Éra poctivého čištění zubů, jak ho známe dnes, začala před 80 lety a odstartovala ji americká firma DuPont. Představila první zubní kartáček se syntetickými vlákny. Před tím se vyráběly kartáčky z kostí a vepřových štětin.
Lidé se o zuby starali nějakým způsobem už od začátku civilizace. Nebylo to ale vždy tak elegantní, příjemné a účinné jako dnes. Lidské zuby jsou fascinujícím dokladem toho, jak se lidské tělo nedokáže včas přizpůsobit změnám, které člověk se světem provádí.
V dobách, kdy se člověk teprve stával člověkem, vlastně problémy s kazy, jaké máme dnes, neznal. Zuby tehdy trpěly spíše obrušováním než kazy, jak dokládají archeologické nálezy. Potrava tehdy byly hlavně tuhá, nedokonale opracovaná, ale obsahovala poměrně málo cukrů, takže se zuby kazily méně. Nemluvě o tom, že lidé žili mnohem kratší dobu, takže kazy ani neměly čas vzniknout.
Situace se změnila s tím, jak se lidé začali usazovat a z lovců a sběračů se stávali zemědělci. Nový druh potravy způsobil, že zubních kazů začalo přibývat – přibližně v době před 4000 lety se proto objevily i prostředky k ochraně zubů. První doklady o jejich používání pocházejí z Babylonu. Tam lidé využívali větvičky, které měly jeden konec roztřepený žvýkáním. Tímto roztřepeným koncem si pak čistili zuby, a když se opotřeboval, prostě se okousal další kousek a čistilo se dál. Podle archeologických nálezů byl druhý konec klacíku zašpičatělý – mohl se pak využívat jako párátko.
Nejoblíbenějším materiálem pro tyto pra-kartáčky bylo dřevo ze salvadory perské. Ta má protizánětlivé účinky, navíc si lidé všimli, že zuby bělí, díky tomu se používá v některých zubních pastách jako přísada dodnes.
Párátka a další triky
Základem péče o zuby ale nebyly ve starověku kartáčky, nýbrž párátka. Už některé pravěké nálezy naznačují, že se takto mohly používat předměty staré desítky tisíc let, s určitostí se párátka využívala ve starém Egyptě a Římě. Bylo jednodušší odstranit z mezizubních prostorů a vyhnilých zubů zbytky kousků masa, než se snažit o pravidelné čištění.
Jako první párátka se používaly dřevěné třísky, ale i kousky ptačích brk nebo jemné kosti. Ve starověku ale zejména ve středověku se stalo párátko symbolem bohatství – mezi šlechtici byla oblíbená párátka ze vzácných kovů, slonoviny nebo ušlechtilých dřev, mnohdy byla i luxusně zdobená drahými kameny.
Klasická párátka v podobě, v jaké je známe dnes, vznikla až v druhé polovině devatenáctého století, když je začal v USA vyrábět masově průmyslník Charles Forstert. Využíval k tomu tehdy brazilské dřevo. Chudší vrstvy však na očistu zubů používaly v podstatě cokoliv, co mohly: od kousků hadříku až po sůl nebo saze.
V současné době se po celém světě ročně spotřebuje asi sto miliard párátek.
A zrodil se kartáček
Za vznik samotného zubního kartáčku vděčí svět Číně. Právě tam zřejmě v polovině patnáctého století vymysleli, že když se do dřevěné rukojeti vloží štětiny sibiřského kance, čistí to zuby mnohem lépe než do té doby využívané žvýkání listí.
Pochopitelně nebyly štětiny z kance tak jemné jako ty dnešní plastové, ale princip už byl stejný jako v současnosti. Výroba kartáčku, především zasazování mnoha štětin do dřívka, byla ale náročná a tedy i drahá, rozšířil se tedy hlavně mezi bohatšími Číňany.
Ti také přišli s řadou vylepšení; místo nepoddajných a k dásním nepřátelským štětinám z kance objevili lepší materiály – například koňské žíně nebo ještě lépe jezevčí srst; tu si ale mohli dovolit opravdu jen ti nejbohatší.
Kartáček a kriminál
Evropa se mezitím ubírala svými cestami, na zubní kartáček si musela počkat do konce osmnáctého století. Za jeho vynálezce se považuje William Addis z Anglie. Na princip kartáčku ho údajně přivedl pobyt ve vězení, kde neměl k čištění zubů ani saze ani sůl a už vůbec ne čisté oblečení. Inspiroval ho údajně dozorce, který koštětem zametal podlahu – napadlo ho, že by se podobně daly „zametat“ i zuby.
První kartáček si z kůstky a vepřových štětin vyrobil ještě za mřížemi, po propuštění je začal prodávat. Byla to ideální doba. Díky pokroku v zemědělství a celkově dobré ekonomické situaci i dovozu ze zámoří si Evropa zamilovala sladkosti – a tak začalo rychle přibývat v populaci kazů.
Addis našel na trhu díru velkou jako obří kaz – po několika letech už měl desítky zaměstnanců a prosperoval. Mimochodem: tato společnost existuje dodnes, kartáčky prodává pod jménem Wisdom Toothbrushes.
Pak už to šlo rychle, od poloviny 19. století se začaly kartáčky vyrábět masově, objevovaly se první patenty.
Válka, která změnila kartáčky
Hlavním materiálem na držadla kartáčků byly kosti. Když ale přišla Velká válka (dnes jí říkáme První světová válka), objevil se také hlad – a kosti se místo kartáčků daly využít pro přípravu jídla.
Jako náhradní materiál byl zvolen celuloid, plast známý už od 19. století. Umělá hmota byla lehká, odolná, levná a navíc umožňovala, aby se do ní snadno a přitom pevně zasazovaly štětiny.
Právě štětiny ale byly slabinou kartáčků. Jde o biologický materiál, který se pochopitelně časem kazí, takže jejich používání není příliš hygienické. Ve třicátých letech dvacátého století vymyslel americký chemik Wallace Carotherse materiál, který dostal jméno nylon – patentovat si ho nechala firma DuPont, camotný Carotherse z fenomenálního objevu univerzálně použitelného materiálu ovšem nic neměl: trpěl dlouhodobými depresemi ze svých neúspěchů, takže na jaře roku 1937 spáchal sebevraždu.
O necelý rok později se v obchodech objevil první kartáček, který vycházel z jeho objevu – celuloidové tělo neslo nylonové štětinky. Tím odstartovala doba moderní zubní hygieny, kdy připadá na jednoho člověka nejméně jeden zubní kartáček.
