Pouhá hodina a půl stačila nacistickým pohlavárům k bestiálnímu ortelu pro šest milionů evropských Židů. Před osmdesáti lety, 20. ledna 1942, zasedli na konferenci ve vile u berlínského jezera Wannsee a pod vedením Reinharda Heydricha ujednali „konečné řešení židovské otázky“ - systematické vyvražďování Židů ve vyhlazovacích táborech.
Konference se konala v honosné vile na břehu jezera mezi Berlínem a Postupimí. Označena byla za „tajnou říšskou záležitost“. Byrokratického jednání se účastnili vysocí představitelé SS, úředníci ministerstev zahraničí, průmyslu a vnitra, straničtí funkcionáři nebo zástupci železničních drah. Dvě třetiny z nich byly absolventy univerzit, mnozí měli dokonce doktorský titul z práv.
Byli mezi nimi i nacisté, kteří v tu dobu již měli zkušenosti s masovým zabíjením jednotkami Einsatzgruppen v obsazených územích na východě. „To, co konference přinesla a rozeběhla, bylo vraždění Židů mechanizovaným masovým způsobem,“ upozorňuje zpravodaj České televize v Německu Martin Jonáš.
„Vysídlení Židů na východ představuje začátek konečného řešení židovské otázky,“ napsal po konferenci důstojník SS Adolf Eichmann služebnám gestapa. Důsledkem správního aktu masové vraždy byla podle historiků od léta 1941 do konce druhé světové války v květnu 1945 smrt zhruba dvou třetin všech Židů pocházejících z Evropy.
Pozvání přišlo z Pražského hradu
Klíčovou osobou konference byl šéf hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřenec pro „řešení židovské otázky“ Reinhard Heydrich, který byl tehdy také zastupujícím říšským protektorem pro Čechy a Moravu. „Pozvánka na konferenci ve Wannsee přišla účastníkům z Pražského hradu, tedy ze sídla říšského protektora,“ objasňuje Jonáš.
Původně se schůzka měla konat 29. listopadu 1941, organizátoři termín posunuli na 9. prosinec, ale japonský útok na Pearl Harbor zapříčinil další změnu. Porada neměla pevný program a většinu času zabírala Heydrichova přednáška.
„Adolf Hitler se zřejmě v souvislosti se vstupem Spojených států do války, s tím, že se válka stala světovou, rozhodl v prosinci 1941 přistoupit k celkovému masovému vraždění Židů. On kdysi přednesl proroctví, že pokud Židé způsobí světovou válku - tak si to ve svém antisemitském světonázoru představoval - tak za to v tu chvíli sami zaplatí,“ vysvětluje historik Michal Frankl.
„Mluvilo se o celoevropském konečném řešení, přednášely se statistiky Židů z celé Evropy včetně zemí, které nebyly pod nacistickou kontrolou, a zároveň se mluvilo o deportacích německých a vlastně všech Židů. Je pravděpodobné, že k té změně přispěl Hitler svým rozhodnutím,“ popisuje Frankl.
Účastníci schůzku zapírali
Po válce nejprve účastníci konference poradu z ledna dvaačtyřicet popírali, poté předstírali, že si na nic nepamatují. Výjimkou byl Eichmann, který při soudním procesu v Jeruzalémě v roce 1961 řekl: „Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak, a nakonec mluvil jeden přes druhého.“
Také on ale tvrdil, že o ničem nevěděl a nic neinicioval. „Rozkazy jsem dostával od svého nadřízeného. Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával jsem tužky,“ vypověděl. S tím ale Frankl nesouhlasí. „Všichni nebo aspoň naprostá většina lidí, kteří se sešli ve Wannsee, věděli, co se na východě odehrává. A že východ znamená vraždění Židů.“
Text protokolu z Wannsee objevili podřízení amerického prokurátora v březnu 1947 v jednom ze šanonů německého ministerstva zahraničí při snaze získat podklady k následným procesům s nacistickými zločinci. Úředníci získali kopii číslo šestnáct, jedinou dochovanou z původních třiceti.
Britský historik Mark Roseman v úvodu své knihy Setkání ve vile u jezera napsal, „bezútěšnější vystižení režimu, pro který je typické systematické vraždění, neexistuje. Protokol z Wannsee dodnes zůstává nejnázornější a nejvíce programovou výpovědí o způsobu, jakým nacisté prováděli genocidu.“
Wannsee neznamenalo začátek holocaustu
Zpočátku se zdálo, že nalezený dokument zachycuje okamžik, kdy se nacisté rozhodli vyhladit Židy. Historici však brzy rozpoznali, že protokol nebyl tím, čím se zdál být. Především mezi účastníky konference nebyl Hitler, a ti, kteří tam byli, neměli takové postavení, aby mohli o genocidě rozhodovat.
Zarážející je i termín konání schůzky. Vědělo se, že masové vraždění sovětských Židů začalo o půl roku dříve, a bylo známo i to, že Židé byli usmrcováni plynem již od počátku prosince 1941 v polském Chelmnu. Už se také stavěl vyhlazovací tábor Belzec.
Historici se dosud neshodli, kdy padlo definitivní rozhodnutí o holocaustu. Podle britského vědce Iana Kershawa je možné, že nacisté rozhodli již v září 1941, kdy Hitler schválil deportaci rakouských a českých Židů na východ. Německý historik Christian Gerlach zase míní, že tak führer rozhodl na schůzi šéfů NSDAP 12. prosince 1941.
Hraní se slovy
V oficiálním zápisu Eichmann zastřel výroky účastníků eufemismy a víceznačnými termíny vhodnými pro oficiální dokument. Podle německého novináře Götze Alyho volba jazykových prostředků neměla ani tak sloužit utajení, ale spíše „fungovat jako umírněně dávkované antiseptikum, které mělo usnadnit správu masového vraždění“.
Další svědectví přinesl proces s Eichmannem. „Nejzajímavější část je, když líčí, co se dělo v neformálních částech. Skrze jeho výpověď, která také jistě není zcela pravdivá, můžeme nahlédnout, co se dělo za fasádou nacistického jazyka. Nenajdete slovo vraždit, ale tvrdí se tam, že Židé budou nasazeni na práci, i když budou masově umírat, a že s těmi, kteří přežijí, bude třeba patřičně naložit,“ vysvětluje Frankl.
Roseman k tomu poznamenává: „Na jedné straně se o zabíjení hovoří velmi opatrně a používá se eufemismu evakuace na východ, na druhé straně jsou věty o likvidaci židovských pracovních sil tak otevřené a důsledky pro ostatní tak jasné, že se eufemismy jako zástěrka stávají zbytečnými.“ Eichmann nicméně přiznal, že účastníci konference mezi sebou mluvili zcela otevřeně o tom, že jde o vraždění.
Někteří účastníci konference, pokud nezemřeli již dříve jako Heydrich nebo Roland Freisler, byli po válce odsouzeni k mírným trestům a záhy dostali milost. Pouze Eichmann byl po procesu v Jeruzalémě koncem května 1962 popraven. Jako poslední z účastníků zemřel v lednu 1987 důstojník SS Gerhard Klopfer, který po válce působil jako advokát.
