Plastika Entropa Davida Černého zobrazovala stereotypy o unijních zemích. Výtvarník ji vytvořil roce 2009 u příležitosti českého předsednictví Evropské unii. Velká Británie však v díle chyběla. Chybět se pak rozhodla i ve skutečnosti. To je jedna ze změn, jimiž EU prošla od českého vstupu. Chronologicky první byla Lisabonská smlouva, která měla adaptovat Unii na rozšíření. Pak už Evropa reagovala na turbulentní vývoj událostí. Politici hledali odpovědi na ekonomickou krizi, na nebývale velké množství lidí klepajících na evropské dveře a na ruskou vojenskou agresi vůči Ukrajině.
Jiná Unie. Evropská integrace od českého vstupu párkrát poskočila, ovlivnila ji migrace i ekonomická krize
V době rozšíření Evropské unie se na východě vesměs jásalo a na západě opatrně tleskalo. Konkurence nových, chudších zemí na jednotném trhu totiž vyvolala obavy z nabourání pořádků, na které byla západní Evropa tolik hrdá.
Zástupce ředitele Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Tomáš Weiss upozorňuje, že v některých státech vyvolával volný pohyb pracovních sil a příchod statisíců Poláků, Čechů nebo Litevců nelibost. Jejím důsledkem je mimo jiné brexit. S nadsázkou se tak dá říct, že velké rozšíření bylo zároveň počátkem prvního rozpadání.
Ale zpátky do dob, kdy o chybějící Británii žertovali umělci. Zásadní proměna EU se začala odehrávat brzy po rozšíření: v prosinci 2007 byla podepsána Lisabonská smlouva. Čekala ji trnitá cesta.
V červnu 2008 ji odmítli v referendu Irové, kteří smlouvu schválili až napodruhé v říjnu 2009 poté, co se pozměnila, například zavedením postů komisaře pro každou členskou zemi. Jako poslední ji v listopadu 2009 ratifikovalo Česko, když si vyjednalo výjimku z právní závaznosti Listiny základních práv EU. V platnost Lisabonská smlouva vstoupila 1. prosince 2009.
Lisabon: pokus o demokratizaci
Prvním z cílů Lisabonské smlouvy bylo učinit Evropskou unii demokratičtější a transparentnější. Poprvé proto zmiňuje možnost vystoupení. Málokdo tušil, že ji Britové využijí už za necelých deset let.
Kromě této symbolické roviny posílila smlouva roli přímo voleného Evropského parlamentu při rozhodování o unijní legislativě. Ten od té doby může například odmítnout mezinárodní dohody, které vyjedná Evropská komise. Tohoto práva využil parlament poprvé v červenci 2012, kdy zamítl smlouvu ACTA zpřísňující ochranu duševního vlastnictví.
Volby do Evropského parlamentu také díky smlouvě významněji ovlivňují, kdo usedne v čele Evropské komise. Jejím předsedou se totiž stává kandidát, kterého si předem vybrala a s nímž v čele kandidovala nejsilnější parlamentní frakce.
Smlouva posílila i roli národních parlamentů. Ty díky ní mohou snáz kontrolovat, jestli unijní orgány nepřekračují své pravomoci a zabývají se skutečně jen problémy, které je efektivnější řešit na evropské než na státní úrovni.
Lisabonská smlouva zavedla také takzvaný institut občanské iniciativy. Při ní jeden milion občanů většího počtu členských států může vyzvat Komisi k předložení návrhu. Lidé toho využili například při pokusu zrušit zavádění letního času.
Lisabon: pokus o efektivitu
Druhým cílem Lisabonské smlouvy bylo efektivnější rozhodování a zvýšení akceschopnosti. Evropská unie tak dostala právní subjektivitu a změnily se i vrcholné instituce. EU získala stálého předsedu Rady, o němž se někdy mluví jako o prezidentovi (prvním byl Herman Van Rompuy, nahradil ho Donald Tusk), a ministryni zahraničí (Catherine Ashtonová, kterou vystřídala Federica Mogheriniová). Zastoupení Unie navenek se tak personálně sjednotilo.
Změnil se i rozhodovací proces. V některých oblastech, v nichž musely dříve všechny členské země najít shodu, může nyní kvalifikovaná většina prosadit změnu. Jednomyslnost zůstala v zahraniční politice, daních, sociální politice a u změn smluv EU.
I způsob výpočtu kvalifikované většiny se změnil, takže čtyři nejlidnatější státy od přijetí smlouvy mohou jakékoliv rozhodnutí zablokovat. Většinu totiž tvoří 55 procent členů Rady (zastupujících minimálně 16 zemí), kteří zároveň reprezentují nejméně 65 procent obyvatel Unie.
Smlouva dále zvýšila akceschopnost EU v oblasti boje proti terorismu a trestné činnosti tím, že umožnila lepší spolupráci mezi členskými státy při potírání organizovaného zločinu. Podobně měla vliv v otázkách bezpečnosti, svobody a spravedlnosti, energetiky, veřejného zdraví, civilní ochrany, změn klimatu, výzkumu vesmíru nebo humanitární pomoci.
Třetím cílem Lisabonské smlouvy bylo posílení demokratických hodnot. Zakotvila proto právní závaznost Listiny základních práv EU, jež byla přijata v prosinci 2000 v Nice jako nezávazný dokument a jejíž text byl v roce 2007 upraven. Británie, Polsko a Česko si v tomto bodě vyjednaly výjimku.
Hledání odpovědi na nejhorší ekonomickou krizi za desítky let
Ještě při procesu ratifikace Lisabonské smlouvy explodoval americký finanční systém a do světa se začala šířit nejsilnější ekonomická krize téměř za osmdesát let. Pocítily ji i evropské banky a veřejnost. O dva roky později krize dohnala i státy. Dluhy některých z nich se vymkly kontrole.
Evropští politici, bankéři a ekonomové během několika let dospěli k pěti základním odpovědím. První bylo utahování opasků v zemích nejhůř postižených dluhy. To se týkalo například Řecka, Španělska nebo Irska.
Druhou bylo posílení pravomocí Evropské komise, která může trestat státy za porušování Paktu stability a růstu v oblasti přílišného zadlužování. Evropští statistici také získali právo pečlivěji kontrolovat data, která zjistí jejich kolegové v jednotlivých zemích.
Třetí reakcí byl vznik Evropského stabilizačního mechanismu, do něhož vstoupily státy platící eurem. Jeho základním smyslem je půjčovat levné peníze zemím v krizi výměnou za tlak na reformy vedoucí k úspornějším veřejným rozpočtům.
Čtvrtý krok podnikla Evropská centrální banka, která napumpovala do ekonomiky velké množství nově natištěných peněz. Oslabila tím mimo jiné euro, což napomohlo exportu.
Pátým krokem byl vznik bankovní unie mezi státy eurozóny, k nimž se mohou připojit i ostatní. Díky ní se zvýšil dohled nad komerčními bankami a pojišťovnami.
Krize tak vedla k přesunu některých pravomocí ze států do Bruselu především v oblasti dohledu nad dluhy státních rozpočtů a chováním bank. To se v daleko větší míře týká zemí v eurozóně. Prohloubil se tak vícerychlostní charakter evropské integrace, kdy některé země spolupracují úžeji než jiné. A ukázalo se, že zájem o pobyt v jádru mají i další členové osmadvacítky.
Rozšiřování eurozóny
Otázka identity
V roce 2011, kdy doznívaly debaty o Lisabonské smlouvě a Evropu zaměstnávala ekonomická krize, se nedaleko začalo rodit další zásadní téma, které Unii nakonec změnilo. Blízkým východem se přehnalo hnutí odporu k vlastním diktaturám, pro které se vžil název arabské jaro.
Protivládní protesty v Sýrii brzy přerostly v občanskou válku. A v tu se proměnily i demonstrace v Libyi, kde zásah několika zemí NATO, Ligy arabských států a Švédska vedl ke svržení tamního dlouholetého vládce Muammara Kaddáfího.
Ze Sýrie uprchly miliony lidí. Řada z nich po letech v uprchlických táborech v okolních státech ztratila jakoukoliv naději na normální život a vydala se ho hledat do Evropy. Chaosem zmítaná Libye se zase stala přestupní stanicí pro obyvatele afrických států utíkajících před válkami, diktaturami nebo stěží představitelnou bídou z vlastních zemí. Evropa tak brzy musela řešit, co s nevídaným množstvím lidí klepajícím na její dveře.
Čím dál zřetelněji se ukazovalo, že státy u Středozemního moře nejsou schopné ohlídat své často velmi dlouhé pobřeží (řecké břehy mají téměř 14 tisíc kilometrů). V prosinci 2013 proto zahájil svou činnost Evropský systém ochrany hranic známý pod zkratkou Eurosur. Evropská rada také poprvé vedla plnohodnotnou debatu o společné obranné politice.
Migrantů pokoušejících se přeplout do Evropy však bylo čím dál víc a mnozí svůj pokus zaplatili životem. Unie proto v dubnu 2015 přijala další opatření pro boj s převaděči, vracení lidí bez nároku na azyl v EU, ochranu uprchlíků a ztrojnásobila zdroje na záchranné akce ve Středomoří.
Počty nově příchozích však stále rostly a především Řecko s Itálií přestávaly být schopné se o ně postarat. V září 2015 proto Evropská rada i přes nesouhlas několika zemí odhlasovala kvóty na přemístění 120 tisíc žadatelů o azyl z jihoevropských zemí do všech ostatních.
To vyvolalo spor, který skončil opuštěním myšlenky povinných kvót a především pocitem hořkého rozdělení a výčitek z nedostatku solidarity. Výsledkem je také stále neukončená debata o sjednocení azylového systému, který se v jednotlivých státech značně liší, a to včetně procenta odmítnutých žádostí.
Azylanti mezitím putovali Evropou, což vedlo k opětovnému zavedení hraničních kontrol na mnoha místech, kde se nedávno závory slavnostně bořily. Až dohoda s Tureckem z jara 2016 dokázala situaci uklidnit a snížit množství přicházejících lidí. Na podzim téhož roku pak začala působit i Evropská pohraniční a pobřežní stráž známá jako Frontex.
Pocit ohrožení
V době, kdy Evropané sledovali neschopnost některých států poradit si s lidmi převážně z Blízkého východu jdoucími třeba po dálnici za lepším životem, zabila v Paříži skupina zločinců 130 lidí. K jejich činu se přihlásili radikální islamisté.
Následovalo několik dalších teroristických útoků. V letech 2015 až 2018 zemřelo v EU rukou teroristů inspirovaných radikálním islámem podle údajů Europolu 351 lidí. Politolog Tomáš Weiss v té souvislosti upozorňuje, že tématu bezpečnosti se chytili politici, a to nejen ti extrémní. „Novináři měli o čem psát a politici měli kolem čeho stavět politiku strachu,“ vysvětluje.
Tato kombinace přivedla významnou část obyvatel EU k pocitu existenciálního ohrožení. Ten následně proměnil politickou mapu EU a posílil strany propagující omezování svobody v zájmu bezpečnosti, uzavření hranic a odmítání migrace. I v mainstreamových stranách především ve střední Evropě posílily tyto proudy, dodává politolog Weiss.
Agrese na východě
Téma bezpečnosti se dostalo do popředí ještě z jednoho důvodu. V únoru 2014 ukrajinský parlament po překotných událostech v Kyjevě a útěku prezidenta Viktora Janukovyče převzal moc. Rusko zareagovalo vojenskou anexí Krymu a ozbrojenou agresí na východě Ukrajiny. Poprvé od druhé světové války zabral nějaký stát násilím území svého souseda a pak ho k sobě připojil, což zcela proměnilo bezpečnostní situaci na kontinentu.
V lednu 2017 se pak stal prezidentem Spojených států Donald Trump, který několikrát zpochybnil závazky v rámci NATO i smysl organizace jako takové.
Evropané proto zahájili debatu o vlastních obranných schopnostech. Hlavním důsledkem bylo zásadní posílení bojových skupin EU (tzv. battlegroups), v nichž spolupracují vojáci členských zemí.
Změna globálního prostředí tak přispěla k tomu, že se EU sama stala předmětem politické debaty. A právě v tom vidí politolog Tomáš Weiss největší proměnu. Politici podle něj stále více hovoří o tom, jak Unie funguje a k čemu vůbec je, což se dřív dělo daleko méně. Začíná vznikat také celoevropská debata. Francouzského prezidenta by před patnácti lety nenapadlo adresovat své nápady na další směřování Unie celému kontinentu ve všech jeho jazycích, jak učinil v březnu letošního roku.