Herectví je schopnost věrohodně se vydávat za někoho jiného. Britští neurovědci nedávno studovali, jak se mění mozkové vlny herců, když se vtělí do nějaké postavy. A ukázalo se, že do značné míry opravdu přestávají být sami sebou a mění se na postavu, kterou hrají. Podle tohoto výzkumu se vzory mozkových vln výrazně liší podle toho, jestli herec hraje svou roli nebo ne.
Hercům se v mozku aktivují jiné oblasti, když jsou „v roli“. Jako by je někdo posedl, říká neurovědec
Stephen Brown, hlavní autor práce, říká: „Vypadá to, že když hrajete, potlačujete sami sebe, skoro to vypadá, jako by vás ta postava posedla.“ Se svými kolegy to popsal v práci, která vyšla v odborném časopise Royal Society Open Science.
Během výzkumu testovali 15 herců, nejčastěji se jednalo o studenty herectví, kteří zkoušeli shakespearovské role – buď postavu Romea, nebo Julie. Vědci jim pokládali během divadelního workshopu řadu otázek, na něž herci odpovídali. Poté byli herci pozvaní do laboratoře, kde jim neurovědci snímali během série experimentů mozkové vlny.
Vědci snímali herce pomocí magnetické rezonance
Herci umístění do přístroje MRI (tedy magnetické rezonance) odpovídali na velké množství otázek. Měli reagovat někdy sami za sebe, jindy za svého blízkého přítele, anebo za Romea nebo Julii. V dalším úkolu museli herci, kteří všichni měli kanadský přízvuk, odpovídat s britským přízvukem.
Výsledky se velmi lišily podle toho, jestli lidé odpovídali sami za sebe, nebo se pokoušeli vcítit do ostatních. Ukázalo se totiž, že při odpovědích za někoho jiného došlo k poklesu mozkové aktivity v oblasti takzvaného prefrontálního kortexu. Tyto změny byly podobné tomu, k jakým výsledkům došlo u podobných experimentů v minulosti. Vědci si to spojují s takzvanou teorií mysli, neboli schopností vciťovat se do toho, jak myslí ostatní lidé.
Zajímavé ale bylo, že velice podobné výsledky se na MRI objevily také u odpovědí, kdy herci odpovídali v roli fiktivní postavy. Vypadalo to, jako by pro mozek byla tato literární postava stejně reálnou jako blízký člověk. V tomto případě ale vědci zaregistrovali ještě další dvě změny v mozku, týkaly se oblastí nefrontálního kortexu spojených s uvědoměním si vlastní individuality. V obou oblastech došlo k poklesu aktivity.
Herec potlačuje svou osobnost
„Tato deaktivace je spojená s omezením nebo potlačením sebe sama; myslím, že velmi přesně odpovídá tomu, co obsahuje herectví,“ komentoval výsledek Brown. K podobnému poklesu aktivity došlo také u herců, když museli změnit přízvuk, ale přitom směli odpovídat sami za sebe. Při odpovídání v roli Romea nebo Julie ale také došlo ke zvýšení aktivity v oblasti takzvaného precuneu, tedy části mozku, která je zodpovědná za vědomí a také za pozornost (bývá ale spojovaná také s pocity štěstí).
Jak si to vědci vysvětlují? „Herci musí být schopní rozdělit své vědomí: současně musí vystupovat jako někdo úplně jiný, ale přitom nad tím musí vědomě udržovat kontrolu,“ vysvětluje Brown. Podle skenů to vypadá, že herci se jakoby odříznou od části sebe sama a deaktivují svou vlastní osobnost pro fiktivní osobnost, kterou hrají.
Tento výzkum byl značně omezený vzhledem k počtu účastníků, ale současně rozsáhlý tím, jak podrobné byly dotazníky a množiny otázek. Stále se ale jedná jen o velmi letmý vhled do zásadního výzkumu, který se snaží zjistit, co dělá člověka člověkem i to, v čem spočívá schopnost lidské empatie.