Lidé nečekaně často nevnímají skutečný význam emocí svého domácího mazlíčka, tvrdí nová studie amerických vědců. Pejskaři tak mohou chování svého čtyřnohého přítele špatně interpretovat. Důvodů je mnoho a patří mezi ně i lidské nepochopení psích projevů způsobené hlavně tím, že lidé do zvířat promítají vlastní emoce.
„Štěkání na špatný strom.“ Tak se jmenuje studie dvojice amerických vědců, kteří se rozhodli provést dva experimenty, v nichž prověřili, jak lidé vnímají psí emoce. Jak naznačuje název textu, kterému v češtině odpovídá úsloví „plakat na špatném hrobě“, ukázalo se, že dost špatně.
Výsledky prozradily, že lidé zpravidla dobře nechápou emocionální stav svého psa, protože jeho emoce posuzují podle kontextu události, které jsou svědky a vnášejí do hodnocení příliš silně svůj vlastní pohled. „Lidé se nedívají na to, co pes dělá, ale na situaci, ve které se ocitl. Na základě toho vnímají své emoce,“ uvedla psycholožka Holly Molinarová, která se na studii podílela.
„Naši psi se s námi snaží komunikovat, ale zdá se, že my jsme rozhodnuti dívat se na všechno, jen ne na samotného chudáka psa,“ dodal druhý autor práce Clyve Wynne, který se zabývá chováním psů a vazbou mezi nimi a člověkem.
K nedorozuměním podle jejich výzkumu nejvíc přispívá projekce lidských pocitů na psa. Toto „antropomorfizování“ zhoršuje schopnost opravdu pochopit, jak se zvíře cítí a co se snaží člověku sdělit.
Lidé se dívají na svět pohledem člověka
Experimenty spočívaly v tom, že vědci nejprve nahrávali psy v situacích, které považovali za pozitivní nebo negativní. Mezi pozitivní zařadili ty, kdy pes dostal nějakou dobrotu nebo oblíbenou hračku nebo vodítko (naznačující, že půjde na procházku), naopak v negativních bylo pokárání nebo vytažení vysavače ze skříně, protože většina psů luxování nesnáší.
Pak autoři studie tato videa ukázali lidem. Ve druhém experimentu testované osoby „podvedli“ – sestříhali záběry tak, aby na nich byl negativní podnět, ale pozitivní reakce (a opačně).
V obou pokusech čtyři stovky lidí hodnotily, jak šťastní a nadšení podle nich psi jsou. Ukázalo se, že testované osoby vnímaly náladu psa na základě všeho, co bylo na videích k vidění – s výjimkou psa samotného. „Když vidíte psa, který dostává pamlsek, předpokládáte, že se musí cítit dobře. Když vidíte takového, na kterého se křičí, předpokládáte, že se cítí špatně. Tyto předpoklady o tom, jak si myslíte, že se pes cítí, ale nemají nic společného s jeho chováním nebo emocionálními signály,“ popisuje Molinarová.
„V naší studii, když lidé viděli video, na kterém pes zjevně reaguje na vysavač, všichni tvrdili, že se cítí špatně a je rozrušený,“ doplňuje vědkyně „Když ale viděli klip, v němž pes dělá přesně totéž, ale tentokrát zřejmě reaguje na to, že vidí své vodítko, všichni uvedli, že je pes šťastný a klidný. Lidé neposuzovali emoce zvířete na základě jeho chování, ale na základě situace, ve které se pes nacházel.“
Lidské a zvířecí emoce se liší
„Vždycky jsem považovala myšlenku, že psi a lidé musí mít stejné emoce, za velmi neobjektivní a bez jakéhokoli skutečného vědeckého důkazu,“ konstatuje Molinarová. „A tak jsem chtěla zjistit, jestli existují faktory, které by mohly ovlivňovat naše vnímání psích emocí.“
Upozorňuje nicméně na to, že i vnímání lidských emocí je složité a nestačí k němu jen pohled do tváře. Toto vyhodnocování ovlivňuje nálada, kulturní blízkost, situační kontext a spousta dalších faktorů, takže mnoho vyhodnocování emocí je neúspěšných i mezi tak blízkými lidmi, jako jsou například manželé.
Není tedy divu, že empatie k cizímu druhu je ještě mnohem složitější. Pes ale na rozdíl od partnera nebo partnerky není schopen při výměně názorů svému protějšku vysvětlil, proč se při čtení jeho nálady spletl.
Molinarová proto doporučuje lidem, kteří chtějí vyhodnotit psí emoce, zejména pokoru. Tedy uvědomit si a přijmout, že náš druh nebyl evolučně nastavený k tomu, aby psí emoce četl. A současně je zásadní přijmout, že podobně jako u lidí se projevy jednotlivých zvířat mohou od sebe lišit: „Osobnost každého psa, a tedy i jeho emocionální projevy, jsou pro něj jedinečné,“ vysvětluje Molinarová.
„Když na svého psa křičíte za to, že něco provedl, a on se tváří provinile, je to opravdu proto, že se tak rovněž cítí? Nebo proto, že se bojí, že ho budete kárat ještě víc? Když věnujete vteřinu nebo dvě navíc tomu, abyste se zaměřili na chování svého psa, a uvědomíte si, že musíte překonat předsudek, že se díváte spíše na situaci kolem zvířete než na něj samotné, může vám to hodně pomoci k tomu, abyste správně pochopili emocionální stav svého mazlíčka. To povede k vytvoření silnějšího pouta mezi vámi dvěma,“ nabádá vědkyně.
