Nosná raketa Thor Able, která odstartovala 1. dubna 1960 z kosmodromu na floridském mysu Canaveral, vynesla na oběžnou dráhu družici Tiros 1. Rok po nepříliš úspěšném pokusu Vanguardu 2 se tak konečně podařilo dopravit do vesmíru satelit, který byl schopen sledovat počasí a přenášet obraz na Zemi. První z řady Tirosů nesl na palubě dvě kamery, které snímaly obraz ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.
Éra meteorologických družic začala před 60 lety. Umožnily lidstvu předpovídat počasí přesně
Během 11 týdnů činnosti první meteorologická družice odeslala vědcům téměř 23 tisíc snímků Země a to byl jen začátek. Od druhého exempláře měly satelity Tiros na palubě infračervené radiometry, které nejen na dálku měřily teplotu vzduchu i povrchu, ale dodávaly data také o obsahu vodní páry v atmosféře.
Systém meteorologických pozorování
Někdy je za první meteorologickou družici považována jiná americká družice Vanguard 2, která odstartovala již v únoru 1959, která se ale nedostala na určenou oběžnou dráhu.
Nejprve fantazie v literatuře
Historie meteorologických družic sahá až do první poloviny 20. století. Již ve 20. a 30. letech se v tehdejší vědeckofantastické literatuře objevovaly myšlenky o umístění družic na oběžnou dráhu a s tím možnosti nepřetržitého sledování počasí na obrovském území. Významným milníkem byla druhá světová válka a s ní spojený rozvoj raketové techniky.
Američané byli první, kdo se zkoumáním počasí z vesmíru zabývali, postupně se k nim přidaly další kosmické velmoci jako evropská mezivládní organizace Eumetsat, Rusko a další.
Mezi významná data patří 7. prosinec 1966, kdy byla vypuštěna ATS-1, první geostacionární družice s meteorologickým přístrojovým vybavením, 16. říjen 1975, kdy začala pracovat první operativní ryze meteorologická družice na geostacionární dráze GOES-1, a 23. listopad 1977, kdy do vesmíru odletěla první evropská geostacionární meteorologická družice Meteosat 1.
Dvojí typ
Meteorologické družice se dělí podle typu drah na družice polární a geostacionární.
Geostacionární družice, které nedohlédnou na póly, provozuje nyní Eumetsat (Meteosat), USA (GOES), Japonsko (Himavari), Jižní Korea (Geo-Kompsat), Čína (FY-2, FY-4), Rusko (Elektro-L) a Indie (Insat).
Tyto družice obíhají nad rovníkovou rovinou Země ve výšce 38 500 kilometrů. V této výšce se rychlost družice rovná rychlosti rotace Země a družice zůstává stacionární nad určitým bodem na rovníku. Tato oběžná dráha umožňuje, aby družice pozorovala stále stejnou oblast, a to asi 42 procent zemského povrchu. Globální pokrytí vyžaduje síť pěti až šesti družic.
Meteorologické družice s polární oběžnou drahou provozují Eumetsat (Metop), USA (NOAA), Rusko (Meteor) a Čína (Feng-jün-3). U tohoto typu stačí ke globálnímu pokrytí jedna družice.