Oslav 30. výročí pádu Berlínské zdi se účastní také bývalý disident a hudebník Jaroslav Hutka, který byl v Německu i před třiceti lety. Za posledních pět let se něco stalo, něco se ve společnosti i v politice pohnulo, zamyslel se Hutka v rozhovoru pro Českou televizi. Pád zdi podle něj před třiceti lety jednoznačně znamenal symbol pádu komunismu.
Pamatujete si, kdy jste se dozvěděl, že padla Berlínská zeď?
Pamatuji. Byl jsem v tu dobu v Kolíně nad Rýnem. A to jsem se čerstvě vrátil z Wroclawi, kde byl velký festival pro lidi z Československa a tam už se mluvilo o tom, že se v Berlíně něco děje a že se možná něco bude dít se zdí. Přijel jsem do Kolína a zeď padla. To bylo úžasné.
Jaký to byl pocit? Neříkal jste si, že to je už ten poslední krok a začíná to být skoro až hanba, že v Československu k tomu ještě nedošlo?
Ano. Říkal jsem si, že je hanba, že k tomu ještě nedošlo a myslel jsem, že ani nedojde hned tak. V Maďarsku jsme měli koncert pro lidi z Československa, pak v Polsku a že možná budeme hrát i ve východním Německu pro publikum z Československa. Bylo to radostné, ale byl jsem nějak skeptický vůči Československu.
Co jste čekal, když padla Berlínská zeď? Čekal jste, že přijde znovusjednocení Německa, že Sovětský svaz ustoupí a bude souhlasit s tím, že znovu vznikne jedno velké Německo?
Abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o jiné možnosti. Zdálo se mi, že automaticky dojde ke spojení. Tehdejší Sovětský svaz byl na ústupu. Armády sice zůstaly stát, ale politicky byl na ústupu. Maďaři si vyjeli po svém, pak Poláci, zeď padla, říkal jsem si: oni to musí akceptovat. Neuměl jsem si to představit jinak. Víc jsem to nedomyslel.
Kdy jste přijel do Berlína poprvé po pádu zdi?
Byl jsem tu několikrát, na nějaké svatbě kamaráda, pak v galeriích, naposledy před pěti lety a to už se slavilo 25 let pádu zdi a to už jsem tady byl jako oficiální host.
Německo je v pohybu, ale uprostřed pohybujícího se světa, říká Hutka
Jak reagují Němci na vaše písničky?
Velmi příznivě a velmi pozitivně. U všech písniček se za mnou promítal překlad do němčiny, takže věděli, co zpívám. Jednu píseň jsem si troufl i německy. Je to už třicet let, co jsem byl v emigraci, takže i ta němčina ve mně trochu ochabla, ale tak trochu se tady cítím doma.
Tohle výročí je více spojené s rekapitulací, s ohlédnutím se za posledními třiceti lety než jenom se slavením. Čím to podle vás je?
Myslím, že je to dané vývojem za posledních pět let. Před pěti lety to byl velký svátek, který neměl žádné politicky temné zázemí nebo otázky. Připadalo mi, že to byl čistý svátek toho „bezva, padlo to“. Oslava byla úžasná. Teď jsou diskuze, teď je nějaký problém, za těch posledních pět let můžeme cítit i u nás doma, že se něco stalo, něco se ve společnosti i v politice pohnulo.
Co něco?
V Německu je to růst pravicových stran, ty velice rostou. Je to najednou problém bývalého východního Německa, tam jsou obzvlášť silní bývalí komunisté a kvazifašisti, je to problematické to pojmenovat. A s tím jde ještě nejistota celého světa. Takže Německo je v pohybu, ale uprostřed pohybujícího se světa. Takže ta nejistota je cítit.
Nakolik podle vás i těch posledních pět let ukazuje, že jakási neviditelná zeď zůstala mezi dvěma částmi jedné společnosti, mezi lidmi navzájem?
Je to zajímavé, je to překvapivé, pravděpodobně s tím nikdo nepočítal. Ve východním Německu nebyl problém vyrovnat se s komunismem, protože přišli soudci s nezašpiněnou minulostí ze západního Německa, nebyl problém s tím, že na všech místech sedí komunisté a nemáme pro ně náhradu. Byly tady obrovské dotace, spojení stálo západ hodně peněz, který zainvestoval víceméně s chutí, ale ten výsledek je, že mentalita se nějakým způsobem jakoby znovu vyformovala. Společensky je to zajímavé, že lidé jsou už v jiném prostředí, ale změna mentality je na dlouhou dobu. A to je i otázka pro nás, jak dlouho nám bude trvat, než se mentálně staneme otevřenými. A to je teď ten problém Východu vůči Západu.
Mluvil jste o tom, že v posledních pěti letech se něco změnilo. Zůstáváte přesto optimistou, že Německo jednou bude fungovat jako jedna země, jedna společnost?
Ano, zůstávám v tomhle optimistou, tenhle problém teď je, ale Němci mají povahu, že když mají problém, tak ho řeší. Tam asi není vyhnutí, oni ho vyřeší, jsou to Němci.
Je pro vás pád Berlínské zdi symbol pádu komunismu v Evropě?
Svým způsobem ano, protože Berlínská zeď to symbolizovala. V roce 1985 jsem tady byl tři měsíce na německém kurzu, tak jsem tu zeď zažil i psychicky. To bylo zajímavé, první měsíc jsem se bál, že jsem uprostřed komunistické země, pak jsem si ale zvykl, že ta lidská mentalita se s tím umí vyrovnat. Ale bylo jasné, že tady byl úplně jiný svět než za zdí, kde se mluvilo tím stejným jazykem. Takže její pád znamená strašně moc, pro nás všechny, pro celou východní Evropu. Zeď byla tvrdý symbol.
Jak říkal jeden článek, můžeme diskutovat o tom, co se všechno udělalo, nicméně je pravda, že ve chvíli, kdy padla zeď, jediný hmatatelný výsledek, který opravdu nikdo nemůže popřít, že za tu diskuzi nepůjde nikdo sedět.
To ano. Tak to je, ani za písničku, ani za diskuzi.
/Pozn.: redakčně kráceno, celý rozhovor si můžete přehrát ve videu nahoře./
