Prehistorické skalní malby jsou mimořádně působivé. Vznikaly sice před desítkami tisíc let, ale ukazují značné znalosti i schopnosti svých tvůrců. Některé z těch nejdokonalejších jsou ponořeny do černočerné hlubiny jeskyní, k některým se sotva lze dostat, natož pak ocenit jejich uměleckou hodnotu. Odpověď na to, proč vznikly právě tam, hledali Jafit Kedarová a Ran Barkai z telavivské univerzity, informoval izraelský deník Haarec.
Závěry vědci otiskli ve specializovaném časopise archeologie Time and Mind. Položili si otázku, co vedlo před desítkami tisíc let obyvatele jeskyní k tomu, aby se nořili do hloubky podzemí a malovali na zdi. A dospěli k závěru, že svou roli mohlo sehrát prostředí s malým obsahem kyslíku. Nebo že tak mohli komunikovat s domnělými obyvateli světa v podzemí. Nemalovali pro ostatní členy svého kmene, ale aby udrželi kontakt s vesmírem.
Často tvořili ve stavu euforie. Aby totiž v temnu něco viděli, zapalovali louče, které odebíraly z prostor kyslík, což mělo vliv na stav vědomí přítomných.
U člověka vyvolávají mimořádné vidiny také halucinogeny a mnozí moderní umělci raději odmítli odvykací kúry, než aby nechali vyhasnout zdroj inspirace.
Drogy a pravěké umění
Už dříve experti předpokládali, že umělci z doby kamenné užívali omamné látky, ale nic se nenašlo. S výjimkou halucinogenu, který se používal v prehistorickém období v Kalifornii, kde umělci žvýkali durman.
Když Jafit Kedarová zkoumala jeskynní malby v Evropě, řekla si: „Proč vcházeli do té tmy, do takového odloučení, někdy i kilometr do nitra? Ty jeskyně nahánějí strach, jsou tam úzké průchody, neustále jsem si o něco otloukala hlavu.“ A Kedarovou také napadlo, že louče zapálené v nevětraných prostorách mohly vyvolat nedostatek kyslíku, jehož důsledkem mohly být halucinace a další vjemové poruchy, aniž by dotyčný požil drogu.
Když si to ti lidé uvědomili, umělci mezi nimi pak mohli tento stav vyhledávat záměrně.
Ne všechny jeskynní malby vznikly v hlubokém temnu, některé jsou u vchodů do jeskyň nebo pod skalními převisy. Mnohé jsou ale v prostorách, kde by byl člověk bez louče slepý jako netopýr. A právě tam jsou jedny z neúžasnějších skalních maleb.
Kedarová s kolegy test efektu kouře na množství kyslíku v podzemí neprováděla, protože to není bezpečné. Využila ale znalostí lidí pohybujících se v prostředí s malým množstvím kyslíku, jako jsou piloti nebo horolezci. Tým také mohl simulovat podmínky v úzkých jeskyních s pomocí softwaru vytvořeného pro archeology a techniky, kteří například řeší ventilace v podzemních parkovištích.
Prokázalo se, že když se zapálí oheň v prostorách s úzkým vchodem, koncentrace kyslíku rychle klesá. Projevem hypoxie může být halucinace i pocit vystoupení z vlastního těla. Jakmile to lidé zakusili, vstupovali do pochmurného prostředí s ohněm s vědomím, že jeskyně poskytující málo kyslíku je místem přechodu k jinému druhu bytí, ontologickým prostorem, který prvním „lidským bytostem poskytoval spojení s vesmírem“, stojí v publikované studii.
Ocitali se v extázi a mohli věřit, že komunikují s jinými bytostmi, duchy nebo předky. „Skála byla membránou, tkání spojující svět zde a nyní s podsvětím za ním. Podsvětím nikoli jako peklem, ale světem plnosti, blahobytu a růstu,“ soudí vědci.
