Zemřela bývalá ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová. S odkazem na její rodinu o tom informovala agentura AP. Demokratické političce s pražskými kořeny, která zejména v devadesátých letech spoluurčovala chod globální politiky, bylo čtyřiaosmdesát let.
„Se zlomeným srdcem oznamujeme, že Dr. Madeleine K. Albrightová, 64. ministryně zahraničí Spojených států a první žena v tomto úřadě, dnes zemřela. Příčinou byla rakovina. Byla obklopena rodinou a přáteli. Ztratili jsme milující matku, babičku, sestru, tetu a přítelkyni,“ uvedla rodina v prohlášení, ze kterého citují světové agentury.
Pražská rodačka Madlenka
Albrightová se narodila 15. května 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová, první ze tří dětí v české židovské rodině diplomata Josefa Korbela. Po vyhlášení protektorátu emigrovali do Spojeného království.
Madlenka, jak jí doma říkali, byla vychována jako katolička a o svém židovském původu neměla tušení až do roku 1996. Tehdy novináři odhalili, že se její židovští prarodiče a desítky dalších příbuzných stali oběťmi holocaustu.
Po válce krátce bydlela společně s rodinou v Praze, než její otec začal pracovat na velvyslanectví v Bělehradě. Po komunistickém převratu v roce 1948 ho komunistická justice jako nepřítele státu odsoudila k smrti, a rodina proto požádala o politický azyl v USA.
Madeleine, jak začala psát své jméno na škole ve Švýcarsku, za oceánem vystudovala politologii, veřejné právo a státovědu. Magisterský titul získala v roce 1968 a doktorát v roce 1976. Specializovala se na východní Evropu a vztahy mezi tehdejším Východem a Západem.
Přestávku v jejím studiu znamenalo až mateřství. V roce 1959 si vzala novináře ze zámožné rodiny Josepha Albrighta a páru se narodily tři dcery - Katherine a dvojčata Anne a Alice. Pozdější kariérní vzestup však manželství nevydrželo a svazek po třiadvaceti letech skončil rozvodem. „Velmi mě to tehdy mrzelo,“ přiznala politička později.
Spolupráce s Billem Clintonem
V polovině 70. let 20. století se Albrightová zapojila do práce ve volebním štábu Demokratické strany. V roce 1978 přijala nabídku svého profesora z Columbijské univerzity Zbigniewa Brzezinského a působila jako poradkyně v Radě národní bezpečnosti. Pomáhala také demokratům s prezidentskými kampaněmi. Třetí z nich byla úspěšná a vítězný Bill Clinton si ji v roce 1992 vybral jako zástupkyni USA při OSN.
Hvězda Albrightové zazářila v lednu 1997, když ji po obhájení mandátu Clinton požádal, aby se stala jako první žena v historii ministryní zahraničí USA. Podařila se jí řada věcí, její nekompromisní přístup i břitký jazyk byl ale také často zdrojem kritiky.
Za největší úspěch sama považovala řešení kosovského problému, za něj však byla i kritizována. Některými byla dokonce obviňována, že vyprovokovala zbytečnou válku špatným vedením mírové konference v Rambouillet.
Albrightová si na svém profesním odkazu cenila uvolnění amerických vztahů s Vietnamem a Severní Koreou. Jako svoji prohru pociťovala fakt, že se jí nepodařilo dojednat trvale udržitelný mír mezi Izraelem a Palestinou. Clintonova vláda byla podle ní již blízko, ale administrativa jeho nástupce George Bushe poté začala razit strategii ABC (All But Clinton - Vše jen ne Clinton). Albrightová byla tvrdou kritičkou války v Iráku, která podle ní byla „horší než Vietnam“.
Podpora vstupu Česka do NATO
Zasadila se také o začlenění Česka a dalších východoevropských zemí do Severoatlantické aliance. „Musíme se chránit před hrozbou. Je možné, že ti, kteří nikdy nepoznali tyranii, mají pocit, že nepřítel neexistuje. Někteří si myslí, že tyto hrozby už nejsou významné a nemusí jim záležet na osudu střední Evropy tak jako jejich předchůdcům. Nikdy nesmíme být samolibí a předstírat, že totalita už je daleko,“ zdůraznila v projevu v den vstupu Česka do NATO.
„Češi jsou hrdí na to, čím byli, ale musí více mluvit o tom, čím by chtěli být. V roce 1991 jsem dělala velký výzkum ve střední Evropě. Každý tam říkal, že chtějí být v Evropě, že chtějí vidět, co Západ vlastně dělá. Také pro ně bylo důležité, aby vstoupili do NATO a Evropské unie,“ zdůvodňovala Albrightová v roce 2018 v rozhovoru pro ČT.
Politička, která kromě angličtiny a češtiny ovládala i polštinu, ruštinu a francouzštinu, navštěvovala poměrně často rodné Česko. Hned po sametové revoluci v roce 1989 byla poradkyní prezidenta Václava Havla, s nímž ji pojilo přátelství. V roce 1997 převzala z jeho rukou nejvyšší české státní vyznamenání - Řád Bílého lva. Havlovu památku uctila spolu s Clintonovými v prosinci 2011 účastí na pohřbu.
„Když jsem byla malá, tak jsem si vždycky vážila Masaryka – jaký člověk to byl, že přemýšlel o tom, jak lidé mají žít. Vypadal jako prezident, choval se jako prezident, a když jsem si o tom četla a také když jsem o tom učila, tak jsem si myslela, že je báječné, že takový člověk existoval. Pak mezi lety 1938 a 1989 – s výjimkou osmašedesátého – bylo těžké být český Američan. Lidé pořád říkali: Co se tam u vás vlastně děje? Vy nic neděláte! A pak přišel prezident Havel jako morální výstup toho, co Češi mohou dělat. Co Masaryk začal, Havel přenesl do moderní demokracie,“ vzpomínala v roce 2018.
Od bývalého šéfa Bílého domu Baracka Obamy obdržela v roce 2012 nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států – Medaili svobody. V roce 2013 získala rovněž Thayerovu cenu, kterou uděluje vojenská akademie West Point.
Řekni to broží
Albrightová byla svého času považovaná za nejvlivnější ženu na světě. Poté, co skončila ve funkci šéfky americké diplomacie v roce 2001, své zájmy nijak neomezila: cestovala, přednášela, psala knihy a podnikala. Její jméno je spjato s firmami Albright Stonebridge Group či Albright Capital Management.
Byla také známá svou vášní pro nejrůznější brože, jimiž ráda vyjadřovala svou náladu a záměry. Její „špendlíková diplomacie“ se stala vyhlášenou. O brožích vydala knihu s názvem Tajná řeč broží s podtitulem Příběhy z mé šperkovnice. Je i autorkou dalších publikací: pamětí Madeleine - Nejlepší ze všech možných světů, knihy Mocní a všemohoucí či vzpomínek Pražská zima.
V roce 2018 také publikovala knihu Fašismus – Varování, v níž upozorňovala na nové hrozby pro svobodný svět. Varovala například před pojetím neliberální demokracie, které prosazuje například maďarský premiér Viktor Orbán. „Opravdu si myslím, že všichni lidé by raději žili v zemích, kde můžou něco říkat o tom, co se tam děje, mít volby, ale také mít lidská práva, ústavu a soudní systém,“ poznamenala Albrightová před třemi lety v pořadu Interview ČT24.
Slovo fašismus nepojímala přitom jako označení ideologie, ale jako proces nástupu demagogů s jednoduchými odpověďmi na všechno. „Někteří lidé si myslí, že svou knihou straším lidi. Trošku strašit chci, protože musíme dávat pozor,“ řekla v roce 2019 pro ČT.
