Na Ukrajině je podle tamních úřadů momentálně milion dvě stě tisíc veteránů. Po konci války by jejich počet mohl vzrůst na pět milionů. Řada z vojáků přišla v bojích k těžkým zraněním a momentálně se rehabilitují ve speciálních centrech. Součástí jejich terapie a léčby je v některých případech i jízda na koni.
„Moje jezdecké schopnosti se velmi rychle vrátily,“ říká válečný veterán Sergij. Po letech se vrací do sedla. Kůň se po těžkém zranění stal součástí jeho těla i terapeutem. Udržet se bez nohou na koni pro něj není snadné.
Než přišel o obě končetiny, byl sám traumatologem. Ve válce sloužil v týmu polních lékařů a zdravotníků u těžce ostřelovaného Charkova. Pomáhal tam evakuovat zraněné vojáky i civilisty. Jednou se vydal k vesnici Mospanove. „Museli jsme něco objet na cestě. Bylo tam hodně tankových min a na jednu takovou jsme narazili.“
Sergij je jeden z mnoha válečných veteránů, kteří dojíždějí z rehabilitačního centra na farmu u Lvova, kde jim pomáhají se vrátit do normálního života. Klid ve stájích našel třeba jeden z obránců Azovstalu nebo Bohdan, který bojoval u Chersonu a strávil čtyři měsíce v ruském zajetí. „Byl jsem raněn při leteckém úderu, střepiny zasáhly nohu a lékaři mi ji amputovali,“ vzpomínal Bohdan.
Na Ukrajině chybí protézy
„Tato praktika (hipoterapie pro veterány) je rozšířená například ve Spojených státech. Když vám amputují končetinu, máte jiný balanc, jinou rovnováhu, musíte se znovu seznámit se svým tělem,“ přiblížila vedoucí hipoterapie pro veterány Oleksandra Kandodinová.
Díky jízdě na koni jsou podle ní vojáci klidnější a lépe spí. Od počátku ruské invaze na Ukrajinu se do programu zapojilo na osmdesát veteránů. Hipoterapie absolvují většinou jednou týdně.
Veteráni vedle jízdy na koni cvičí a chodí na sezení s psychologem. Hlavně ale čekají na protézy, které na Ukrajině teď chybí. Podle Sergije jejich dodání trvá dva až tři měsíce. Naučit se chodit s protézami podle něj trvá pak jen pár týdnů. Doufá, že je dostane co nejdříve a do stáje ke koním brzy přijde bez jakékoli pomoci sám.
