Před dvaceti lety zaplavila Prahu jedna z největších povodní její historie. Hlavou metropole byl tehdy Igor Němec, který seděl v primátorském křesle necelý měsíc. Podle kritiků krizové řízení města nezvládl, podle druhých byl ale jeho optimismus právě tím, co zaplavená Praha potřebovala. Jak na povodně vzpomíná on sám? Dalo se něco udělat lépe, a připravila ho velká voda o funkci? Bývalý primátor vzpomínal v rozhovoru pro ČT24.
Exprimátor Němec: Povodně 2002 jsme úspěšně zvládli, v Praze při nich nikdo neumřel
Jak vnímáte povodně 2002 s odstupem dvaceti let?
Určitě to byla největší katastrofa pro Prahu v novodobých dějinách. Pravděpodobně asi nikdo z primátorů neuplatňoval v novodobé historii takové pravomoci, jako jsem musel uplatňovat já.
Proč tomu tak bylo?
Pravomoci byly rozšířené díky výjimečnému stavu, kdy na primátorovi a hejtmanech leží veškerá zodpovědnost za to, co se děje, a kdymůžou rozhodnout výjimečné události a výjimečné situace tak, jak by v „době míru“ rozhodnout nikdy nemohli.
Kdy jste dostal první zprávy o tom, že do hlavního města přijde velká voda?
Velká voda přišla ve dvou vlnách. První přišla v sobotu 10. srpna, kdy byla zaplavena Čertovka a část centra Prahy. To opadlo, všichni si oddychli, a další alarmující zprávy začaly přicházet v pondělí 12. srpna.
Kdo vám tyto informace podával?
Povodí Vltavy, ale zároveň jsme sledovali hydrometeorologii, což se ukázalo jako velmi dobrá věc, protože v konečné fázi se předpovědi začaly velmi rozcházet. Díky Bohu jsme nedali na Povodí Vltavy, ale na hydrometeorology.
Dokázali jste si z předpovědí udělat představu, jak velká povodeň Prahu čeká?
To nikdo. Věděli jsme, že se musíme připravit. Jak se postupně zvětšoval průtok vody, tedy kolik kubíků vody procházelo Vltavou, tak jsme vyhlašovali první, druhý a třetí stupeň povodňové aktivity. Každý stupeň znamená nějaká opatření, a když jsme vyhlásili třetí stupeň, ukázalo se, že to je vrchol, kterému jsme připraveni čelit. Museli jsme už dělat dramatická opatření, ale všechno bylo na stoletou vodu, a voda byla tisíciletá.
Nenapravitelný optimista, značka primátor
V podstatě až do poslední chvíle jste uklidňoval veřejnost, že povodeň nebude tak hrozná. Co vás k tomu vedlo?
Musel jsem ji uklidňovat. Nejvíc jsme se báli toho, že by v akci, která nás čekala a která probíhala, mohl někdo umřít. To se nestalo. Za druhé hrozila panika. Evakuovali jsme Karlín, což je v podstatě okresní město. Aby nenastala panika, museli jsme lidem vysvětlovat a správně nařizovat v čase jednotlivé kroky, což se povedlo. To, že nikdo neumřel, je potvrzení, že nenastala žádná katastrofická situace v tom smyslu, že bychom něco zanedbali nebo nepojistili. Dokonce jsme dělali věci nad rámec.
Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, řekl bych, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají… To, o kolik (voda) stoupne, asi není v tuto chvíli důležité, protože jestli to je o dvacet, deset centimetrů… Důležité je, že se zatopená plocha rozšiřovat nebude.
Když jsme evakuovali Karlín, evakuovali jsme auta, což bylo strašně důležité pro celou akci, neboť ulice Karlína byly pro evakuaci volné. Pražská kuriozita je, že někteří z výše položených míst Prahy tam auta naopak vozili, protože si mysleli, že tím docílí pojistné události. Pak byli po povodni nemile překvapeni, že jsou na odtahových místech.
Takže to uklidňování, jak se ukázalo, bylo na místě, protože vše proběhlo tak, jak se v nejlepších předpokladech dalo očekávat.
GALERIE
Ničivé povodně v roce 2002. Vltava se rozlila i po Malé Straně v Praze
Deník Právo 16. srpna 2002 napsal: „Je vcelku jedno, jestli optimismus Igora Němce byl dán jeho naivitou, neinformovaností či snad politickou prozíravostí. V danou chvíli byl národu nejprospěšnější.“ Čím byl ten optimismus způsoben?
Byl dán tím, že jsem byl sám překvapen, jak všechno fungovalo. Teoreticky znáte z fyziky, že přehrada, kterou jsme na Starém Městě vytvořili a která vzhledem k povodni působila v podstatě jako z papíru, vodu prostě udrží. Teoreticky to je jasné, ale když to vidíte v praxi, zastaví se vám trochu srdce, jak se ta přehrada klepe a za ní protéká skoro pět tisíc kubíků za vteřinu. Připomínám, že jeden kubík je jedna tuna.
Zábrany fungovaly, evakuace proběhla výborně, takže Praha byla bez zranění obyvatel a připravená. Na Karlově mostě fungovali unikátním způsobem hasiči. Dodnes si pamatuji jméno Václava Kratochvíla, který hodiny v kuse spouštěl rypadlo z Karlova mostu a rozbíjel chatky, aby se most neucpal, protože v ten moment by se zřítil. To se mu extrémně dařilo. Já sám jsem viděl chatku, která plula po řece, před ní bylo zápraží a na něm stoleček a židlička. Po ťuknutí tím rypadlem se během vteřiny rozpadla na prkýnka a projela Karlovým mostem.
Pod vodou Karlín, metro i zoo
Karlův most nebyl ohrožen jenom připlouvajícími troskami, ale hrozilo i to, že ho zasáhne nějaká z utržených lodí.
Ano, to hrozilo v podstatě dvakrát. První byla loď Kristian-Marco. Když byl první stupeň povodňové aktivity, všechny lodě dostaly nařízeno, že musejí opustit Prahu. Lodi Kristian-Marco se to z nějakého důvodu nepovedlo a zůstala. Hrozilo, že se utrhne a mohla by tak rozbořit Karlův most.
To byla jedna ze situací, které primátor musí rozhodovat: Co teď? V krizovém štábu polovina lidí navrhovala řešení odněkud z Holandska, kde v podobném případě loď podminovali a rozstříleli, ale poškodili přitom most a nábřeží tak, že to bylo spíše horší než lepší. Druhá skupina navrhovala přitáhnout vojenskou těžkou techniku a připoutat loď k břehu lépe, než je.
Následně zazněla věta, kterou si budu pamatovat do smrti: „Holt musí rozhodnout primátor…“ Já jsem tedy rozhodnul, že se připoutá vojenskou těžkou technikou a požádal jsem armádu, aby přivezla tanky, ke kterým loď připoutají. A zase: Jsme v Čechách, takže kuriozita. Komunikaci odposlouchávaly různé soukromé záchranářské společnosti a sbory – to nemyslím špatně, naopak pozitivně – a první tank, který na nábřeží přijel, byl soukromý.
O zatopení pražského metra se hodně diskutovalo během povodní i po nich. Zaznívala kritika, že se mělo uzavřít dříve. Jak to vnímáte vy?
Unikátní myšlenka celé evakuace byla ta, že aby ty lidi šlo evakuovat spořádaně, je nejlepší je co nejdéle evakuovat metrem, což je nejrychlejší. Odpověď na to, jak to bylo správně a kdy voda natekla do metra, je taková, že nikdo neumřel.
Děkuji Pánu Bohu, že se tak stalo, protože dlouho jsem se obával, že se najde třeba nějaký mrtvý bezdomovec, který v něm (v metru) někde spal, nebo něco takového. Načasování bylo vlastně v pořádku, protože lidé byli evakuováni a metro se zatopilo, což se muselo stát z tisíce a jedna důvodů, které bych tu mohl vyjmenovávat.
Nelze nezmínit asi nejznámější ze symbolů povodní, a to pražskou zoo. Všichni si vybaví lachtana Gastona či slona Kadíru. Jak to bylo se záchranou zvířat?
Když je vyhlášen třetí stupeň povodňové aktivity, naběhne řadě institucí mnoho povinností, které musí dělat. I zoologická zahrada má svůj vlastní krizový štáb a při vyhlášení třetího stupně musí začít konat.
Dodnes jsem se nedozvěděl, proč pan ředitel (Petr Fejk) dvacet čtyři hodin po vyhlášení nebyl k sehnání a začal evakuovat slona o dvacet čtyři hodin později. Což se pro toho slona ukázalo osudným, protože v krizovém plánu zoologické zahrady je, že slon potřebuje na evakuaci čtyřicet osm hodin.
Krizové povodňové plány má mnoho institucí. Vzpomenete si, kdo je podle vás provedl nejefektivněji?
Paradoxně nejlépe, až učebnicově, je plnily hotely Four Seasons a Hilton. Ty tehdy udělaly neuvěřitelnou věc – při vyhlášení třetího stupně povodňové aktivity vystěhovaly z garáží auta a zatopily je čistou vodou. Tím je výrazně zachránily, protože v momentě, kdy povodeň opadla, čistou vodu vypustily a mohly otevřít a začít fungovat. Ostatní, kteří třetí stupeň podcenili, měli vše zatopené bahnem a olejovitou mazlavou směsí, kterou jsem v Karlíně cítil ještě deset let po povodních.
Nejzasaženější částí Prahy byl zmíněný Karlín. Mezi místními však převládá názor, že mu povodeň paradoxně více pomohla, než uškodila. Jak to vnímáte vy?
Když se katastrofa zvládne dobře, znamená pozitiva. Nejenom celý Karlín, ale i metro. Uvědomme si, že metro bylo třicet let staré, technologie tam byly třicet let staré. V době míru by Praha nikdy nenašla tak obrovské finanční prostředky, aby je vyměnila. Nikdo by je neschválil. Ale v momentě, kdy nastala katastrofa, technologie se všechny vyměnily a stalo se z toho moderní metro, zejména na trase C.
Proto jsem vždycky trošku polemizoval s těmi, kteří říkali, že škoda na metru byla nějakých osmnáct miliard. Tak jsem říkal: „Pozor, ale to přece není škoda tak, jak je myšlena, protože to je, jako kdybyste měl třicet let starého Trabanta, voda vám ho sebrala, a vy jste si koupil Mercedes za milion a půl a tvrdil, že škoda byla milion a půl.“ Tak to není.
Politická povodeň
Když přišla povodeň, byl jste ve funkci primátora necelý měsíc. Nelitoval jste, že jste úřad přijal?
Určitě ne. Byla to celoživotní výzva, která mě bude dlouhodobě provázet, ať pozitivně, či negativně. Je to zkušenost, kterou nikdo nikdy v této lokalitě neměl, a byla to velká výzva.
Jaká byla povodňová spolupráce s tehdejší vládou Vladimíra Špidly?
Spolupráce s vládou byla nulová, až téměř minusová. Když jsem rozhodl o evakuaci Karlína, přijel tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross oblečený v maskáčích a řval na mě, jakým právem jsem si dovolil evakuovat Karlín, když on má zprávy, že nic vážného nehrozí. Pak seděl u mě v kanceláři, telefonoval s hydrometeorology a pravděpodobně ne s Povodím Vltavy a za půl hodiny se mi omluvil, že tedy máme zprávy, že Karlín bylo dobré evakuovat.
Řekl jsem mu: „Tak se ale pojďte omluvit na krizový štáb, protože jste mě tam před všemi sprdnul.“ Musím podotknout, k jeho cti, že se opravdu přišel omluvit, že měl špatné informace.
Pak existovala Ústřední povodňová komise, v jejímž čele byl tehdy ministr životního prostředí za lidovou stranu Libor Ambrozek, a ta povodňová komise se vůbec nikdy nesešla. Takže jsme s vládou vůbec nekomunikovali. Na druhou stranu ani nevím, co bychom od nich potřebovali, protože vyhlášení výjimečného stavu byla zásadní věc, kterou udělali, a pak je všechno na hejtmanech a na primátorovi.
Vy jste chtěl v komunálních volbách obhajovat primátorské křeslo, ODS ale nakonec místo vás zvolila lídrem kandidátky Pavla Béma. Spláchly povodně mimo Prahy i vaši politickou kariéru?
Povodeň má samozřejmě i politickou úroveň. Jeden z velkých problémů bylo, že přišla dva měsíce před komunálními volbami. Všechny politické strany, včetně ODS, které jsem byl tehdy členem, určovaly kandidátky a kdo bude primátorem. V té, pro mě nejtěžší době začal v ODS kandidovat na primátora starosta Prahy 6 Pavel Bém a tajemník magistrátu Zdeněk Zajíček, a to je situace, která je pro stávajícího primátora samozřejmě velmi nepříjemná.
Nebyly to problémy s opozicí. Třeba můj náměstek Jiří Paroubek fungoval perfektně. Rozdělili jsme si práci, on se staral o finanční náležitosti po povodních a tak dále. To bylo všechno v pořádku, problém byl ve vlastní ODS, což se projevovalo různými konsekvencemi, jako to, že v každém pořadu v televizi se o mě hovořilo, ale ve finále jsem tam nikdy nebyl.
Mrzí vás to? Zapojil byste se rád do popovodňové obnovy Prahy v roli primátora?
Nemrzí mě to. Otevřelo mi to zase jiné obzory. Vrátil jsem se k svému původnímu tématu, se kterým jsem vstupoval do politiky před třiceti lety, a to je otázka svobody a soukromí, stal se předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů, což mě velmi uspokojovalo.
Hrůza, zkáza i úleva
Co se vám honilo hlavou, když jste viděl zaplavenou Prahu?
Měli jsme hrozný strach o to, že někdo umře. Ve vlně, která přišla na Prahu a pak dvacet čtyři hodin poté do Drážďan, umřelo osmnáct lidí a nevěřili jsme, že jsme to schopni zachránit. Měli jsme takový strach z toho, kolik mrtvých by znamenalo, kdyby praskly vytvořené zábrany, že jsme si asi ani moc neuvědomovali jiné důsledky povodně.
V rámci povodní jste se setkal i s Jamesem Bondem, tedy lépe řečeno s hercem Seanem Connerym. Ten v Čechách tehdy natáčel a vyzval svět k pomoci Praze. Jak na to vzpomínáte?
Vidím, že jste dobře informován. Byla to zajímavá událost. Měli jsme společnou tiskovou konferenci a překvapilo mě, jaký má Sean Connery zájem o Prahu, což bych od těchto lidí osobně moc neočekával.
Co pro vás byl nejděsivější moment povodní?
Noc na středu 14. srpna, kdy Vltava kulminovala. To byl i případ druhé lodi, která ohrožovala Karlův most. Dostali jsme hlášení, že jedno lano ze dvou, kterým je Botel Admirál k břehu připevněn, se prověsilo, a to znamená, že visí jenom na jednom. Ta zpráva přišla, když už byl rozpuštěn krizový štáb s tím, že Povodí Vltavy informovalo, že voda do rána stoupne jenom o deset centimetrů. Všichni se rozešli, v jedenáct hodin jsem tam zůstal už jen já a přišla tahle zpráva. Tak jsem jel k Botelu Admirál.
V Praze byla vypnutá elektřina, nesvítilo nic, nikde nic nejezdilo, v ulicích nebylo jediné auto, a tam byli nešťastní majitelé botelu s tím, co hrozí. Tak jsem zavolal náčelníkovi Generálního štábu generálu Josefu Šedivému, který okamžitě pomohl. Přijelo vojsko, která tam přitáhlo náhradní lano a Botel Admirál připevnilo.
Hovořím o tom proto, že když jsem měl od Povodí Vltavy zprávu, že voda do rána stoupne jen o deset centimetrů, majitelé Botelu Admirál mi řekli, že to měří a že voda stoupá o deset centimetrů každou hodinu. Když jsme tam stáli, opravdu stále stoupala až na hranici přehrady a šplýchala přes.
Co teď? Krizový štáb a všichni spali. Věděl jsem, že musíme evakuovat pravý břeh Starého Města, což jsem musel rozhodnout bez krizového štábu. Zavolal jsem generálu policie Charvátovi a vyhlásil jsem ve čtyři hodiny ráno evakuaci Starého Města na pravém břehu, bez starosty Prahy 1, čistě sám s policií. Evakuace proběhla a naštěstí se ta voda zastavila těsně na hraně umělé přehrady, kterou jsme vytvořili.
Byla ve scénářích možného vývoje i varianta, že praskne jedna z přehrad Vltavské kaskády?
Ne, s tím jsme nepočítali, protože kdyby ta přehrada praskla, dnes se tady vůbec nebavíme…
Krizové poučení pro dnešek
Kdybyste srovnal krizové stavy tehdy a dnes, myslíte, že je těžší bojovat s povodní, nebo pandemií?
Povodeň je hmatatelnější. Víte, že když voda teče, každý ji vidí, a když hrozí, je to jasné. Než to přijde, platí ale stejná pravidla. Když se evakuoval Karlín a já chodil mezi lidmi a přesvědčoval jsem je, slyšel jsem takových narážek, urážek jako: „Pane primátore, víte, kde je řeka?“ a podobně. Jakmile voda kulminovala a byl zatopený Karlín, začali ti samí lidé pravděpodobně říkat, co všechno se mělo udělat a lépe.
Zmínil jste, že vám lidé následně vyčítali, co všechno a lépe jste mohl udělat. Jak to vnímáte vy sám, mohl jste?
Myslím, že ne. Byly to tři dny a tři noci bez spánku. Vyčerpání bylo obrovské, ale vlastně jsme si ho ani neuvědomovali, protože čas šel tak rychle proti nám, že jsme ho pořád měli málo. Myslím si, že jsme nezanedbali nic, že jsme měli štěstí, že složky jako policie a hasiči perfektním způsobem fungovaly. Například policii tehdy řídil generál Radislav Charvát, bezvadný chlap, který mi velice pomohl.
Vyjma dvaceti let od povodní v Čechách si letos připomínáme také dvacet pět let od povodní na Moravě. Myslíte, že z povodní 1997 vyplynulo nějaké poučení pro zvládnutí povodní 2002?
Myslím si, že moc ne. Z objektivních důvodů musím říct, že povodeň v hlavním městě nebo ve městě vysoké zástavby a povodeň někde na venkově mají úplně jiný charakter. Ti, co s ní bojují, se potkávají s úplně jinými problémy. Velké poučení z toho asi být nemohlo. Doufám ale, že z povodně 2002 bude poučení pro další generace – jak vypadá zátopové území třetího stupně a že všichni, co tam sídlí, by měli mít krizový štáb.
Také doufám, že poučeni jsou ti, co staví zábrany, které chrání města. Zdá se mi, že často nepočítají s tím, že voda se musí někam poslat. Když zachráníte jedno město, ohrozíte tím někoho dalšího. Otázka pro hasiče: Je horší požár, nebo voda? Hasič vám odpoví, že voda, protože požár můžete uhasit, kdežto vodu musíte někam poslat. Takže když vidím horečnaté stavění přehrad a různých zábran a chránění měst, říkám si, jestli je to dostatečně promyšlené. Jestli se promýšlí, kam se voda pošle dál.
Pokud by se na Prahu hnala povodeň a současný primátor by vám zavolal o radu, co byste mu řekl?
V první řadě bych mu poradil, aby neměl velký krizový štáb. Aby v krizovém štábu skutečně seděli jenom ti lidé, kteří mohou pomoci, protože ostatní jenom zdržují. Za druhé bych mu řekl, že se musí připravit na to, že centrum bude dlouhodobě bez elektřiny. Což vám připraví i takové drobnosti, že si za chvíli nemáte kde nabít mobil.