Je silnější levhart, nebo hyena? Vědci z Kodaňské univerzity to podrobně zkoumali v rozsáhlé východoafrické přírodní oblasti obklopené venkovskými sídly. A zjistili něco překvapivého – přítomnost lidí má na vztahy mezi těmito druhy velkých predátorů zásadní vliv, přičemž hyenám dává nad jinak silnějšími levharty zásadní výhodu.
„My lidé si stále ničíme i ten malý kousek divočiny, který nám na světě zbyl. Tím, jak to děláme, ale ovlivňujeme i volně žijící zvířata. Naše studie dokazuje, že lidské vměšování do přírody narušuje rovnováhu mezi konkurenčními druhy a že z toho mají hyeny prospěch,“ zdůraznil Rasmus W. Havmøller, který výzkum vedl.
Havmøller několik měsíců pomocí kamerových pastí sledoval dynamiku mezi hyenami a levharty žijícími v tanzanském pohoří Udzungwa – národním parku o rozloze přibližně dvou tisíc kilometrů čtverečních, který je zcela obklopen zemědělskými a obydlenými oblastmi. Tato studie je první, která kombinuje pozorování velkých predátorů kamerami v čase i prostoru v rámci jedné analýzy.
Ukázalo se, že zatímco početnost hyen jako druhu se zvyšuje, populace levhartů naopak klesá. Vzhledem k tomu, že hyeny jsou jediným konkurentem levhartů v této konkrétní přírodní oblasti, je schopnost koexistence obou druhů důležitá pro jejich přežití. A klíčovou roli v ní podle vědců hraje superpredátor, tedy člověk.
„Protože místní lidé levharty rozhodně nemají rádi, stahují se šelmy od lidí co nejdál. Hyeny naopak těží z toho, že se jimi lidé necítí ohroženi a ani je nepronásledují. Díky tomu žijí v blízkosti lidských populací a mohou dokonce využívat lidi jako jakési živé štíty proti levhartům,“ vysvětluje Havmøller.
„Oblasti nejblíže lidem jsou zároveň místy s největším množstvím kořisti. A protože hyeny v těchto oblastech získávají nadvládu, zvyšuje se jejich schopnost konkurovat levhartům a potenciálně ohrožovat jejich přizpůsobivost,“ dodává Havmøller.
Na velikosti záleží
Pozorování vědců ale současně potvrzuje známé pořekadlo, že na velikosti záleží. Zatímco samci levhartů, kteří jsou větší, si i nadále udržují nadvládu nad hyenami, u levhartích samic, které jsou menší, je situace jiná. „Přestože tu vládnou samci levhartů, hyeny se jich zrovna nebojí. Jednoduše se potloukají v pozadí – pravděpodobně proto, aby levharty sledovaly a kradly jim kořist. Zdá se ale, že fyzická podřízenost hyen je v oblastech nejblíže lidem kompenzována, protože samci levhartů se odsud stahují,“ podotýká Havmøller.
A vzápětí pokračuje: „Samice levhartů naopak zcela mění své chování, když jsou v okolí hyeny. Stávají se denními lovci, protože hyeny jsou naopak především noční lovci. Je to nejspíš proto, že samice levhartů jsou menší než hyeny a že v případném boji o kořist pravděpodobně prohrají.“
Jako divočáci v Evropě
Celkově studie ukazuje, že hyenám prospívá život v blízkosti člověka. „To naznačuje, že jejich schopnost přizpůsobit se oblastem s lidskou činností může posílit celkovou úspěšnost hyen jako druhu a jejich konkurenční výhodu oproti ostatním velkým predátorům. A to díky tomu, že my lidé stále více narušujeme přírodu,“ vysvětluje Havmøller.
Když jsou levharti vystaveni tlaku, reagují na něj. A tato změna jejich chování může mít kaskádovité efekty. „Pokud se v národním parku otevře větší prostor pro turistiku a postaví se více silnic, samice levharta se okamžitě dostanou pod tlak. Nejsou schopné rozlišovat mezi turisty ze safari – kteří jsou nejaktivnější přes den – a pytláky. Časem se pravděpodobně naučí, že hosté safari nejsou nebezpeční. Pokud pak ale dojde k velkému a rychlému přílivu lidí do oblasti, kde levharti žijí, pravděpodobně dojde k poklesu jejich populace,“ upozorňuje Havmøller.
„Vyřazení velkého predátora, jako jsou levharti, z potravního řetězce, což může být konečným důsledkem narušení prostředí, může mít velmi prudké následky. Populace jiných druhů, například některých opic, jejichž počty jsou levharty drženy na uzdě, se náhle stanou příliš velkými a změní rovnováhu celého ekosystému,“ varuje vědec.
Smysl výzkumu
Havmøller doufá, že jeho studie poslouží jako podnět k větší opatrnosti a zdrženlivosti, pokud jde o správu divokých oblastí. „Naše výsledky jasně ukazují, že lidské rušivé vlivy mohou změnit konkurenční vztahy mezi významnými predátory. Doufám tedy, že při rozšiřování aktivit v oblastech divočiny se bude brát ohled na to, aby se vše zavádělo pomalu a zvířata měla šanci se přizpůsobit. Kromě toho by bylo dobré, kdyby se účinky lidských rušivých vlivů sledovaly na více místech pomocí kamerových pastí,“ uzavírá Rasmus W. Havmøller.
