První britské referendum o tom, zda se má podílet na sjednocování Evropy, bylo jednoznačné. Plných 67 procent obyvatel odpovědělo 5. června 1975 kladně na otázku: „Myslíte, že by Spojené království mělo zůstat v Evropském společenství (na jednotném trhu)?“ Stvrdili tím rozhodnutí konzervativní vlády o připojení. Byli to opět konzervativní politici, kteří brzy poté začali požadovat čím dál četnější výjimky z integrace a nakonec zemi vyvedli pryč.
„Británie sleduje stejný cíl své zahraniční politiky už aspoň pět set let: vytvořit rozdělenou Evropu. Proto jsme válčili s Nizozemci proti Španělům, s Němci proti Francouzům, s Francouzi a Italy proti Němcům a s Francouzi proti Němcům a Italům. Rozděl a panuj. Proč bychom se měli měnit teď, když to fungovalo tak skvěle,“ klade řečnickou otázku stálý tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti sir Humphrey Appleby.
„To jsou všechno jistě jen staré dějiny,“ snaží se oponovat ministr Jim Hacker. „Ano. A současná politika. Museli jsme celou věc rozbít, a proto jsme se museli dostat dovnitř. Zvenku se nám to nepodařilo. Teď, když jsme uvnitř, můžeme z toho udělat naprostý guláš. Poštvat Němce proti Francouzům, Francouze proti Italům, Italy proti Nizozemcům… diplomaté jsou nadšení. Je to jako staré časy,“ libuje si sir Humphrey.
Tento rozhovor se odehrál pouze na televizních obrazovkách v seriálu Jistě, pane ministře natočeném v roce 1980. Jako každá satira se však opírá o realitu. Vztah Britů ke kontinentu byl po celé dějiny obezřetný. Geografická izolace ostrovního království jako by se propsala do mentálního nastavení jeho obyvatel.
Konec impéria
Jedním z hlavních důvodů, který Britům tuto pozici umožnil, bylo jejich postavení globální námořní a koloniální velmoci. Na vrcholu své expanze ovládali největší říši v celých lidských dějinách s obrovským vnitřním trhem.
Jakožto vítězové ve druhé světové válce považovali navíc Evropu za klub poražených, a každý příklon k ní byl tudíž interpretován jako odklon od britské velikosti. Krom toho měli specifický vztah ke Spojeným státům. Londýn se proto nepodílel na vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) založeném v roce 1957. Naopak záhy poté inicioval založení konkurenčního Evropského sdružení volného obchodu.
Jenže poválečný vývoj britskou velikost rychle srazil. Říše, nad níž ještě těsně po druhé světové válce slunce nezapadalo, se během dvou dekád smrskla na pár drobných držav v podobě malých ostrůvků především v Karibiku a Pacifiku, nebo posledních zbytků afrických držav. Další ztráty byly na obzoru.
Historik Timothy Snyder na předloňské přednášce v Praze analyzoval tento proces a dospěl k závěru, že evropským, najednou osiřelým, centrům rozpadajících se koloniálních říší začaly možnosti mizejících velkých vnitřních trhů zásadně chybět. Proto byly západoevropské státy nuceny vytvořit trh společný – evropský. „Tak byla vytvořena Evropa. Jako místo návratu námořních impérií,“ říkal.
Návrat do Evropy byl podle něj existenční nutností zachování životaschopnosti rozpadlých říší, a nikoliv morálním ponaučením národních států z války. Žádné národní státy totiž v západní Evropě nikdy neexistovaly, dodal Snyder. Na období říší plynule navázalo období integrace.
Tento proces se postupně projevil i v Británii a v 60. letech politici začali vstup do EHS podporovat. V srpnu 1961 podala konzervativní vláda Harolda Macmillana žádost o členství.
Karty se však obrátily a ostrované přestali být v Evropě vítáni s otevřenou náručí. V roce 1963 francouzský prezident Charles de Gaulle vetoval britskou žádost, oficiálně kvůli nedostatečnému evropanství. V pozadí však byla zřejmě obava, že se Francie bude muset o svou vedoucí pozici v Evropě dělit.
Za čtyři roky požádala Británie znovu a v červnu 1971 bylo (i díky de Gaullově smrti) po téměř ročním jednání dosaženo dohody o jejím přijetí do Evropských společenství (ES) od ledna 1973.
Konzervativci jako motor integrace
„Největší zásluhu o vstup Velké Británie do Evropských společenství měl konzervativní premiér Edward Heath, jediný přední britský politik od druhé světové války, který jednoznačně a s nadšením podporoval ideu spojení osudu své země s osudy jejích kontinentálních sousedů,“ píše britský historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa.
„Jenže ani Heath nedokázal přimět Brity – a zejména Angličany –, aby se cítili Evropany, a u značné části pravicových i levicových voličů stále přetrvávaly pochybnosti o výhodách začlenění Británie do Evropy,“ dodává.
Rozporuplný a zmatený vztah ke společenství měli především labouristé. Ti se dostali k moci v roce 1974 a hned začali požadovat přejednání podmínek členství. Vymohli si zavedení politiky regionální soudržnosti, z níž profitovaly zaostalé oblasti Spojeného království, úpravu společného rozpočtu nebo přístup novozélandských mléčných výrobků na evropský trh.
Toto nově upravené členství nechali projít testem referenda, které ho hlasy dvou třetin voličů schválilo. Vláda se tehdy na občany tímto způsobem obrátila v celostátním měřítku vůbec poprvé v dějinách země.
Pro setrvání byli konzervativci a liberálové. Labouristé oficiální pozici neměli. Proti členství byli skotští, velšští i irští nacionalisté. Tomu odpovídaly i výsledky v jednotlivých regionech Spojeného království. Podpora pro Evropu byla nižší v labouristických baštách jako třeba Manchester a především ve Skotsku. Jeho okrajové ostrovy Hebridy a Shetlandy pak byly jedinými, kde si většina obyvatel přála uchovat „skvělou izolaci“ Spojeného království.
O čtyři dekády později dopadlo referendum přesně naopak. Konzervativci a Angličané volali nejhlasitěji po odchodu. Naopak Skotové a Irové chtěli většinou zůstat. Jedinou konstantou tak zůstala nevyhraněná pozice labouristů.
Chci své peníze zpět
Cena za vstup byla i přes přejednané podmínky zpočátku vysoká. Ačkoliv měla Británie třetí největší hospodářství, platila druhé (po Německu) nejvyšší příspěvky do společné pokladny. A i když z Bruselu čerpala nezanedbatelné prostředky ze strukturálních fondů na zaostalé regiony, snažila se o další snížení svého podílu do evropského rozpočtu.
To se podařilo premiérce Margaret Thatcherové, která v roce 1984 vybojovala pro svou zemi významnou slevu, pro niž se ujalo označení britský rabat. Naplnila tak svůj výrok ze summitu v Dublinu v roce 1979, kdy evropským partnerům jasně řekla: „Chci své peníze zpět!“
Thatcherová, která vedla vládu po celá osmdesátá léta, měla k Evropě velmi rezervovaný vztah. „Většina problémů, jež svět za mého života zažil, vzešla z kontinentální Evropy a jejich řešení odjinud,“ psala později v memoárové knize Umění vládnout vydané v roce 2002. „Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach,“ hřímala tamtéž.
Vládla navíc v době, kdy se rodily plány na stále užší sjednocování. Judt upozorňuje, že s postupným rozrůstáním společenství bylo stále náročnější je uřídit. „Zásada jednomyslného rozhodování měla za následek, že se všechna vyjednávání nekonečně vlekla,“ vysvětluje a udává příklad direktivy týkající se minerální vody, které trvalo 11 let, než opustila jednací stůl příslušné rady.
To vedlo k Jednotnému evropskému aktu schválenému na konci roku 1985, který vydláždil cestu k transformaci společenství založených hlavně na hospodářské spolupráci do politické Unie.
Ne! Ne! Ne!
Premiérka v parlamentu v roce 1990 na toto téma pronesla jednu ze svých nejslavnějších řečí: „Ano. Komise chce zvýšit své pravomoci. Ano. Je to nevolená instituce a já nechci, aby zvýšila své pravomoci na úkor tohoto sněmu. Takže je jasné, že se lišíme. Předseda Komise Delors řekl na tiskové konferenci, že chce, aby Evropský parlament byl demokratickou institucí společenství, aby Komise byla výkonnou mocí a Rada ministrů senátem. Ne! Ne! Ne!“ Opozici pak ještě položila ostrou řečnickou otázku: „Jaký smysl má nechat se zvolit do parlamentu jen s cílem vzdát se libry a předat pravomoci tohoto sněmu Evropě?“
Thatcherová i její nástupce John Major během své vlády postupovali cestou výjimek. V roce 1989 odmítla Británie jako jediná podepsat Sociální chartu ES a označila ji za „návrat k marxismu“. Až do roku 1990 pak trvalo, než se vzdala kontroly nad librou ve prospěch Evropského měnového systému, který platil od roku 1979. Po dvou letech z něj však vystoupila, aby zachránila libru, postiženou jednou z největších krizí. Na projektu společné měny se pak už nikdy nepodílela.
O specifickém postavení svědčí i několik dalších výjimek ze základních smluv. Například Británie spolu s Irskem se nikdy nestaly součástí schengenského prostoru (dohody o volném pohybu osob) a nevztahuje se na ně ani společná vízová politika Unie vůči třetím zemím.
Dalším tématem, v němž Británie dlouho blokovala vytvoření společné politiky, byla obrana. Stanovisko Londýn změnil až v roce 1998, kdy už v čele vlády stáli labouristé, a umožnil tak vytvoření společné bezpečnostní politiky EU.
Výjimku dostali Britové společně s Poláky a nakonec i Čechy také z Listiny základních práv EU, která je součástí Lisabonské smlouvy. Londýn si ji dojednal zejména kvůli obavám, že by listina ovlivnila zákony týkající se zaměstnanosti.
Migrace
V roce 2004 se EU rozrostla o východoevropské země, jejichž občané brzy zamířili do Británie za platy, o nichž se jim doma nesnilo ani v daleko kvalifikovanějších profesích, než které vykonávali na ostrovech. K obecné britské skepsi vůči kontinentu se tak přidala i celá paleta tradičních obav spojených s imigrací. Zavládl strach o pracovní místa, o zhoršení bezpečnostní situace a výrazněji projevovat se začala i obyčejná národnostní nesnášenlivost.
Nespokojenost s členstvím stoupala, a to především v Konzervativní straně. Její předseda David Cameron se v lednu 2013 pokusil vnitrostranický rozkol vyřešit slibem nového přejednání podmínek britského členství (především omezení imigrace) následovaného dalším referendem. K překvapení většiny obyvatel, politiků i komentátorů řekli Britové Evropě sbohem.
„Bylo špatné určit budoucnost naší země a Evropy nadlouho, na desetiletí a možná i déle na základě jednoho hlasování v jeden den v červnu 2016, když lidé mění názory. Průzkumy fluktuují nahoru a dolů celou dobu. Jistě, děláme to ve volbách, ale to víme, že nejpozději za pět let budeme mít další pokus a můžeme změnit názor. Toto bylo neuvěřitelně nezodpovědné rozhodnutí Davida Camerona,“ prohlásil britský biolog a propagátor vědeckého přístupu k životu Richard Dawkins v březnovém rozhovoru pro The Sun.
Dodal, že ani referendum roku 1975 zřejmě nebylo z tohoto pohledu moudré. Hlavně proto, že běžní lidé netráví dost času tím, aby se skutečně zorientovali v důsledcích svého rozhodnutí: „Toto jsou komplikovaná ekonomická témata a poslanci jsou placeni, aby o nich dlouhosáhle debatovali. Aby prověřili všechny úhly pohledu, četli všechny materiály a tak dále. My to neděláme. Prostě jsme šli k volbám s pocitem, že budeme volit ano, nebo ne. To není způsob, jak by měla demokracie fungovat.“
O tom, jak ošemetným nástrojem referendum je, se Britové přesvědčili při naplňování přání většiny z roku 2016. Zdánlivě jednoduché zadání „odejít“ se ukázalo problematické hned, jak se začalo debatovat o podobě odchodu.
Dlouhé, bolestivé a emočně vypjaté bitvy se vedly mezi demonstranty v ulicích, v rámci politických stran i mezi nimi. Parlament se několikrát dostal do nevídaně patových situací. A podobně patově zatím vypadá i jednání diplomatů o podobě budoucích vztahů mezi Británií a kontinentem.
