Lední medvědi bojují o přežití. Arktický mořský led, který potřebují k životu, jim mizí pod nohama. Vědci ale narazili v Grónsku na populaci těchto zvířat, která osídlila izolovanou „oázu“, jež jim nabízí jiné životní podmínky, než jaké běžně potřebují – včetně menšího množství ledu. Přesto zde přežívají. Biologové si ale nejsou jistí, zda tito predátoři opravdu prosperují, anebo se jen adaptovali – jsou totiž menší a mají méně mláďat než ostatní populace ledních medvědů.
Tým přírodovědců vystopoval v jihovýchodním Grónsku skupinu čítající několik set ledních medvědů, která je podle nich geneticky odlišná a současně i geograficky oddělená od ostatních. Ještě zajímavější ale je, že se tato skupina predátorů dokázala adaptovat na život s nedostatkem ledu.
Medvědi zde dokáží přežít, přestože mohou využívat mořský led asi jen sto dní v roce. Všude jinde přitom potřebují lední medvědi nejméně 180 dní mořského ledu a obvykle je tato doba ještě delší. Využívají ho jako jakousi plovoucí základnu, z níž loví tuleně. Když mořský led není, medvědi často nejedí celé měsíce.
Adaptace v Grónsku
Když je mořského ledu nedostatek, využívají tito lední medvědi na jihovýchodě Grónska jako provizorní loviště sladkovodní ledovce, které vznikají ze zmenšujícího se grónského ledového příkrovu, popisuje studie vydaná v žurnálu Science.
„Tito lední medvědi jsou přizpůsobeni životu v prostředí, které vypadá jako jejich budoucnost,“ řekla hlavní autorka studie Kristin Laidreová, která se na studium těchto savců specializuje na Washingtonské univerzitě. Jejich studiu zasvětila devět let života, významnou dobu je pozorovala přímo v terénu.
Laidreová ale současně upozorňuje na to, že většina ledních medvědů si nemůže vypomoci stejným způsobem jako ti v Grónsku: „Ostatní medvědi v Arktidě nemají k dispozici ledovec, nemají k němu zkrátka přístup. Takže to nelze vytrhávat z kontextu a tvrdit, že tohle je nějaký záchranný člun pro lední medvědy v Arktidě. Tak to není. Grónsko je jedinečné.“
Podle Laidreové se předpokládá významný úbytek ledních medvědů v celé Arktidě a tato studie na tom nic nemění. „Našli jsme jenom tuto izolovanou skupinu žijící na tomto jedinečném místě… Zkoumáme, kde v Arktidě se lední medvědi mohou jako druh udržet, kde by mohli přetrvat.“
Sladkovodní led se bude z ledového příkrovu oddělovat ještě po celá staletí. To poskytuje vědcům naději, že je to „místo, kde by lední medvědi mohli i nadále přežívat“. Celkově ale bude mořského ledu na severní polokouli ubývat, uvedla spoluautorka studie Twila Moonová.
Adaptace na jiný svět
Tito medvědi loví na čerstvém ledu, který vzniká ze sladké vody. Od klasického mořského ledu se v mnoha ohledech liší, má více vrcholů a také prohlubní.
Populace ledních medvědů, která sladkovodní ledovce využívá, žije na jihovýchodním cípu ostrova, kde nejsou žádná města. Vědci se dlouho domnívali, že tito medvědi jsou součástí stejné populace, jako je ta ze severovýchodního Grónska. Jenže nové analýzy ukázaly, že to tak není. Medvědi jsou totiž ve své oáze prakticky uvěznění – kvůli neobvyklé kombinaci větrů, mořských proudů a geografických anomálií ji téměř nemohou opustit. A jiní medvědi se sem stejně špatně dostávají.
Izolovaná populace má i jiné chování. Zatímco většina ledních medvědů urazí za čtyři dny asi čtyřicet kilometrů, medvědi z jihovýchodního Grónska za stejnou dobu urazí pouhých deset kilometrů, uvádí studie. „Prostě zůstávají na stejném místě roky a roky,“ doplňuje Laidreová.
Genetické testy, které se svým týmem provedla, ukázaly, že se od sousedních populací liší víc než kterékoli jiné populace ledních medvědů na Zemi. Občas se stane, že se medvěd odjinud rozmnoží s medvědem z jihovýchodu, ale stává se to jenom zřídka a pouze „jednosměrně“, tedy žádný medvěd nezamíří na sever a nerozmnoží se s touto populací.
Obecně jsou tito medvědi štíhlejší než ostatní arktičtí medvědi, samice váží asi 185 kilogramů, zatímco jinde v severoamerické Arktidě je to 199 až 255 kilogramů, popisuje Laidreová. A také mívají méně mláďat, což může být způsobeno tím, že jsou tak izolovaní a nemají tedy tolik příležitostí k páření, dodala.
Vzhledem k tomu, že tuto skupinu zatím přírodovědci neměli šanci zkoumat, nelze podle Laidreové říci, jestli se populace ledních medvědů v jihovýchodním Grónsku pouze přizpůsobila tím, že je menší a má méně mláďat, anebo jestli se jedná o ukazatele stresované populace – a tyto projevy jsou tedy varováním, že zvířata trpí. Vědci se zatím přiklánějí spíše k těm méně optimistickým scénářům.
„Nerozmnožují se tolik jako ostatní medvědi,“ uvedli vědci. „Nejsou tak zdraví jako zvířata, která žijí v lepším prostředí. Takže je to možná jakási oáza, ale není to šťastná oáza. Je to taková oáza, kde se zvířata snaží přežít, ale jen taktak to zvládají,“ tvrdí výzkumníci.
