Co se děje v těle po požití HHC či THC? Jen málokdo to ví lépe než český chemik Lumír Ondřej Hanuš. V pořadu Hyde Park Civilizace mluvil nejen o tom, jak tyto chemikálie fungují, ale také jestli by podpořil jejich legalizaci, nebo zákaz.
„Když jsem byl dítě a četl jsem dobrodružné knihy, bylo pro mě konopí opojná látka. Když jsem začal sbírat léčivé rostliny, dozvěděl jsem se, že je to i léčivá bylina. A když jsem měl možnost začít před třiapadesáti lety pracovat, tak mě to velmi zaujalo. Pochopil jsem totiž, že je to i průmyslová rostlina i rekreační droga – ale i léčivá bylina. A právě to je na tom zajímavé,“ říká Hanuš.
Šestasedmdesátiletý vědec se celý svůj profesionální život věnuje výzkumu přírodních látek, jeho práce věnovaná kanabinoidům je mezinárodně uznávaná a jeho studie jsou v odborné literatuře citované ve více než dvaceti tisících případů. Nejvíce se proslavil tím, že izoloval novou látku z mozku, která dostala jméno anandamid. Právě tento objev byl zásadním průlomem pro další vývoj v oblasti endokanabinoidních neurotransmiterů a dal vědcům konečně šanci pochopit mechanismus léčebných účinků konopí.
HHC je slabší THC, zdravý člověk ho zkusit může, říká Hanuš
Látka HHC neboli hexahydrokanabinol je v Česku v posledních měsících značně kontroverzní, protože má halucinogenní účinky a je snadno dostupná a legální. Otrávily se jí už desítky dětí. Podle Hanuše se liší od THC, tedy hlavní účinné složky marihuany, jen málo. „Má jen o dva vodíky více v molekule, takže i účinky jsou podobné. Jen u HHC jsou slabší,“ říká.
Pro psychicky zcela zdravého člověka je podle něj tato látka neškodná. „Tím nemyslím, že by se to mělo užívat neustále – ale pokud jste psychicky zcela zdraví a budete ji chtít vyzkoušet třeba ze zvědavosti, pak je opravdu neškodná,“ vysvětluje vědec. Zcela jiná situace je ovšem podle něj, když uživatel není psychicky zcela zdráv. A hrozí samozřejmě i riziko předávkování.
Hanuš současně upozorňuje, že účinky této látky jsou velmi individuální. „Kromě věku, váhy a pohlaví je také důležité, v jaké je člověk momentálně psychické pohodě. Je to podobné jako s alkoholem – je-li někdo veselý a napije se alkoholu, bude ještě veselejší. Ale je-li smutný, bude ještě smutnější a může třeba i plakat. Ženy mají v každé stadiu menstruačního cyklu rozdílný průběh, u muže naopak bývá dopad podobný. Záleží ale také na tom, z jaké společenské vrstvy člověk je,“ vysvětluje.
Zásadní je množství a opatrnost, nezkušenost je riziková
Podobné slavnější THC je HHC i v účinku a v množství, které je snesitelné. „U THC se říká, že bezpečná dávka je asi deset miligramů, protože je HHC o něco slabší, pak je to u jednorázové konzumace také pod deset miligramů,“ vysvětluje Hanuš. A právě množství je tím, co může nejvíc uškodit.
„Co se týká nebezpečnosti, zabít vás může i kuchyňská sůl, záleží na dávce,“ usmívá se. „Ale v podstatě je známo, že se konopím člověk nemůže předávkovat tak, aby ho to zabilo. Nebezpečí HHC, které se prodává třeba jako gumoví medvídci, je v tom, že se požívá ústy. A potom se účinek nedostaví okamžitě, ale trvá to třeba půl hodiny.“
To může podle něj zmást hlavně mladé a nezkušené uživatele, případně ty, kdo udělají chybu a rozhodnou se experimentovat bez pomoci někoho zkušenějšího. „Mladý člověk, který to chce vyzkoušet, tohle nemusí vědět. Ochutná, ale po deseti ani dvaceti minutách se vliv nedostaví – tak si vezme dalšího medvídka a zase dalšího a až to začne působit, tak je předávkován. A pak dojde k těm nebezpečným stavům které končí přivoláním sanitky. Někdy se také může stát, že nezkušený uživatel propadne panice, dostane takový záchvat strachu, že volá sanitku,“ popisuje docent Hanuš rizikové situace.
Gumoví medvídci jsou sice nejznámější způsob, jak se HHC užívá, ale ne jediný – také se může kouřit. Pak je podle Hanuše účinek rychlejší: „Je něco jiného, když se ty látky kouří, tak látka přechází bariéru krev–mozek rychle. Když se konzumuje pojídáním, tak to trvá déle. Něco speciálního jsou čípky. Je to sice velmi vzácné, ale jsou popsány případy, kdy došlo k euforii – ale jinak se při užití přes rektum opojný stav většinou nedostaví.“
HHC má s THC společné také to, že se okamžitě metabolizuje, takže v těle vlastně sama o sobě nezůstává dlouho. Mění se ale na jiné látky, které se pak dají u člověka zjistit třeba měsíc. „V tom je i riziko pro uživatele, který by mohl být potrestán jen za to, že ze zvědavosti nějakou takovou látku ochutnal nebo se jí léčil, ty důkazy jsou v těle dlouho. Myslím si ale, že to není správné,“ říká vědec. Tyto látky se dají odhalit z krve, slin i moči.
Experimentovat raději až po pětadvaceti, radí Hanuš
Devadesát devět procent závislostí vzniká během fáze, kdy se mozek teprve vyvíjí. Tedy do přibližně pětadvaceti let věku. Drogy jsou totiž velmi silné neurochemikálie, které zásadním způsobem mění strukturu mozku. A cyklus odměny, cyklus závislosti, který tam vzniká, může vydržet v mozku desítky let, možná do konce života, vysvětluje Hanuš.
„Pětadvacet let je bezpečná hranice. Pokud už někdo chce drogu vyzkoušet třeba ze zvědavosti, doporučoval bych mu, aby počkal do těch pětadvaceti let,“ konstatuje Hanuš. Příliš totiž nevěří, že by se mladí zvídaví lidé nechali odradit radami dospělých nebo médii. „Bohužel, také jsme byli mladí, také jsme zkoušeli kouření a alkohol a právě to mládí je zvědavé. Těžko budeme mladým něco vysvětlovat nebo radit, my jsme také rodiče neposlouchali. Jako student jsem kouřil devět let a byla to chyba. To poškození s člověkem zůstane,“ posteskne si.
V mladém věku je podle něj zejména vyšší pravděpodobnost rozvoje duševních onemocnění. Jenže nečekaný negativní dopad se může objevit i u zcela zdravého dospělého. „Další problém je, že nevíme, jestli jsme vlastně psychicky zdraví. Každý si může myslet, že je v pořádku, ale třeba má latentní psychickou poruchu. Ta by se v životě nikdy nevyvinula, ale touto látkou se může iniciovat. Není to sice pravidlo, ale stát se to může, odhalí se to až při použití látky,“ varuje vědec.
Nenápadná rizika
HHC je přírodní látka, byla objevená i v konopí, ale jen v malém množství. „Už přes osmdesát let ji umíme syntetizovat, není to tedy nová věc,“ popisuje Hanuš. Kromě výše popsaných problémů je s jejím užíváním spojeno i několik dalších rizik. Například to, že její složení ve výrobcích je jen odhadované. „To, co ti mladí užívají, neudává, jaký je v ní poměr látek. A nedá se to ani chemicky přesně určit,“ upozorňuje chemik.
Ohledně toho, jak moc může tento kanabinoid vyvolávat závislost, se podle něj zatím příliš neví. Nejspíš je to ale podobné jako s alkoholem, myslí si Hanuš. „Když vezmete dva lidi do restaurace a vypijí stejné množství alkoholu, tak se jeden třeba opije, ale druhý ne. U THC a HHC je to podobné,“ srovnává.
Rozdíl mezi THC a HHC je podle něj jen malý. Ten hlavní spočívá v tom, jak dobře věda THC zná a naopak HHC nezná. „THC se studuje odpradávna. Já osobně jsem našel první odbornou práci na tohle téma z roku 1812, to je už skoro dvě stě let. Od roku 1940 byla ta látka izolovaná, od roku 1944 známe její přesnou strukturu, takže o ní víme prakticky všechno,“ popisuje své zkušenosti.
„O HHC nevíme nic. Těch prací je, že by se daly spočítat na prstech dvou rukou.“ Co je zač a jaké jsou její účinky, tedy podle Hanuše není jasné ze studií, ale dá se to jen odhadovat, podle toho, když se sledují její uživatelé. A to podle zkušeného vědce pro seriózní analýzu a znalost rozhodně nestačí: „Pro HHC zkrátka nejsou žádná vědecká zdůvodnění. Neznáme farmakologii, tedy reakce v organismu. Můžeme předpokládat, že se to váže na kanabinoidní receptory, podle toho můžeme předpokládat nějaké účinky. Ale musíme to prozkoumat vědecky, to znamená vyzkoušet to nejprve v buněčné kultuře, potom na zvířatech, a až nakonec se přejde na člověka. Ty časy, kdy chemici něco v laboratoři syntetizovali a pak to na sobě zkoušeli a třeba se i přiotrávili, jsou už pryč,“ doplňuje.
Ještě horší je, nemůžeme znát ani dlouhodobé účinky HHC, jednoduše proto, že se jako droga až donedávna nebrala, nikdo ji neužíval a nezkoumal. Zatím na světě nemáme generaci, která by ji užívala třeba deset let, dodává.
Výrobci drog budou vždy o krok napřed, raději regulaci než zákaz, míní Hanuš
Podle docenta Hanuše není zákaz řešením. „Po zákazu jistě začne kvést černý trh s HHC. Myslím, že by to nemělo být zakázáno, ale mělo by to být regulováno. To znamená, že mladý člověk musí dostat plnou informaci o pozitivních i negativních účincích, ale i o nebezpečích, která jsou s užíváním spojená. My nezamezíme, aby to vyzkoušeli, ale můžeme jim dát plnou informaci. Ten kdo má filipa, si to vezme k srdci. Ale ten, komu není rady ani pomoci, ten si koleduje, že si poškodí zdraví,“ konstatuje vědec.
Vyrobit HHC může být podle něj jednoduché. Záleží, jakou má výrobce laboratoř a jak kvalitní chemiky má k dispozici. „Máte-li THC, snadno se z něj získá HHC. Ale proč by to někdo dělal, přece si nevyrobíte něco slabšího,“ uvažuje Hanuš. „Vyrábět tyto látky zcela synteticky může být dost náročné. Ale když se vezme jako základ konopí a vyrobí se to z něj, tak to opravdu nemusí být složité ani drahé.“
Výroba v nějakých improvizovaných podmínkách ale samozřejmě není bez rizika – při syntéze, je-li laboratoř nezkušená, mohou vznikat odpadní látky, které mohou škodit organismu.
Proč je podle Hanuše zákaz tak slabým řešením? Chemik se domnívá, že v okamžiku, kdy bude HHC zakázáno, začne podsvětí okamžitě bádat, aby vyvinulo nějakou podobnou látku s podobnými účinky. „A ta látka bude opět legální, dokud ji někdo nezakáže. Takže když si vezmeme, jak dlouho trvalo zakázat HHC, bude to trvat nejméně rok, než se podaří i tohle zakázat. Ti, kteří chtějí vyrábět drogy pro byznys z této látky, vždycky budou o krok vpřed,“ varuje.
Protože se Hanuš věnoval celý život léčivým účinkům konopí, měl dost času na to, aby si na jeho legalizaci udělal silný názor – a pak ho změnil. Léčivé vlastnosti jsou podle něj neoddiskutovatelné, byť je lidé mohou přeceňovat. „Konopí neléčí vždy, každou nemoc, každého člověka a naléčí každé stadium nemoci. Co vyléčí jednoho, nevyléčí druhého,“ připomíná vědec čtyři pravidla, jimiž se řídí.
Přesto je právě léčivost konopných produktů pro něj tak silným argumentem, že je pro jeho legalizaci. „Byl jsem vždy proti jakémukoliv používání konopí. Ale když jsem viděl pacienty, jak jsou těmi pravidly omezení, tak jsem dospěl k názoru, že jen absolutní legalizace dá pacientovi to, co potřebuje k léčbě,“ říká. A dodává zkušenost ze své zahraničí praxe: „V Izraeli byli nejprve čtyři pacienti, kteří si mohli konopí pěstovat. Jeden měl Crohnovu chorobu a zakázali mu, aby si pěstoval odrůdu, která mu pomohla. Tu odrůdu ztratil a problém se mu vrátil. Jen absolutní legalizace by mu pomohla.“
