek – k přeměně tekutiny na páru je zapotřebí tepelné energie z těla. Tím se teplo odvádí z těla pryč.
Pocení ale není dokonalý systém. Aktivní člověk může denně vypotit sice až deset litrů vody, ale pokud ji nenahradí, může to vést k dehydrataci. A dehydratované tělo se už pochopitelně nemůže ochlazovat pocením. Pokud se tělo příliš zahřeje, může se zastavit průtok krve kůží i pocení; v takovém případě tělesná teplota prudce stoupne a mozkové buňky utrpí nevratné poškození.
Blízko kolapsu
Zatímco s náporem horka se zdravý člověk dokáže vypořádat, u zmiňované hypertermie už to neplatí.
Pokud tělesná teplota stoupne na přibližně 38 °C, mozek nařídí organismu, aby zpomalil. Když tento příkaz dostanou svaly, je důsledkem pocit únavy – respektive vyčerpání z horka. Mezi další příznaky hypertermie patří také závratě, poruchy vidění, silná žízeň, nevolnost, bušení srdce a otupělost.
Pokud se tělesná teplota nesníží, může se vyčerpání teplem zhoršit až na úpal. K tomu dochází, není-li organismus už schopen za pomoci termoregulace odvést z těla dostatečné množství tepla. Dostavuje se při teplotě těla kolem 40 °C a měl by být považován za situaci, kdy je nutná lékařská pohotovost. Mezi příznaky patří suchá, horká kůže a duševní poruchy. Neléčený úpal může způsobit křeče, kóma i smrt.
- Úpal je prvním typem přehřátí, může nastat při dlouhodobém pobytu v prostředí s vysokou teplotou (více než 35 °C) a chápeme ho jako selhání vlastní termoregulace.
- Hlavním příznakem je horečka (až 41 °C), dále můžeme pozorovat suchou, horkou a začervenalou kůži. Můžeme očekávat bolesti hlavy, závratě, zrychlený dech a tep. Tento stav může velmi rychle přejít do šoku.
- První pomoc: Nejprve musíme zamezit dalšímu zahřívání postiženého – přeneseme jej do stínu / do chladné, dobře větrané místnosti. Poté začneme s postupným zchlazováním. Podáváme chladivé nápoje, studené zábaly. Zchlazování by nemělo být postiženému nepříjemné. Také musíme zamezit druhotnému podchlazení. Teplotu srážíme přibližně na 38 °C.
- Úžeh: Projevuje se podobně jako úpal, ale zde se jedná o přehřátí mozku. Vzniká v důsledku déletrvajícího přímého působení slunečního žáru na nekryté tělo (častá kombinace se slunečním popálením). Může se projevit i po několika hodinách a postupujeme při první pomoci stejně jako při úpalu s tím rozdílem, že dáváme obklady na hlavu.
- Popáleniny od slunce: Jedná se o popáleninu prvního stupně, pomáhá tedy vše, co kůži ochladí, ať je to mokré tričko, nebo sprcha chladnou vodou. Pokud je bolest silná, dají se využít léky v podobě mastí.
Horko škodí mozku i duši
Vysoké teploty mají dopad i na lidské mentální schopnosti, s čímž má řada lidí osobní zkušenost. Když je příliš horko, je těžší racionálně, rychle a efektivně přemýšlet. Některé studie prokázaly, že extrémní horko je spojené se snížením kognitivních funkcí, chybami v úsudku a také s vyšším rizikem pracovních úrazů.
Při extrémně vysokých teplotách se dokonce začíná narušovat hematoencefalická bariéra, tedy přirozená „hradba“, která chrání mozek před nebezpečím z vnějšku. A to znamená, že v mozku se pak mohou hromadit bílkoviny a ionty, jež způsobují záněty.
Lidé často uvádějí, že se v horkých dnech cítí podrážděně a nervózně a na negativní podněty jsou mnohem citlivější než za normálních okolností. Američtí vědci nedávno v New Yorku popsali, že v horkých dnech dochází k většímu počtu pohotovostních návštěv nemocnic kvůli zneužívání návykových látek, poruchám nálady a úzkosti, schizofrenii a demenci.
Horký vzduch v plících
Horko může ovlivnit kvalitu vzduchu, takže se lidem hůře dýchá. Vysoké teploty jsou obvykle spojené s nehybným vzduchem, což zase umožňuje, aby se v něm udržovaly škodlivé látky – vítr je prostě nerozfouká.
Dalším souvztažným problémem je takzvaný přízemní ozon. Jedná se o škodlivý plyn, který vzniká chemickou reakcí znečišťujících látek vypouštěných automobily, elektrárnami a průmyslovými zdroji na sluneční světlo.
Může snižovat funkci plic a je také hlavním faktorem nemocnosti a úmrtnosti na astma. Jedna studie z roku 2008 zjistila, že za každý stupeň Celsia, o který se zvýší průměrná globální teplota, znečištění ozonem zabije ročně dalších dvaadvacet tisíc lidí na celém světě.
Oslabené srdce
Při zahřátí těla se rozšiřují cévy; organismu to sice pomáhá ochlazovat se, ale má to i vedlejší účinky – snižuje to krevní tlak a způsobuje závratě a nevolnost. Při přílišném poklesu krevního tlaku se zvyšuje riziko infarktu.
Když termoregulace pozná, že je moc horko, zvýší se množství krve, kterou srdce pumpuje do těla. Ale při nižším krevním tlaku musí srdeční sval pracovat o to intenzivněji, takže se nutně musí zvýšit tepová frekvence.
Při extrémních teplotách se množství cirkulující krve dramaticky zvyšuje. Srdce se snadněji a rychleji vyčerpá a průtok krve může náhle prudce klesnout. Pro kardiovaskulární systém jde o velkou zátěž, která může vyústit v krátkodobé i dlouhodobé poruchy orgánů, které jsou jeho součástí.
Na horko se dá adaptovat
Podle studií se člověk může vyšším teplotám přizpůsobit, pokud je jim vystaven častěji a delší dobu. To je přesně ten důvod, proč jsou obyvatelé zemí kolem rovníku schopní se s vedrem vypořádat snadněji než lidé od pólů.
Opakovaná zátěž v horku zlepšuje schopnost organizmu odvádět teplo z těla a snižuje nebezpečí vyčerpání z horka a selhání termoregulace. Přizpůsobuje se pocení a krevní oběh – aklimatizované osoby se při zátěži začínají potit dříve, čímž se snižuje kožní teplota.
Větší tepelné ztráty v horku umožňují adaptovaným osobám přesunout více krve k pracujícím svalům. Adaptovaní k horku mají při stejné fyzické zátěži nižší tělesnou teplotu a nižší srdeční frekvenci než neaklimatizovaní – a dobrou zprávou je, že základní aklimatizace na vyšší teploty trvá jen několik dní.
