Dlouhověkost starořímských staveb spočívá ve specifickém způsobu výroby betonu a malty. Ukázal to výzkum vědců z Massachusettského technického institutu (MIT), Harvardovy univerzity a výzkumných středisek v Itálii a Švýcarsku. Díky analýze starořímských stavebních materiálů vědci dospěli k názoru, že klíčovým prvkem odolnosti staveb vůči zubu času je používání nehašeného vápna. Díky tomu malta a beton získávají „samozacelující vlastnosti“.
Je to na beton, za odolnost římských staveb může nehašené vápno, ukázal výzkum
Starořímské stavby podle autorů studie vykazují velmi dobrou odolnost vůči opotřebení. Příkladem jsou stavby jako římský chrám Pantheon, vybudovaný ve druhém století, nebo některé vodovody, jejichž struktury se stále využívají. To je podle autorů v kontrastu s portlandským cementem, jehož používání převažuje v současnosti a u kterého je uváděna životnost sto let.
Dlouhou dobu přisuzovali vědci dobré vlastnosti starořímských staveb tomu, že při výrobě betonu a malty se v antickém Římě používal pucolán a sopečný popel. Dnes je to nejčastěji písek.
To však podle autorů není úplné vysvětlení. Při analýze starořímských malt a betonů si všimli, že obsahují velké částice vápence, takzvané klasty. Předchozí studie to přisuzovaly nekvalitní technologii míchání. „Názor, že přítomnost těchto vápenných klastů je jednoduše vysvětlitelná nízkou kvalitou kontroly, mě vždy štvala,“ uvedl jeden z autorů studie Admir Masic z MIT.
Podrobnější analýzy navíc ukázaly, že částice mají strukturu, která odpovídá tomu, že vznikly za vysoké teploty. To by vyvracelo hypotézu, že částice vznikly nedůslednou technologií míchání. Vědci si zjištění vysvětlují tak, že při výrobě malty a betonu se v antickém Římě používalo nehašené vápno, které skutečně vyvolává chemické reakce vytvářející vysokou teplotu. Díky specifické struktuře klastů má podle vědců starořímský beton samozacelující schopnosti.
To vědci ověřili i při experimentu v laboratoři. Do betonu vyrobeného starořímskou i současnou metodou udělali malou puklinu, do které pak nalili vodu. Pod dvou týdnech beton vyrobený starořímskou metodou dokázal mezeru zacelit, což se však nestalo u betonu vyrobeného moderní metodou.
Objev podle studie může být zajímavý pro vývoj nových druhů betonů a ekologii. Podle odhadů výroba betonu a stavebních materiálů má zhruba osmiprocentní podíl na světových emisích skleníkových plynů. Výroba materiálu, který by podléhal pomaleji zkáze, by mohla vést ke snížení emisí v tomto sektoru.