Jemen v současných hranicích existuje třicet let. Vznikl spojením dvou států: jižního převážně sunnitského a severního, kde sunnité žili společně se šíity. Spojení však klid nepřineslo. Zemí zmítá krvavá válka, která způsobila podle OSN nejhorší humanitární katastrofu současnosti zhoršenou ještě pandemií koronaviru. Rozdělení má totiž hluboké historické, náboženské i kulturní kořeny.
Slavnostní sjednocení socialistického jižního Jemenu (Jemenské lidové demokratické republiky) s tehdejšími necelými třemi miliony obyvatel a konzervativního severního Jemenu (Jemenské arabské republiky) s 11 miliony obyvatel vyhlásil prezident Alí Abdalláh Sálih vztyčením červeno-bílo-černé vlajky v Adenu 22. května 1990.
O sjednocení severního Jemenu, kde byla v září 1962 svržena monarchie a vyhlášena republika, a jižního Jemenu, kde byla republika vyhlášena po vyhnání britských kolonistů v listopadu 1967, se jednalo více než dvě desetiletí.
Posun nastal až s rozkladem socialistického bloku koncem 80. let, kdy jižní vláda přiznala kolaps socialistické orientace, která zemi přivedla na práh hospodářského zhroucení a politické izolace v arabském světě. Severní Jemen se zase potýkal se vzmáhajícím se kmenovým hnutím a sjednocení mělo představovat nové vykročení do budoucí ekonomické prosperity i politického klidu.
To se však nestalo. Hned v roce 1994 se zemí prohnala krátká a krvavá občanská válka. Dlouhodobě Jemen strádal typickými blízkovýchodními problémy: autoritativním způsobem vlády přinášejícím korupci a nepříznivými podmínkami pro rozvoj podnikání a dopady tradičního kmenového společenského uspořádání.
Historické dělení
Rozdělení je podle amerického politologa a odborníka na blízkovýchodní konflikty Michaela Izadyho zemi vlastní téměř po celou její historii. Jméno „Jemen“ se dlouho vztahovalo jen na severní část, a tak bude tento termín používán i v části tohoto textu popisující jednotlivé regiony. O jižní se mluvilo spíš jako o Hadramautu. Severovýchodní oblasti jsou pak téměř neobydlenou pouští.
Tyto oblasti byly téměř po celé dějiny na sobě nezávislé. „S pomocí historie, topografie, etnografie, klimatu a společenského étosu lze říci, že Hadramaut vůbec není součástí Jemenu, ale oblastí s vlastním duchem,“ píše Izady s tím, že politicky fungovaly obě části společně jen několik málo let z posledních dvou tisíciletí. Například atlas z roku 1938 ukazuje Hadramaut jako britský protektorát, zatímco Jemen jako samostatný stát.
Lid Hadramautu tvoří především zemědělci obdělávající oázy ve vnitrozemí a námořní obchodníci na pobřeží. Drtivou většinou vyznávají šáfiovský sunnitský islám, což je verze rozšířená na východoafrickém pobřeží, mezi Kurdy nebo v Indonésii. „V poslední době se nicméně mezi ně začal šířit wahhábismus/saláfismus, především ve své násilné podobě,“ upozorňuje Izady. Přichází ze Saúdské Arábie.
Hadramaut je oddělen od zbytku Arabského poloostrova pouští. Kulturně je daleko bližší námořnickým oblastem západního Indického oceánu.
Jemen je naopak daleko víc napojen na arabský svět. Víc v něm prší, což umožňuje intenzivnější zemědělství a vyšší hustotu osídlení. Z toho plyne i jeho větší různorodost, kterou Izady shrnuje do několika základních oblastí.
Horní Jemen je baštou usazených kmenů, které už více než tisíc let praktikují umírněnou verzi šíitského islámu známou jako zajdíja. Zemi politicky dominovali až do roku 1962, kdy převrat svrhl monarchii a k moci vynesl převážně sunnity.
Nejhustěji osídlenou částí země je Dolní Jemen. Žije v něm převážně společnost, která není kmenová. Vyznává nejčastěji šáfiovský sunnitský islám, podobně jako v Hadramautu. Už od 17. století tam ale migrují i šíité ze severu.
Pobřežní oblasti Tihama dominuje pouštní planina. Je nejblíž k Africe, což se projevuje i na tamním osídlení, které je příbuznější obyvatelům Eritreje, Etiopie nebo Somálska. Právě tam žije také většina z asi tři čtvrtě milionu lidí hovořících somálsky. Mezi Tihamou a horním Jemenem leží smíšené území Piemont. Poslední částí je Sajhad, který je přechodnou zónou mezi Jemenem a pouští řídce osídlenou beduínskými kmeny.
K současnému státu Jemen patří také souostroví Sokotra, což je důsledek britského koloniálního panství. Tamní obyvatelé mají vlastní jazyk i kulturu navázanou více na námořní život Indického oceánu. Na ostrovy se v posledních letech stěhují i lidé z kontinentu, stále tam ale tvoří menšinu.
Stát mladíků
Jemen (odtud už celý stát ve svých současných hranicích) prochází dramatickým demografickým vývojem. Za posledních padesát let se počet jeho obyvatel zečtyřnásobil z více než šesti na téměř 29 milionů.
Podle CIA World Factbook je asi 40 procent obyvatel mladších 15 let a dalším 21 procentům je 15 až 25 let. Naopak lidí starších 55 let je jen kolem sedmi procent.
Jemen je tak extrémním a opožděným příkladem procesu, který se odehrává na celém Blízkém východě. Sociolog Karel Černý v knize Svět politického islámu srovnává tuto populační explozi s tou, již Evropa zažila na konci 19. a v první polovině 20. století.
Ta byla podobná ve své míře, byla však daleko pomalejší. „Přebyteční“ noví Evropané, pro něž nebylo ve společnosti dost jídla, místa ani práce, mohli odcházet do Ameriky nebo kolonií. Přesto obrovské populační tlaky a velký podíl mladých lidí vedly ke zrodu totalitních ideologií a ke dvěma krvavým válkám.
„Přebyteční“ lidé z Blízkého východu teď zkouší stejnou strategii jako před sto lety Evropané: emigraci. Jenže žádná volná země už na světě není a k dispozici nemají ani žádné kolonie. Vzniká tak napětí vyvolané přelidněností a převahou mladých, kteří častěji sahají k radikálním řešením.
Zahraniční intervence
V současné válce se Jemen stal jedním z kolbišť regionálních mocností. Kořeny konfliktu sahají do období takzvaného arabského jara. Nepokoje začaly koncem ledna 2011, kdy demonstranti volali po odchodu prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, jenž byl u moci od roku 1978. Ten v listopadu 2011 podepsal dohodu o předání moci a v únoru 2012 byl novým prezidentem zvolen dosavadní viceprezident Mansúr Hádí.
Zemi ale začalo od září 2013 ochromovat násilí a chaos, které vedly k následnému zhroucení státu a občanské válce. Převážně šíitští povstalci známí jako Hútíové obsadili v lednu 2015 metropoli Saná a další města a v únoru převzali moc.
Jejich hlavním spojencem je Írán, který s Hútíi pojí šíitský islám, byť jeho jiná verze. Podle amerického diplomata působícího v Middle East Institute Geralda Feiersteina spočívá podpora Teheránu v dodávkách zbraní a munice, ve výcviku i v posílání bojovníků.
Na stranu Hádího se postavila Saúdská Arábie a její spojenci z řad arabských zemí Perského zálivu a severní Afriky s diplomatickou podporou Západu. Krátce po dobytí Saná zahájili vojenskou intervenci. Nasadili letectvo a do země poslali i pozemní jednotky. V červenci 2015 tato strana dobyla jihojemenský Aden, kam se v září po téměř půlročním exilu v Saúdské Arábii vrátil prezident Hádí.
Postupně se jim podařilo dobýt také velkou část pobřeží. Jedny z nejtvrdších bojů se přitom vedly o přístav Hudajdá.
Situace však zdaleka není tak jednoduchá. Ve válce totiž operují ještě islamisté z al-Káidy. A vlastní zájmy mají Spojené arabské emiráty. Ty podporují jihojemenské separatisty z někdejšího Hadramautu, a vytváří tak rozkol na Hádího straně.
Cholera a koronavirus
Podle OSN potřebuje kvůli válce humanitární pomoc nebo nějakou formu ochrany na 80 procent obyvatel Jemenu. Na 14 milionů lidí ji potřebuje akutně a válka také udělala ze tří milionů obyvatel uprchlíky.
„Kolaps veřejných institucí zajišťujících zdravotní péči, vodu, sanitaci a vzdělání zhoršil už tak zoufalou situaci. Už před současným konfliktem byl Jemen nejchudší arabskou zemí trpící slabým rozvojem, vysokými populačními přírůstky, opakovanými lokálními konflikty, chronickým nedostatkem jídla a nejistou politickou situací,“ píše se na stránkách mise OSN v zemi.
Vypukla epidemie cholery, která si vyžádala tisíce životů, více než z poloviny dětských. A jen co se ji podařilo alespoň částečně dostat pod kontrolu, přišel nový koronavirus. Podle Světové zdravotnické organizace se nepozorovaně šíří populací a hrozí katastrofa.
Potvrzují to Lékaři bez hranic „Pro naše týmy je strašně těžké vidět pacienty přicházet ve stavu, kdy lapají po dechu jako ryba na suchu, a vědět, že jim už není pomoci. A nezáleží na tom, jak moc se o to snažíme,“ přibližuje lékař Ghazali Mohammed Babiker.
Řada dalších nemocných zůstává doma. A o tom, že mnoho lidí doma také umírá, vypovídají oficiální statistiky o pohřbech – ty odhalují, že v uplynulém týdnu umíralo ve městě Aden každý den až osmdesát lidí. Před příchodem covidu-19 jich tam zemřelo denně zhruba deset.
