Paleontologové už desítky let řeší záhadu, kam se v pravěku ztratili z oceánů obří megalodoni, největší žraloci planety. Nový výzkum naznačuje, že na tom mohli mít podíl jejich mnohem menší vzdálení bratranci, moderní žraloci bílí.
David možná porazil Goliáše. S vyhynutím megalodonů mohli podle studie souviset menší žraloci
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak se dozvědět detaily o životě pravěkých vyhynulých zvířat, je zjistit, co jedli. To může prozradit nejen fakta o jejich životním stylu, chování, evoluci, ale i o jejich vyhynutí. Jenže přijít na to, co tvořilo potravu těchto tvorů, je nesmírně složité. Chemikálie, které by to mohly doložit, se tak dlouho nemohou dochovat.
Mezinárodní tým vědců pod vedením expertů z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku teď ale použil novou metodu, kterou vyzkoušel na prozkoumání stravy největšího žraloka, který kdy existoval – slavného Otodus megalodon, neboli megalodona. Tato nová metoda zkoumá složení izotopů zinku ve vysoce mineralizované části zubů a podle výsledků je velmi účinná.
Megalodoni žili v době před asi 23 až 3,6 milionu let, rozšířili se po všech světových oceánech. Mohli vážit přes padesát tun a dosahovali podle posledních odhadů délky až dvacet metrů. Pro srovnání největší dnešní velcí bílí žraloci dosahují maximální délky kolem šesti metrů. Vědci už desítky let řeší záhadu, co se s megalodony stalo, jak mohl tento vládce oceánů vůbec vyhynout a jaký tvor ho dokázal z vrcholu potravního řetězce vytlačit?
Ve studii publikované v časopise Nature Communications vědci analyzovali poměr stabilních izotopů zinku v moderních a fosilních žraločích zubech z celého světa, včetně zubů megalodona a moderních i fosilních velkých bílých žraloků. Tato nová metoda umožňuje vědcům zkoumat, jak vysoko v potravním řetězci se živočich umísťoval.
Analýza stabilních izotopů zinku z takzvaného zubního enameloidu, tedy vysoce mineralizované části zubů, je srovnatelná s mnohem zavedenější analýzou izotopů dusíku ze zubního kolagenu, tedy organické tkáně v zubovině. Ta je ale kvůli stáří vzorků pravěkých žraloků v tomto případě nepoužitelná.
Megalodon
Jak žraloci pluli časem
„Naše výsledky ukazují, že megalodon i jeho předek Otodus chubutensis byli vrcholovými predátory, kteří byli v potravních řetězcích velmi vysoko,“ popisuje Michael Griffiths, který na výzkumu pracoval.
Pozoruhodné ale podle něj bylo, že hodnoty izotopů zinku naznačují, že megalodoni byli v potravním řetězci na stejné úrovni jako mnohem menší bílí žraloci. Co to znamená? Že oba druhy, přes obrovský rozdíl ve velikostech, pro sebe představovaly potravní konkurenci, tedy že lovily podobnou kořist. „Tyto výsledky pravděpodobně naznačují, že se kořist lovená oběma druhy žraloků alespoň částečně překrývala,“ poznamenal jeden z autorů studie Kenshu Shimada.
Megalodon, srovnání s člověkem
A to zase naznačuje, proč mohl megalodon vymřít. Byl nutně méně úspěšným lovcem této kořisti než žraloci bílí. Vědci ale zatím úplně neví, v čem byla evoluční adaptace „velkého bílého“ lepší než ta, kterou si vyvinul megalodon.
Tuto možnost zatím věda spíše přehlížela, za hlavní konkurenty, kteří měli megalodony vytlačit, považovali paleontologové až doposud především velké dravé kytovce, kteří se tehdy šířili oceány. Stále platnou hypotézou je i možnost, že tito obří žraloci se hůře přizpůsobovali změnám klimatu, jež se tehdy ochlazovalo.