Vědci, kteří zkoumají lidské ostatky z Pompejí, poprvé dokázali přečíst kompletní genom dvojice, která tam zůstala pohřbena poté, co římské město pohltil sopečný popel.
Archeologové poprvé přečetli DNA mrtvých z Pompejí. Našli v ní tragický příběh
Mrtvá těla archeologové našli už roku 1933 v domě nazvaném Casa del Fabbro neboli Dům řemeslníka. Jedno patřilo muži, druhé ženě a obě ležela schoulená v rohu jídelny. Vypadalo to, jako by právě obědvali, když na město dopadl obrovský mrak sopečného popela z erupce Vesuvu.
Trvalo to jen několik minut a tento pár musel tušit, že nemá kam uniknout, a tak se ukryl do rohu místnosti; vědci tvrdí, že nenašli žádné stopy pokusu o útěk. Obě těla se zachovala až dodnes pod vrstvou popela, který dvojici připravil o život. V průběhu staletí, která od tragédie roku 79 našeho letopočtu uplynula, popel ztuhnul a mrtvoly zachoval velmi dobře konzervované.
Záhadou dlouho zůstávalo, proč se pár nepokoušel prchat. I když taková snaha nedávala smysl, jiní obyvatelé Pompejí to zkoušeli. Vědci věřili, že odpovědi by se mohly skrývat v informacích o zdravotním stavu. A ty jsou zase uložené v kostech a v nich v DNA.
Pravda z popela
„Šlo o to, jak dobře se kostry zachovaly,“ vysvětlila profesorka Gabriele Scorranová z kodaňského centra Lundbeck GeoGenetics, která studii vedla. „Byla to první věc, na kterou jsme se podívali – a vypadaly opravdu slibně, takže jsme se rozhodli zkusit odebrat z nich DNA.“
Genetická studie odhalila, že mužská kostra obsahovala DNA bakterií způsobujících tuberkulózu, což naznačuje, že muž mohl touto nemocí trpět ještě před svou smrtí. A to by mohla být příčina toho, proč neutekl. Tato nemoc totiž způsobuje slabost, vyčerpanost a také dechové potíže. Už menší množství popela na začátku erupce mu mohlo znemožnit dýchat, a neměl tedy dost sil k úniku. Pokud byla žena jeho partnerka, což je dost pravděpodobné, zůstala s ním.
Úlomek kosti na spodině lebky navíc obsahoval dostatek neporušené DNA, aby bylo možné zjistit celý jeho genetický kód.
Z něj vědci vyčetli, že sdílel genetické znaky s jinými lidmi, kteří žili v Itálii v době římského císařství. Měl ale také skupinu genů, které se běžně vyskytují u lidí z ostrova Sardinie, což podle studie ukazuje, že v té době mohla být na celém Apeninském poloostrově dost vysoká genetická rozmanitost. Některé znaky také naznačují na přítomnost genů z oblasti Blízkého východu.