Jedním ze symbolů ničivých povodní roku 2002 byla pražská zoologická zahrada. Jejím ředitelem byl v té době Petr Fejk, který nesl odpovědnost za životy zaměstnanců i zvířat, z nichž nejvýraznější pozornost přitáhl osud lachtana Gastona. Ke dvacátému výročí povodní Fejk poskytl České televizi rozsáhlý rozhovor.
Petr Fejk: Nikdy předtím jsem neviděl žádného živého tvora v tak zoufalé situaci, tak v koncích
Co se vám vybaví jako první, když se řekne slovo povodeň?
Tíseň. Nejdřív nevíte, co se valí. Pak vidíte, jak se voda zvedá, ale zahradu máte ještě suchou. Na druhé straně protipovodňového valu už vám voda olizuje nohy a vám je jasné, že se divoké řečiště převalí. Musím říct, že se mi to vrací ve snech. A pak desítky situací při evakuaci zvířat, které byly asi tím nejhorším, co jsem v životě zažil.
Která vzpomínka je pro vás nejsilnější?
To se dá těžko říct. Byl jsem ředitel, kterého okolnosti zahnaly do takového kouta, ze kterého se musel rozhodovat o utrácení zvířat. To je mez, za kterou se žádný ředitel zoo nechce dostat.
Kdybych měl zmínit emočně nejsilnější věc, která mě budí ze snů dodnes, tak je to evakuace goril ze zaplaveného pavilonu. Tehdy jsme usoudili, že ani povodňová věž (místo jejich útočiště před záplavou – pozn. red.) úrovni pětisetleté vody neodolá a že musíme čtyři gorily evakuovat. Obnášelo to gorily uspat a volně ložené na člunech na divoké vodě je převézt 150 metrů do sucha. Snažíte se zachránit někoho, kdo neví, že ho jdete zachránit. Kdo dělá všechno pro to, aby se vám to nepodařilo. Pro zvířata to byl ohromný stres, bojovala s námi.
To bylo to nejhorší, co jsem zažil. Dokonce jsem viděl situaci, kdy byla zvířata ze záchranné akce tak v koncích, že se rozhodla pro úplně šílený čin – utéct před námi zpátky do vody. Skočila do zaplaveného pavilonu a zmizela pod vodou. Jako kdyby chtěla spáchat sebevraždu. Nechtěla, ale vypadalo to tak. A jenom proto, že chovatel zasunul pojistnou mříž na schodišti, tak se od mříže odrazila a vylezla po pár vteřinách ven.
Když z dvojčat v New Yorku v zoufalství před ohněm vyskakovali lidé z osmdesátého patra, věděli, že to je skoro jistá smrt, ale byl to jejich poslední zoufalý čin. Něco takového jsem sledoval u goril. Nikdy předtím jsem neviděl žádného živého tvora v tak zoufalé situaci, tak vystresovaného, tak v koncích. A to je zážitek na celý život.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že se na zoo řítí katastrofa?
Cokoliv, co vede k tomu, že musíte evakuovat zvířata, je obrovsky stresující, protože je to nevyzpytatelný prvek. Až do noci z pondělí na úterý jsme dostávali předpovědi, že se blíží dvacetiletá až padesátiletá voda. To není zas tak hrozné. Naše povodňové plány končily stoletou vodou. Většina obtížně evakuovatelných zvířat byla nad úrovní stoleté vody.
Teprve když jsme dostali zprávu, že se blíží pětisetletá voda, to znamená desetkrát větší, uvědomil jsem si, že to je opravdu průšvih, a museli jsme hned v noci začít evakuovat celou spodní část zahrady. A to je věc, při které se může stát cokoliv. Zvířata se můžou zranit, zahynout, a totéž se může stát záchranářům. Scénář, který se v průběhu záchranných akcí stal, byl tak šílený, že předčil nejhorší představy.
Petr Fejk (* 1. září 1964 Most) je manažer, bývalý ředitel České národní budovy v New Yorku, známější však jako dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady, která pod jeho vedením prošla výraznou modernizací a podle časopisu Forbes se zařadila na místo 7. nejlepší zoo na světě.
Petr Fejk
Lentilka, Kadíra, Gaston
Kdybyste to měl popsat, co se v zahradě dělo v ty první hodiny?
Voda se zvedla už týden před povodní, byli jsme v pohotovosti. Pak začala opadávat, pohotovost jsme už uvolňovali… a najednou se v pondělí všechno změnilo. Do pohotovosti jsme skočili znovu, částečně i do evakuace do úrovně padesátileté vody. A ještě v noci v úterý 14. srpna jsme začali evakuovat celý spodek zahrady, což znamenalo přes tisíc zvířat – osm set ptáků, druhová skladba ale hlavně obnášela slony, hrochy, nosorožce, gorily, lachtany, tygry, lvy a levharty. Neuvěřitelná skladba velice obtížně evakuovatelných a nebezpečných zvířat. Do jedenácti hodin, než se přelila voda přes hráz, nám trval pavilon kočkovitých šelem.
Zahrada byla do té doby relativně suchá, i když po ní celé dopoledne tekla voda kanály. Po přelití vody šlo o každou minutu.
Některá zvířata jsme nemohli stihnout evakuovat. Například slony nebo hrochy. Na sloního samce bychom potřebovali tři dny, takže jsme museli opravdu improvizovat. Stoprocentní improvizací byla nakonec evakuace goril, které byly nad úrovní stoleté vody v povodňové věži. A údajně by tam měly podle všech povodňových plánů zůstat v bezpečí, ale musely z věže pryč.
Souběžně s gorilami jsme museli těžkou technikou evakuovat nosorožce. Hrochy jsme nechali v pavilonu, protože ti by měli vydržet i v zaplaveném pavilonu, ale rupla hydraulika. Hroši měli volný pohyb po celém areálu pavilonu slonů, hrochů a nosorožců a dostali se ke slonům.
GALERIE
Ošetřovatelé lezou za gorilami do povodňové věže autor: Jaroslav Šimek, zdroj: Zoo Praha
V té chvíli jsme museli zase improvizovat a ručně evakuovat tři slonice, z nichž africká slonice Sabi za třicet let chovu v pražské zoo nikdy neopustila výběh. Nicméně to chovatelé zvládli a tři panikařící slonice dokázali jako pejsky na provázku převést sto metrů do sucha a uvázat ke stromu u hlavního vchodu. Tam vydržely tři dny, než jsme vysušili pavilon a mohli se zpátky vrátit, což je neuvěřitelná akce.
Ve výběhu zůstal sloní samec Kadíra, který byl neevakuovatelný a měl jedinou naději, že voda nestoupne přes bariéry. Hroší samice Lentilka měla opět jedinou šanci, že voda nestoupne výš než bariéry výběhu. A taky lachtani, kteří uplavali na volnou řeku.
Jak samice Lentilka, tak samec Kadíra se stali obecným ohrožením obyvatelstva a nebylo zbytí než ta zvířata utratit. A ještě jsme byli rádi, že se nám to podařilo, protože kdyby se dostali na volnou řeku a vyplavali někde u Kralup na břeh a potkali maminku s kočárkem, tak to by byla téměř jistá tragédie.
Několik dní jsme honili lachtany, včetně Gastona, kterého jsme dohonili až za čtyři dny v Německu. Poslední zvíře, které jsme nemohli najít, byl hroší samec Slávek. Nalezli jsme ho ve druhém patře pavilonu. Uvázl tam v ochozu a my museli po opadnutí vody skoro čtyřtunového hrocha dostávat zpátky na zem.
To vše je pro mě povodeň.
Celkem 134 zvířat povodeň nakonec nepřežilo. Dalo se tomu z vašeho pohledu zabránit?
Všechno může být jinak a všechno může být i horší. Zachránili jsme 1029 zvířat, 134 jsme zachránit nedokázali. Z toho bylo sto dvacet ptáků, z nichž čtyřicet uhynulo už zachráněných a v suchu, když šokem přestali přijímat potravu a odešli sami. Zbylý počet ptáků se utopil ve vyšší úrovni areálu, kde další noc při kulminaci vody přišla ještě větší vlna a dostala se až k nim. A pak jsme přišli o čtrnáct savců, kde nejsilnější byli ti čtyři utracení. U nich mohu stoprocentně říct, že se nedalo nic dělat.
Jako ředitel, který je v takové složité extrémní situaci v koutě a utrácí zvířata, nikdy nemůžete mít čisté svědomí a zároveň nikdy nevíte, jestli v minutě, kdy rozhodnete o utracení sloního samce, voda nezačne klesat a jestli to neuděláte zbytečně. Prostě improvizujete, vůbec nevíte, co se v budoucnu stane a zpětným pohledem je to mnohem snazší, než když to řešíte v řádu tisícovky zvířat a v tak neuvěřitelné druhové skladbě.
„Gaston měl být pro naši zahradu happy endem, ale uhynul při návratu, tehdy mi vyhrkly slzy.“ To jsou vaše slova z roku 2003. Byla pro vás právě ztráta Gastona tím nejhorším?
To tak nebylo. Spíš to bylo tak, že mi povodeň přinesla tolik silných emotivních zážitků, že jsem neměl ani čas je prožívat. Byl jsem všude, kde bylo potřeba rozhodovat, a rozhodnutí bylo tolik, že povodeň pro mě byla sledem racionálních rozhodnutí. Na emoce nebyl čas, všechno mi začalo docházet teprve později.
Gastonův úhyn přišel v době, když už jsme odklízeli škody a kdy byla voda odčerpávaná z areálu. Dozvěděli jsme se, že je u Lutherstadtu na břehu, tak jsme pro něho jeli a těšili se. Byl to náš happy end, už jsme byli nasměrovaní na budoucnost. Opadne voda a vy přemýšlíte, kdy zahradu otevřete.
Naděje, kterou nám Gaston dal, byla ta nejhorší. Kolegové ho vezli zpátky a na hranicích uhynul. Ta zpráva mě zastihla v autě a padlo to na mě. Prožil jsem to, jako by se stala tragédie v rodině. Vyhrkly mi slzy, protože to už bylo nad mé síly a taky jsem měl na tu emoci čas.
Příležitost, entuziasmus, dřina
„Na všem špatném lze nalézt něco pozitivního. Všechno zlé je pro něco dobré.“ To jste řekl v rozhovoru pro Český rozhlas rok po povodních. Co dobrého povodně přinesly?
Tak to snad platí obecně o životě. Pokud žijeme tento život, stát se může všechno a je dobré tragédie přežít. Na všem vidět něco, co vás nakopne dopředu. U pražské povodně to platí dvojnásob, protože přišla pět let po mém nástupu, kdy jsme se s kolegy snažili pět let změnit starou zahradu a proměnit ji v lepší. A najednou nám povodeň smetla pět let práce, přinesla spousty zvířecích tragédií. Ale těch pět let nás připravilo na to, že to můžeme změnit ve výzvu.
Kdyby přišla povodeň v roce 1997, tak by to tu starou outsiderskou zahradu pravděpodobně dorazilo, ale my jsme se za ty roky leccos naučili, byli jsme silný tým a lidé nám dávali sbírkami najevo, že tu zahradu chtějí. A zahradu jsme rok před povodní pojistili. Zaplatili jsme za ten rok milion korun pojistky a po povodni jsme dostali 163 milionů, najednou nejste žebrák, ale něco tam máte.
Povodeň přinesla volnou ruku. Zničila nejen to, co jsme postavili, ale taky spousty starých „pelešinců“, které bychom stejně zbořili. Tak jsme si uvědomili, že povodeň je velká výzva udělat na zelené louce zahradu podle nejlepších představ a nároků 21. století.
Nikdy jsem neviděl tým dřít tolik, jako dřeli zaměstnanci pražské zoo tři roky po povodni. Za tři roky jsme postavili totéž, co se jinde staví pětadvacet let. Šest nových nebo zrekonstruovaných pavilonů, třináct objektů zázemí, dvacet exteriérových expozic.
Za tři roky vypadala zahrada, že je úplně nová, zdvojnásobila se návštěvnost a stálo to méně než rekonstrukce karlínského divadla nebo jedna souprava pendolina. Povodeň přinesla takový entuziasmus a zahradu tak sjednotila, že vytvořila úžasné dílo, ze kterého zahrada žije dodnes. Dosahuje rekordních návštěv a v roce 2008 ji označil americký magazín Forbes za sedmou nejlepší na světě. Bez povodně by to pravděpodobně nebylo.
Zmínil jste velkou vlnu solidarity, na povodňové konto lidé tehdy přispěli více než pětadvaceti miliony korun. Co to pro vás znamenalo?
To bylo jen za rok 2002. Pokračovalo to dál a vybralo se přes čtyřicet milionů. Návštěvníci zahradu zachránili. Bez návštěvníků není zahrada ani kvalita zahrady. Jsem přesvědčen, že důvěra a vztah lidí k zahradě není dobrý jen proto, že chodí do zahrady a plní kasu, ale v kritických momentech, které pořád hrozí, povodeň může přijít kdykoliv. Taky přišla, je to jedenáct let, pak byl covid, teď je ekonomická krize.
Jenom návštěvníci drží zahradu nad vodou. Kdyby nebylo přízně návštěvníků, ani magistrát by nepřispíval. Jsem přesvědčen, že návštěvníci jsou klíčem ke kvalitě zahrady. Říkám to velmi hrdě, návštěvníci zoo v roce 2002 zachránili a jsou podepsaní pod její současnou vysokou úrovní.
S odstupem dvaceti let, co byste dnes udělal jinak?
Na tuto otázku celý život odpovídám, že nic. Celý život jsem se snažil žít na sto procent a tu povodeň jsem odžil na sto procent. Nebyl jsem dva měsíce doma. Dělal jsem vše pro to, abych zmírnil následky. Další tři roky jsem nevěděl, že mi doma rostou děti. Chyby děláme všichni, ale já bych nezměnil nic, protože jsem do toho dal sto procent.