Rychlý německý útok na Francii za druhé světové války vyvrcholil pádem Paříže 14. června 1940, kdy vojska wehrmachtu bez boje obsadila francouzské hlavní město, které se tak ocitlo pod správou nacistické třetí říše. Dva dny nato pak nacisté dokončili obehnání Maginotovy linie a Francii následně čekaly čtyři roky okupace.
Válku nacistickému Německu vyhlásila Francie o tři čtvrtě roku dříve, 3. září 1939. Během následující bitvy o Francii, která začala 10. května 1940, byla Paříž bezprostředně ušetřena válečných operací. Francouzská vláda přesídlila do lázeňského města Vichy ve střední Francii, kde 22. června 1940 podepsala kapitulaci.
Německá nadvláda městu nad Seinou pak trvala až do 25. srpna 1944, kdy Paříž osvobodily spojenecké jednotky. V tomto období zůstala Paříž hlavním městem obsazeného území a stala se sídlem německého vojenského velení v okupované Francii.
Zákaz nočního vycházení a nové ukazatele v němčině
Za okupace Paříž ztratila téměř dvě třetiny obyvatel, zůstal zde jen asi milion lidí. Z obavy z občanských nepokojů byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Postupně byly vytvořeny nové ukazatele v němčině, hodiny byly nastaveny podle německého času a byl vyhlášen nový směnný kurs mezi říšskou markou a francouzským frankem.
Všeobecný nedostatek a přídělový systém přinesly rozvoj černého trhu, nedostatek benzínu zase rozvoj alternativních způsobů dopravy, jako byly fiakry, cyklotaxi a koňské povozy. Většina stanic pařížského metra byla uzavřena již v roce 1939 po vyhlášení mobilizace. Německá správa pořádala i velké propagandistické výstavy.
Francii nezachránily ani pevnosti Maginotovy linie
Francii – a metropoli nevyjímaje – tak před osmdesáti lety nepomohl ani mohutný pevnostní systém železobetonových objektů, který se táhl od belgických hranic až k Itálii a který francouzská armáda budovala od konce 20. let 20. století.
Opevnění známé jako Maginotova linie totiž německá armáda v noci z 15. na 16. června 1940 prostě obešla přes území neutrální Belgie. Některé pevnosti se bránily ještě několik týdnů, po kapitulaci Francie se ale nakonec vzdaly.
Německý útok zároveň ukázal, že v moderní válce se spíše uplatní mobilní obrněné jednotky nebo letectvo. Překvapivé nasazení kluzáků spolu s nedostatky v konstrukci ostatně Němcům už začátkem května 1940 umožnily dobýt belgickou pevnost Eben-Emael, čímž si otevřeli cestu do francouzského vnitrození. Betonový kolos, který vznikl mezi městy Lutych a Maastricht v letech 1931 až 1935, byl považován za nedobytný, nakonec ale padl za necelé dva dny.
Italové na jihu Francie narazili
Výstavba belgického opevnění přitom byla koordinována s Francouzi a podle původních plánů na sebe oba systémy měly navazovat. Když ale Belgie vyhlásila v roce 1936 neutralitu, vzaly původní plány za své a Francie musela Maginotovu linii prodloužit i kolem belgických hranic. Zdejší opevnění ale bylo podstatně slabší a po pádu belgických pevností nemohlo zastavit postupující německé jednotky. Těm se navíc podařilo proniknout i přes chabě bráněné Ardeny, považované za neprůchodné.
Lépe se vedlo Francouzům na jihu, kde po vyhlášení války 10. června 1940 zaútočili proti Maginotově linii Italové. Přestože byla velká část zdejších jednotek odvelena do bojů proti Němcům a navíc se neodvratně blížila porážka Francie, pevnostní systém italské útočníky poměrně spolehlivě zadržel. Maginotova linie vzdorovala na mnoha místech nepříteli ještě poté, co bylo 22. června 1940 podepsáno příměří. Na 400 tisíc vojáků se neporaženo vzdalo až začátkem července.
- Soustava obranných zařízení všeho druhu, nejdokonalejší a nejmohutnější na světě, byla vzorem pro některé další pevnostní systémy, především pro československé opevnění a v menší míře pro polské. Práce na výstavbě Maginotovy linie (pojmenované po ministru války a jejím velkém zastánci André Maginotovi) začaly na konci 20. let 20. století, nejprve na jihu – větším nebezpečím než výmarská republika se totiž tehdy zdála fašistická Itálie. Podle plánů mělo do hloubky až 25 kilometrů od hranic postupně vzniknout 45 velkých a 97 menších pevností, doplněných 352 jednoduššími stavbami. Do roku 1940 bylo dokončeno přes sto dělostřeleckých pevností, zhruba polovina ale byla u italské hranice.
