Bitva o Berlín, která se odehrála před 75 lety, byla posledním velkým soubojem Sovětského svazu a Hitlerovy třetí říše v Evropě. Dobytí hlavního města nacistické říše bylo pro Sověty otázkou prestiže, stejně jako skutečnost, že se poté ocitla většina střední a celá východní Evropa ve sféře vlivu jejich režimu.
O sovětském vítězství v ulicích Berlína bylo rozhodnuto dlouhé týdny předtím, než došlo k bojům. Rudá armáda měla jasnou převahu: spolu s asi 200 tisíci polskými vojáky čítala 2,5 milionu mužů. Naproti tomu Němci disponovali jen asi 800 tisíci vojáků a zhruba čtvrtinovým počtem tanků a obrněných vozidel.
A zatímco Rudá armáda se v závěru války zbavila vlivu politických komisařů a decentralizovala svoji velitelskou strukturu, aby mohla pružněji reagovat, wehrmacht byl na sklonku války pouhým stínem armády, která drtila Evropu v předchozích letech. Německé jednotky se potýkaly s obrovskými ztrátami mužů i techniky – a především s nedostatkem pohonných hmot a Hitlerovou nedůvěrou k důstojnickému sboru.
Sovětský blitzkrieg
Aby se Rudá armáda dostala až k Berlínu, spustila už 12. ledna Viselsko-oderskou operaci, která byla svou rychlostí srovnatelná s bleskovou válkou využívanou v počátku konfliktu třetí říší. Koncem ledna už stáli Sověti zhruba 70 kilometrů od Berlína a začátkem března se Rudé armádě podařilo stanout u Baltského moře, čímž odřízla po souši Východní Prusko od Německa.
Smyčka kolem Berlína se utahovala. První fázi dobytí města zahájil nad ránem 16. dubna 1. běloruský front maršála Georgije Konstantinoviče Žukova spolu s 1. polskou armádou. Mohutná dělostřelecká palba směřovala na Seelowské výšiny, zvané Brána do Berlína. Němci tam ale měli vybudovanou pevnou obranu a trvalo dny, než ji Žukov prolomil.
V té době mohli Němci spatřit naposledy Adolfa Hitlera na veřejnosti. Hitler vyšel 20. dubna krátce poté, co skončilo americké bombardování města ze svého bunkru do zahrady říšského kancléřství, kde se měly slavit jeho 56. narozeniny. Mladíkům z Hitlerjugend se snažil Hitler dodat odvahy při svém posledním veřejném vystoupení 20. března, kdy jim předával Železné kříže. Hitler tvrdil, že Berlín nikdy neopustí, až do své smrti 30. dubna ale zůstával v bunkru.
Třetí dubnový týden se zároveň k Berlínu blížil z jihu 1. ukrajinský front maršála Ivana Stěpanoviče Koněva a ze severu mířil 2. běloruský front maršála Konstantina Konstantinoviče Rokossovského. Město bylo obklíčeno 24. dubna.
To už přitom mělo být po všem: původní plán počítal s tím, že Berlín padne do 22. dubna, do výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina.
První boje na předměstí Berlína začaly 21. dubna, Žukov a Koněv zahájili přímý útok na Berlín o čtyři dny později. Do středu města pronikla Rudá armáda 29. dubna, kdy obsadila ministerstvo vnitra. Den nato zahájila útok na říšský sněm, který od požáru v roce 1933 sice nesloužil svému účelu, ale nyní byl posledním útočištěm řady nacistů a pro Sověty měl symbolický význam. Dobyt byl týž den pozdě večer. Až 2. května 1945 poté, co brzy ráno Sověti dobyli říšské kancléřství, Němci v Berlíně kapitulovali.
Chlapci a starci
Hitler si ještě před bitvou vysnil jakousi „pevnost Berlín“, kde by každý dům bránili jeho obyvatelé a vojáci do posledního dechu, do posledního náboje. Všechny „zbabělce“ nařídil na místě popravit. Věšeni a stříleni tak byli během dobývání města i němečtí civilisté, kteří vyvěsili bílé vlajky.
Jenže město tehdy bránili už pouze dospívající chlapci a naopak starší muži soustředění v domobraně s nedostatkem munice. Ulice nebyly neprůchodné, jak si Hitler představoval, ale zataraseny sporadickými barikádami. V Berlíně o jejich kvalitě koloval vtip, že „Rusům bude trvat přesně dvě a čtvrt hodiny, než je rozmetají – dvě hodiny se budou chechtat a za další čtvrthodinu jsou za barikádou“.
To se v průběhu bojů změnilo, ulice zatarasily sutiny a Sověti byli často nuceni probourávat si cestu stěnami domů, případně používat k přechodu z jedné ulice do druhé sklepy domů. Zvlášť zuřivé boje probíhaly v okolí letiště Tempelhof. Sověti se totiž obávali, aby Hitler, o jehož pobytu neměli ponětí, nepoužil jedno z letadel ukrytých v podzemních letištních bunkrech k úniku z města.
Bojovalo se i po Hitlerově smrti
Jak se v poslední dubnové dny boje čím dál víc přibližovaly k Hitlerovu bunkru, připravoval se nacistický vůdce na nejhorší. Sepsal poslední vůli i politickou závěť a oženil se s dlouholetou partnerkou Evou Braunovou. Oba spáchali 30. dubna sebevraždu.
To ale neznamenalo konec bitvy. Za třetí říši poté vyjednávali podmínky kapitulace Josef Goebbels a náčelník štábu německé armády generál Hans Krebs, kladli si ale podmínky a Sovětům došla trpělivost. V první květnový den proto podnikli rozhodující útok na Říšské kancléřství a poslední místa německého odporu.
Druhého dne ráno se velitel Berlína generál Weidling vzdal a vydal rozkaz, aby všechny německé jednotky ve městě složily zbraně. V 15 hodin 2. května pak sovětská děla konečně umlkla.
Statisíce padlých, desítky tisíc znásilněných žen
Pamětníci vzpomínají na ukončení bitvy jako na den, kdy se najednou všude rozhostilo hrobové ticho – nebyla slyšet střelba, výbuchy ani křik. V oknech, kde dříve vlály hákové kříže, se objevily tisíce bílých praporů.
Rudoarmějci začali rozdávat jídlo. První květnový týden dokonce mezi mnohými obyvateli metropole panovala prosovětská nálada – podobně jako v dobytých západních městech proamerická. Byť byli Němci poraženi, vnímali vstup rudoarmějců zpočátku jako osvobození a jako úlevu, že je po válce.
Kvůli chování sovětských jednotek na dobytém území se to ale brzy změnilo. Vojáci najednou byli pány v metropoli nacistického Německa, které jejich vlast připravilo o více než 23 milionů lidí. Z osvoboditelů se stali dobyvatelé a okupanti – se všemi důsledky: mnozí kradli, rabovali, znásilňovali a popravovali, navzdory zákazům ze strany svých velitelů. Počet znásilněných Berlíňanek se odhaduje v řádech desítek tisíc, možná až sto tisíc žen.
Dodnes není přesně vyčísleno, kolik obětí si berlínská operace vyžádala. Hovoří se o 100 tisících mrtvých civilistech, kteří zemřeli během bitvy. Rudá armáda ztratila při dobývání pravděpodobně 100 až 150 tisíc vojáků. Ztráty na německé bojující straně se odhadují na 90 tisíc vojáků. Zraněné nikdo nepočítal; řada Berlíňanů také zešílela.
Samotné město se proměnilo v hromadu trosek. Bylo zničeno přes 28 kilometrů čtverečních, 50 tisíc domů bylo srovnáno se zemí, 20 tisíc těžce poškozeno, počet obyvatel klesl oproti předválečným letům o 1,5 milionu na necelé tři miliony.
Paradoxní je, že Hitler by měl podle historiků možná zvláštní radost z toho, že se Berlín a další německá města – a především pak jejich historická centra – změnila pod záplavou spojeneckých bomb v trosky. Ostatně 19. března vydal rozkaz ničit všechny objekty, které by mohl nepřítel využít. Ve zničení Berlína by zřejmě spatřoval jedinečnou příležitost pro realizaci svých megalomanských představ o architektonické podobě budoucího Německa.
Bezpodmínečná kapitulace podepsaná dvakrát
Pád Berlína v podstatě znamenal konec druhé světové války v Evropě. Němečtí vyjednavači přijeli vyjednávat o podmínkách až do hlavního stanu vrchního velitele spojeneckých expedičních sil generála Dwighta Eisenhowera ve francouzské Remeši. Chtěli uzavřít kapitulaci pouze se Spojenci na západní frontě.
S tím ale neuspěli, a tak 7. května ve 2:41 ráno generál Alfred Jodl podepsal „bezpodmínečnou kapitulaci veškerých německých pozemních, námořních a vzdušných ozbrojených sil, ať už se nacházely kdekoli“. Svým podpisem dokument zpečetili zástupci Spojenců, sovětského vedení a Francie.
Sovětský svaz ale tuto kapitulaci z protokolárních důvodů neuznal a ceremonie se opakovala následující den v sovětském štábu v Berlíně. Podepsal ji polní maršál Wilhelm Keitel, admirál Hans-Georg von Friedeburg, který jako jediný podepsal obě kapitulace a následně spáchal sebevraždu, a generál Hans-Jürgen Stumpff. Podpisy připojili zástupci všech Spojenců a text prakticky totožný s remešským podepsal za vítěze mimo jiné maršál Žukov. Kapitulace vstoupila v platnost 8. května ve 23:01, v Moskvě ale byl v tu chvíli už 9. květen.
Prestiž Berlína
Dobytí Berlína považoval Sovětský svaz i západní Spojenci za strategický cíl. „Závod“ o Berlín se však nakonec nekonal, město připadlo Rudé armádě, přestože už na konci března stáli Američané a Britové asi 300 kilometrů západně od města a nic jim nebránilo se rychle přesunout. Naopak Sověti čelili poslední desítky kilometrů tuhému odporu.
Generál Eisenhower se ale 31. března nečekaně rozhodl k zásadní změně strategie: soustředil svůj hlavní nápor na jih Německa. Plán Američanů byl jasný a z vojenského hlediska snad dával logiku: porazit rychle a s co nejmenšími ztrátami Německo a pak se vypořádat s Japonskem. Stalin naopak dobytí Berlína vnímal jako potvrzení, že končí jeho „velká vlastenecká válka“.
Německo bylo poté rozděleno na čtyři okupační zóny podle dohody uzavřené na Jaltské konferenci, rozdělen byl i samotný Berlín.
Ačkoliv je za konec války v Evropě považován 8. květen, místy se bojovalo ještě další tři dny. Mimo starý kontinent pokračovala válka ještě téměř čtyři měsíce. V srpnu Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a na Nagasaki, k útoku na Japonsko se připojil i Sovětský svaz. Druhá světová válka tak skončila definitivně až 2. září 1945 podpisem japonské kapitulace.
