Před čtyřiceti lety se do čela britské vlády postavila Margaret Thatcherová. „Málokteří politici vyvolali tak silné city příznivců i odpůrců,“ napsal o ní web stanice BBC. Do dějin se zapsala jako nelítostná obhájkyně volného trhu, ostrá kritička evropské integrace, rozhodná vojevůdkyně a tvrdá oponentka sovětského komunismu.
„Myslím, že jsme prošli dobou, kdy si příliš mnoho dětí a lidí říká: ‚Mám problém a je úkolem vlády ho vyřešit! Mám problém, půjdu si pro grant, abych ho vyřešil. Jsem bezdomovec, vláda mě musí ubytovat!‘ Přenášejí své problémy na společnost. Ale kdo je společnost? Nic takového neexistuje! Existují jen jednotliví muži a ženy a rodiny. Žádná vláda nemůže konat jinak, než prostřednictvím lidí. Lidé se musí hlavně starat sami o sebe. Je naší povinností starat se o sebe,“ rozohnila se Thatcherová v jednom rozhovoru z roku 1987.
Shrnula tak svůj pohled na morálku. Stát měl v jejích očích zasahovat do života lidí co nejméně. Kdo si dokázal vydělat, neměl být o své jmění připravován ve jménu sociální spravedlnosti. Naopak. Takové přerozdělování vnímala jako bytostně nespravedlivé vůči těm, kteří se vypracovali díky svým schopnostem a píli. A také jako hluboce demotivující, vedoucí k celkovému úpadku výkonnosti a ve výsledku k prohlubující se bídě všech včetně chudých.
Odmítala mluvit o sociální nerovnosti s tím, že není důležité, jaký je rozdíl mezi chudými a bohatými, ale jestli se celkové bohatství zvyšuje. Vysmívala se kvůli tomu v parlamentu labouristům: „Byl byste raději, kdyby chudí byli chudší, pokud současně budou bohatí méně bohatí,“ uvedla.
„Mezi všemi lidmi panuje nerovnost. Žádní lidé, díky Bohu, nejsou úplně stejní, i když socialisté se tváří, že to tak je,“ poznamenala už na počátku své politické kariéry.
Železná lady
Její éra v politice začala, když v červnu 1970 vyhráli volby konzervativci. Nový premiér Edward Heath nabídl ambiciózní Thatcherové křeslo ministryně školství. Dostala za úkol škrtat, mimo jiné zrušit mléko zdarma pro děti do 11 let. Prosadila to, i když sama byla proti. Krok vyvolal velkou kritiku. „Dostala jsem cennou lekci. Vyvolala jsem obrovskou politickou nenávist a za nepatrné politické vítězství,“ hodnotila s odstupem. Nechuť hledat kompromis jí však zůstala.
Po ropné krizi v roce 1973 vláda zavedla třídenní pracovní týden a čelila masivním hornickým stávkám. Kabinet v únoru následujícího roku padl. Thatcherová se v opozici rozhodla kandidovat na šéfku strany a k velkému překvapení ve volbě roku 1975 jasně vyhrála.
Pro ostré slovo nešla daleko a po tvrdé kritice represí v Sovětském svazu ji komunistický tisk nazval železnou lady. Tato přezdívka ji nadchla. S vervou se pustila i do kritiky labouristické vlády a odborů, jejichž akce vyvrcholily takzvanou zimou nespokojenosti. Po ní na jaře 1979 následovaly předčasné volby, konzervativci vyhráli a Thatcherová se ujala postu premiérky.
Všechno jinak
Základní osou její politiky bylo od počátku zeštíhlení státu, podpora svobodného trhu a zkrocení inflace. Kabinet brzy představil rozsáhlé škrty daní i veřejných výdajů. „Neexistují veřejné peníze. Existují jen peníze daňových poplatníků,“ prohlásila premiérka.
Zaměřila se také na program, při němž úřady samosprávy stavěly domy a byty pro obyvatele, kteří v nich pak platili dostupný nájem. Ten v zemi fungoval desítky let. Silně ho omezila a dala nájemníkům možnost své domovy odkoupit, což lidé začali hojně využívat.
Zahájila také rozsáhlou privatizaci státních podniků včetně železnice. I díky politice vlády získaly miliony Britů akcie nově soukromých firem. Vláda radikálně proměnila i měnovou a finanční politiku a Londýn se brzy stal jedním z nejúspěšnějších center světového finančnictví.
Konec státní podpory starých průmyslových firem a masivní privatizace vedly k restrukturalizaci celé ekonomiky. Ta se na jednu stranu stala konkurenceschopnější, přerod však bolel a objevila se masivní nezaměstnanost. Na ulici se ocitly tři miliony lidí. Klesal i hrubý domácí produkt. To vystrašilo část konzervativních poslanců, kteří vyzývali ke zmírnění vládní politiky. Thatcherová však ustupovat odmítla.
Falklandy
Na konci roku 1981 spadla její popularita na 25 procent, což bylo historické dno. Ekonomika se však po radikální proměně a následné krizi začala odrážet vzhůru a další rok už začala poměrně rychle růst. S tím se začali vracet i příznivci premiérky tvrdě hájící kapitalistické hodnoty.
Největší podporu Britů však získala díky událostem na druhém konci světa. V dubnu 1982 Argentina obsadila souostroví Falklandy nedaleko svých břehů, které bylo součástí Spojeného království. Thatcherová okamžitě vyslala na místo válečné loďstvo, které v půlce června získalo území zpět.
Vyhraná válka, nový dech nabírající hospodářství a krize v Labouristické straně zajistily konzervativcům drtivé vítězství ve volbách roku 1983.
Střet s horníky
Ne všichni však byli s vývojem v zemi spokojeni. Horníci, kteří v důsledku reforem přicházeli o práci i sociální výhody, na jaře zahájili celostátní stávku. Vláda však byla připravená. V očekávání podobné události nahromadila velké množství uhlí ve skladech u elektráren.
Horníci tak stávkovali celý rok a vláda jejich požadavky ignorovala. Jejich protest byl čím dál ostřejší a provázela ho řada násilných střetů s policisty. V březnu 1984 se však stávka vyčerpala a nepokoje skončily. Těžba uhlí se propadla a většina horníků si musela hledat jinou práci. Celé odvětví začalo mizet.
Podobně tvrdou pozici zastávala Thatcherová ve vztahu ke katolickým republikánům v Severním Irsku. Ti chtěli konec nadvlády anglikánské britské monarchie a spojení s Irskou republikou. Jenže společně s nimi žili v oblasti anglikánští unionisté, kteří o rozluce s královskou korunou nechtěli ani slyšet.
Thatcherová nereagovala ani na dlouhé hladovky radikálních republikánů, ani na smrt z vyčerpání jednoho z nich. Podle kritiků tím přispěla k radikalizaci katolíků. Napjatou situaci provázenou teroristickými útoky i násilnými potyčkami nedokázala během celé své vlády uklidnit.
Přátelství s Reaganem
Thatcherovou trápilo, že Británie ztrácela v zahraničí prestiž a rozhodla se to napravit. Spojence při tom našla v americkém prezidentovi Ronaldu Reaganovi, s nímž sdílela přesvědčení o tom, že nejlepší řešení většiny problémů nabídne volný a co nejméně regulovaný trh.
Nečekaného partnera našla také v novém sovětském vůdci Michailu Gorbačovovi. „S ním je možné jednat,“ prohlásila o něm. Právě přístup Reagana a Thatcherové přispěl podle mnohých k pádu Sovětského svazu i celého komunistického panství ve východní Evropě.
Trojí ne Evropě
V roce 1987 vyhrála potřetí v řadě volby, což se žádnému jejímu předchůdci nepodařilo. Následně však přistoupila k reformě, která se jí stala osudnou. Rozhodla se zrušit lokální daně z majetku a nahradit je rovnou daní. Každý tak musel zaplatit stejnou částku nehledě na svůj příjem nebo jmění. To vyvolalo nejhorší nepokoje a násilnosti za desetiletí. Pouhá dvě procenta Britů podle průzkumů s tímto krokem souhlasila.
K tomu se přidaly problémy kvůli jejímu zásadnímu odporu k posilování moci evropských institucí na úkor států. Na návrh předsedy Evropské komise Jacquese Delorse o přetvoření komise v evropskou vládu a Rady EU v evropský senát prohlásila slavné „ne, ne, ne!“
Ve straně ztratila podporu, a když bylo jasné, že už by nezískala důvěru poslanců, oznámila v roce 1990 svou rezignaci. Stala se z ní obyčejná poslankyně, jíž byla ještě dva roky. Nahradil ji John Major, který pak oproti všem očekáváním dokázal s konzervativci znovu vyhrát volby.
Thatcherová se potom stala baronkou a zasedala ve Sněmovně lordů. Dál kritizovala pokračující evropskou integraci. Opřela se třeba do Maastrichtské smlouvy, která sjednotila několik evropských společenství do jedné unie a posílila unijní orgány na úkor států.
Na přelomu století se zhoršil její zdravotní stav. Opustil ji také manžel Denis, kterého si velmi vážila. Víceméně v soukromí však ještě prožila dlouhé stáří. Zemřela v roce 2013 ve věku 87 let.
