Jak chamtivost změnila sen o bydlení na noční můru? Vše, co potřebujete vědět o vzniku světové ekonomické krize

Byla to doba, kdy v diskusích opět naplno znělo staré anglické slovo „banksters“. Zrodilo se již v době Velké deprese (1929 až 1933), ale teď mělo znovu symbolizovat až gangsterské chování některých bankéřů, které také – ne samo – vedlo k velké recesi (v Česku známá jako finanční krize). Právě před deseti lety se tak svět znovu učil, co znamená žít v těžkých časech. 

Dno – expanze – vrchol – pokles – dno – expanze… Takový je běžný vývoj kapitalistické ekonomiky. Ale průběh se může výrazně lišit. 

Americká komise NBER, která tyto vlny sleduje již téměř devadesát let, považuje recesi za výrazný pokles ekonomické aktivity v celém hospodářství, který trvá více než několik měsíců. Viditelně se projevuje ve výrobě, v nezaměstnanosti i reálných příjmech.

Recese podle této komise začíná už v momentě, kdy hospodářství dosáhne vrcholu své aktivity, a naopak končí okamžikem, kdy dosáhne svého dna. NBER označuje začátky a konce recese většinou s časovým odstupem šesti až osmnácti měsíců, a to kvůli tomu, že nesleduje pouze jediný ukazatel. 

Ve světě se jako jednodušší měřítko pro nástup recese spíš používá pokles hrubého domácího produktu ve více než dvou po sobě jdoucích čtvrtletích. Recese může být podle hlavního ekonoma ČSOB Petra Dufka jen krátkodobou záležitostí v rámci ekonomického cyklu: „Je nepříjemná, protože s ní jde ruku v ruce vyšší nezaměstnanost, ale někdy přispěje k očistě v ekonomice třeba tím, že zlevní nadměrné ceny nemovitostí. Do jisté míry může fungovat jako očistná fáze, pokud se samozřejmě zcela nevymkne kontrole a včas se na ni zareaguje“. 

Ale právě pokud se tak stane, hovoří Dufek už o krizi. Tu chápe jako něco více než recesi. Dodává, že čím je svět propojenější, tím větší tendence sdílet krize a recese máme. Takže se nás nakonec týká i to, s čím nemusíme mít vlastně ani nic společného.

„Krizi chápu jako nečekanou dramatickou situaci, která může vést k hluboké ekonomické recesi, extrémnímu propadu kurzu akcií, měn a podobně. Nebo naopak k prudkému růstu třeba cen komodit, který ohrozí konjunkturu a vyvolá prudkou inflaci a vyžaduje zásadní tvrdou reakci.“

Petr Dufek

hlavní ekonom ČSOB

Zároveň Dufek dodává, že ke krizím obvykle dochází v situacích vysokého zadlužení. „Byly krize, které zapříčinily státní dluhy, jindy zase nadměrné soukromé či bankovní úvěry. Mají tendenci nastávat tehdy, kdy se podceňují rizika, a většina zúčastněných věří, že zadlužování může pokračovat dál a dál.“

Varovné bubliny

Recesím (krizím) často předchází finanční bubliny a jejich prasknutí. Mohou vzniknout například na kapitálovém trhu jako celku, ale také jen v některé jeho části nebo sektoru ekonomiky.

„O bublině začínáme mluvit tehdy, když se ceny na trzích odpoutají od rozumné, dlouhodobě fundamentální hodnoty, podložené například růstem firemních zisků, osobních příjmů, hrubého domácího produktu nebo inflace,“ uvádějí Miloš Filip a Roman Pospíšil ve své knize Co s tou krizí. 

Z nejznámějších bublin minulých desetiletí se nejčastěji uvádějí akciový krach v roce 1987, kterému předcházel několikaletý býčí (rostoucí) trend, a technologická bublina, jež praskla v roce 2001 (blíže viz boxy). 

Začaly to hypotéky. Skončilo to globální hospodářskou krizi

Velká recese oficiálně trvala ve Spojených státech od prosince 2007 do června 2009. Bolest s ní spojená však zůstávala mnohem déle. Navíc na rozdíl od jiných propadů zasáhla nejen Američany, ale většinu vyspělého světa. A měla více vývojových fází: hypoteční krize – finanční krize – hospodářská krize – globální hospodářská krize.

Ve svých prvopočátcích kolem roku 2000 (za prezidenta Billa Clintona) byla založena na prostém přání Američanů mít vlastní bydlení. Podporovaná z nejrůznějších pohnutek politiky, protože pozitivní heslo – vlastní bydlení pro všechny – zabíralo. A komerční/investiční banky, jejichž regulace už byla v této době značně uvolněna, pak již vynalezly mnoho finančních nástrojů, jak tomu pomoci a sobě zejména. Bez ohledu na rizika a zdravou obezřetnost. 

Mezi lety 2000 až 2007 se prodejní ceny nemovitostí více než zdvojnásobily. Podle indexu S&P/Case-Shiller rostly ceny mezi lety 2002 až 2006 meziročně o 11 až 15 procent, uvedla finanční analytička Comsense analytics Tereza Pokorná pro Peak.cz. A dodala důležitou a charakteristickou větu: Trhy mylně podlehly přesvědčení, že nárůst cen nemovitostí bude „nekonečný“ nebo alespoň dlouhodobý, a tak se domy stávaly předmětem investic a spekulací.

Díky ochotným bankám tak hypotéky získávali lidé, kteří by na ně za běžných ekonomických okolností prostě nemohli dosáhnout. Navíc se pak – jak píše Pokorná – vlastníci domů velice často uchylovali k refinancování svých úvěrů, díky čemuž na své nemovitosti získávali neustále nové hypoteční úvěry a peníze z nich využívali na jiné účely, například na splácení předešlých dluhů nebo financování své spotřeby. A domácnosti tak díky „stálému“ růstu hodnoty nemovitostí „stále“ bohatly…

Zdroj: Pavel Dvořák, Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize, s. 295, převzato z bakalářské práce Jiřího Novotného Příčiny a důsledky finanční krize 2008, Bankovní institut vysoká škola Praha

Ekonom ČSOB Dufek k tomu dodal, že v případě americké hypoteční krize šlo o úvěry, které nikdy neměly být vlastně poskytnuty. Zbytek okolo – včetně derivátů na tyto hypotéky navázaných – byl už jen katalyzátorem a mocnitelem, který krizi zvětšil a rozeslal do celého světa. „Tím, jak všichni obchodují se všemi a vzájemně si půjčují, vedou krizové momenty k nedůvěře (averzi k riziku), kdy zamrznou nebo se zcela zpřetrhají vzájemné finanční vazby napříč kontinenty,“ poznamenal Dufek.

Bankéři tak „balili“ nekvalitní i kvalitní hypotéky do balíčků, ty pak do ještě větších balíčků, včetně různých forem pojištění, až nakonec nikdo přesně nevěděl „rozsah celého možného průšvihu“ pro případ prasknutí realitní bubliny. 

A další a další investoři se této nádherné jízdy výš a ještě výš (ceny nemovitostí, kurzy akcií…) také chtěli zúčastnit. Dost „kořisti“ bylo i pro investory ze zahraničí.

Vše podepřeno kladnými hodnoceními (ratingy) od ratingových společností, které měly hlídat reálnost projektů. Jenže rozdávaná hodnocení nejvyšších kvality (AAA) velmi často neodpovídala realitě a často ji vyloženě zkreslovala. Důležitým a negativním momentem bylo také to, že vše se dělo za  přehlížení/podcenění situace ze strany dvou šéfů americké centrální banky (Fedu) Alana Greenspana a Bena Bernankeho.

Bývalý šéf centrální banky USA Alan Greenspan (vpravo) dopustil podle vyšetřovací komise zaplavení trhu toxickými hypotékami. Jeho nástupce Ben Bernanke zase včas nerozpoznal příznaky krize na tomto trhu. Snímek je z předávacího ceremoniálu v únoru 2006.
Zdroj: Reuters
Autor: Jim Young

Do velké hry se rovněž zapojili nejen ti, kteří tomu mohli či měli rozumět, ale ve velkém i ti, kteří do soukolí vidět nemohli – obce a další laičtí investoři, běžní občané. Růst byl přece tak krásný.

A pak již nastalo praskání a první trhliny v tom blaženém stavu. Tehdejší člen bankovní rady Pavel Řežábek českým poslancům předložil v lednu 2008 zpětnou analýzu toho, jak to v USA vypadalo:

Postupný nárůst úrokových sazeb způsobil rozsáhlejší platební problémy mnoha klientů – nové finanční produkty vytvořené bankami na financování poskytnutých subprime (tedy méně kvalitních) hypoték způsobily investorům značné ztráty – v létě 2007 v USA startuje řetězová krize na finančních trzích – pokles cen strukturovaných dluhových instrumentů (tedy těch velmi složitých) – konec období relativní hojnosti likvidity a nízké volatility – vznik vzájemné nedůvěry mezi bankami – tlak na zdražování peněz.

Také finanční analytička Tereza Pokorná ze společnosti Comsense analytics v článku pro Peak.cz vidí jako hlavní spouštěcí mechanismus finanční krize z roku 2008 růst úrokových sazeb.

Předcházelo tomu období, kdy Fed vícekrát snižoval úrokové sazby až na jedno procento. Na této úrovni byla ještě v polovině roku 2004. Ke konci stejného roku pak sazby kvůli obavám z inflace začal zvyšovat.

Prudký růst úrokových sazeb ovšem vyvolal problémy na hypotečním trhu. Tím, jak rostly úrokové sazby, rostly i splátky u hypotečních úvěrů. Měsíční splátky dosáhly u některých domácností až 75 procent příjmů a nebylo neobvyklé, že splátky převýšily i celkový příjem domácností, uvedla Pokorná.

Jak analytička píše, „již na přelomu května a června v roce 2006 došlo ke korekci na akciových trzích, když hlavní akciové indexy oslabily v reakci na rostoucí obavy z růstu úrokových sazeb v USA. Akciové trhy se ovšem zotavily a již v červenci 2007 začaly zase růst. Některé akciové indexy v tomto období dokonce vystoupaly na svá historická maxima. V srpnu 2007 ovšem přišel zlom a indexy začaly rychle ztrácet na hodnotách“. 

Už se přestávalo hovořit jen o krizi hypoteční a stále více se mluvilo o krizi finanční. A to její zlatý hřeb – v podobě pádu velké investiční banky Lehman Brothers v září 2008 – měl teprve přijít. 

Volným pádem ke dnu

A pak už se to dalo do stále rychlejší spirály směřující strmě dolů: domácnosti se dostaly do problémů se splácením svých finančních závazků – rostlo procento exekucí – zvýšil se počet prázdných domů – klesl prodej nemovitostí – ceny nemovitostí začaly prudce klesat.

Tak velká vlna ovšem zasáhla i banky, jejichž pracovníci v předchozích letech často až automaticky schvalovali sebebláznivější žádost o hypotéku. Nyní ovšem růst klasifikovaných (nestandardních, pochybných a ztrátových) úvěrů ohrožoval zdraví bank.

A tak se přešlo od realitní (hypoteční) bubliny (a následné hypoteční krizi) ke krizi finanční a od ní ke krizi hospodářské. A globální.

Častý obrázek v době krize. Američané nezvládali platit hypotéky a přicházeli o své domovy.
Zdroj: Reuters
Autor: Rick Wilking

Velké krize se nejbolestivěji promítají na trhu práce. Bylo tomu za Velké deprese třicátých let minulého století, bylo tomu tak i při Velké recesi před deseti lety. Lidí bez práce rychle přibývalo v USA a s odstupem se tak dělo rovněž v dalších zemích světa.

Zatímco v letech 2006 a 2007 byla v USA průměrná roční míra nezaměstnanosti 4,6 procenta, o rok později už to bylo 5,8. V následujících dvou letech se podíl pohyboval již u deseti procent. O tohoto vrcholu v roce 2010 (9,6 procenta) se začala nezaměstnanost snižovat. Když se však sečtou lidé bez práce či jen s částečnými úvazky či nehledající práci, mohlo to být přes 16 procent. 

Kdo vytvoří nová pracovní místa?

Americký trh práce navíc zůstával dlouho „zamrzlý“ a nereagoval na opět rostoucí hrubý domácí produkt. I renomovaní ekonomové vedli chmurné úvahy, že už ani služby, vždy zásobárna částečných pracovních úvazků a špatně placených jobů, nebudou vytvářet dostatek míst. O průmyslu, který outsourcoval pracovní místa do zahraničí, se to čekalo ještě méně a o stavebnictví neměl iluze snad už vůbec nikdo.

Například známý český ekonom Milan Zelený, dlouhodobě žijící v USA, uvedl v rozhovoru pro MF Dnes v prosinci 2009: „Lidstvo může provádět jenom čtyři ekonomické aktivity – vyrábět potraviny, vyrábět věci, poskytovat služby či nedělat nic. Amerika vyčerpala už i sektor poskytování služeb, více práce v něm nebude“.

Víc než procenta možná o krizi svědčí dva výroky amerického prezidenta Baracka Obamy z dubna 2010:

„Když jsem převzal úřad (leden 2009), ztráceli jsme zhruba 700 tisíc, 800 tisíc pracovních míst za měsíc.“

„Osm milionů lidí ztratilo během posledních dvou let svou práci. To je ohromující suma“.

Jen pro zajímavost, za rok 2017 činila americká roční nezaměstanost v průměru 4,4 procenta.

Jak si v krizi vedlo Česko 

Stačí se podívat na Česko. Zde začala krize účinkovat ve čtvrtém čtvrtletí 2008 a pokračovala celým rokem 2009. Potom jako by ustoupila, jenže se vrátila se ve druhém čtvrtletí 2012 a trvala až do třetího čtvrtletí 2013. To přitom říkají jen strohá čísla o poklesu hrubého domácího produktu, lidé ale většinou více pociťují vývoj nezaměstnanosti, mezd nebo cen.

Pocitově tedy útlum trval déle, dokud většina lidí neuvěřila, že už je hospodářství opět na správné dráze. Období prosperity trvá dodnes a svou délkou opět vzbuzuje úvahy, že už končí. Zvláště, když se objevují příznaky, že nejvyšší bod již byl překonán a rychlost vzestupu ekonomiky se snižuje. To potvrzují i prognózy hlavních ekonomických institucí. 

Tehdejší situaci v Česku mohou naznačit opět body z přednášky centrálního bankéře Řežábka v březnu 2009. Určena byla pro Českou asociaci konzultačních inženýrů. Dění rozdělil do dvou časových fází. První fáze krize (srpen 2007 – září 2008):

Na českou ekonomiku měla minimální dopady, protože český finanční sektor byl na zahraniční krizi velmi dobře připraven. Domácí finanční instituce měly málo toxických „amerických“ aktiv. Bankovní sektor měl dobrou bilanční likviditu, banky neposkytovaly ve významné míře úvěry na bydlení v cizích měnách a nebyly tak závislé na funkčnosti zahraničních trhů sloužících k zajišťování kurzového rizika (problém například u Maďarska a Polska), shrnul Řežábek. 

Druhá fáze krize (září až listopad 2008): Tato fáze již zahrnovala přenos nákazy do reálné ekonomiky. Finanční systém České republiky zasáhla „regionálním“ poklesem důvěry, uvedl centrální bankéř. Projevovala se nejistotou danou tím, že domácí banky jsou propojeny s riskujícími zahraničními matkami. Došlo i k poklesu důvěry klientů ve stabilitu institucí, rostla „riziková averze“ vůči regionu střední a východní Evropy.

Přenos krize z finančního sektoru v zahraničí do reálné ekonomiky v zahraničí se tak promítl do reálné ekonomiky v Česku. To se projevilo zpomalením v průmyslu i službách. Tahounem ve stavebnictví byly již jen infrastrukturní projekty. Zhoršovalo se rovněž podnikatelské klima a podnikatelská důvěra ve všech odvětvích. Zpomalení růstu se výrazně projevilo na indikátorech trhu práce. Klesal počet volných pracovních míst, nezaměstnanost rostla.

A závěrem už Řežábek vyjmenovával samá tehdy očekávaná negativa. Nižší zahraniční investice, nižší zahraniční poptávka, poroste nezaměstnanost. Zvyší se stavy zásob, zranitelnými segmenty jsou průmysl – automobily a přidružená výroba, stavebnictví. Klesají úrokové sazby ze strany centrálních bank, zpřísňují se podmínky při poskytování úvěrů atd.

Lidí bez práce v Česku rychle přibývalo

Snad nejcitlivější je pro běžné lidi vývoj na trhu práce. Právě ten dobře ukazuje „dvojitý“ vývoj finanční krize v Česku. 

Během posledního předkrizového roku 2008 klesl počet uchazečů o práci koncem června pod 300 tisíc. Ke konci stejného roku to bylo 352 250 lidí a křivka začala nezadržitelně stoupat.

V březnu 2009 byla překročena hranice 400 tisíc, ke konci stejného roku již 500 tisíc. Pod tuto hranici se počet uchazečů o práci dostal až v druhém čtvrtletí 2011. Koncem tohoto roku se však již křivka vrací zpět nad půlmilionovou sumu (a s výjimkou druhého a třetího čtvrtletí 2012, kdy klesla pod). Nechvalný vrchol byl dosažen koncem března 2014  – celých 608 315 oficiálních uchazečů o práci. Pak již s výkyvy začíná sestupný trend, ale pod půl milionu se nezaměstnanost dostala až v dubnu 2015! Tedy již dávno poté, co v USA oficiálně krize dávno skončila. 

Jen pro zajímavost: v červenci 2018 činil v Česku počet uchazečů o práci 230 499.   

Srpen 2009. Šrotovné v USA. V Česku nakonec zavedeno nebylo
Zdroj: Reuters
Autor: Jonathan Ernst

Rostoucí nezaměstnanost ovšem jen odrážela bídný stav průmyslu i dalších odvětví. Například týdeník Ekonom na přelomu let 2009 a 2010 očekával pro české hospodářství velký třesk. „Přiřítí se vlna bankrotů“ „Optimismus – zapomenuté slovo,“ hlásaly titulky.

Články se věnovaly například šrotovnému, tedy finančnímu příspěvku státu za nákup nového osobního automobilu při současném odevzdání starého na vrakoviště. Přišli s tím Američané, ale příspěvek zavedly i některé evropské státy, například Německo. V Česku se o tom hodně diskutovalo, automobilová lobby měla eminentní zájem o zahájení tohoto programu, ale spuštěn nakonec nebyl. 

Novináři tehdy očekávali stagnaci turistiky, další pád realitního trhu či propad ve stavebnictví na léta. Z Česka zároveň dobrovolně odjížděli cizinci, kteří sem teprve před několika měsíci přijeli pracovat na zoufalé volání firem po nových pracovních silách. A stát jim za odjezd ještě platil. 

Nejdříve krachovaly banky 

Zpět do USA. V roce 2008 patřily k největším krachům pády bankovních a hypotečních gigantů. Bearn Stearns přešla pod JP Morgan, Merrill Lynch pod Bank of America, Washington Mutual pro JP Morgan, Wachovia pod Citigroup. Americké hypoteční agentury Fannie Mae a Freddie Mac byly zestátněny. Potíže měla i velká investiční banka Morgan Stanley.

A vlády, Kongres, politici se skřípěním zubů dříve tak chamtivým bankám/bankéřům pomáhali. Bankovní svět byl totiž tak provázaný, že jeho pád by strhnul i jinak zdravé firmy typu automobilky Ford. Úkolem těch horečnatých dnů bylo, aby se nezhroutil světový finanční systém a životodárné finanční toky. 

Výjimkou tak zůstala jen velká investiční banka Lehman Brothers, která úplně zanikla, ponechána bez pomoci, roztrhána na kusy, 15. září 2008 „zastřelena pro výstrahu“. Jenže právě to vedlo k panice do té doby nevídané (a pamětníci bankovního krachu z října 1929 již nežili), velkým výběrům z bank, zamrzání burz, bank, pojišťoven, zadrhávat začal obchod a mnohde i výroba. Vyjednávání se pak stala ještě horečnatější, scházeli se zástupci americké vlády, ministerstva financí, Fedu, zákonodárců.…

Něco zastihlo ještě končící vládu George W. Bushe, něco už zbylo od roku 2009 na novou vládu Baracka Obamy.

O něco později to samé platilo i pro další státy – Británii, Německo, Čínu, Island či Japonsko, byť míra jejich zasažení byla menší. Své kroky koordinovaly i hlavní centrální banky světa. 

Ne, nemělo to snadné a levné řešení, ale „zodpovědní“ směřovali správným směrem. S vládní pomocí se podařilo podepřít už už padající největší pojišťovnu světa AIG, která se ponořila do dění předcházející hypoteční/finanční krizi „až po uši“. A její pád mohl podle některých pozorovatelů rozpoutat ještě větší peklo než konec Lehmanů. Z bláta byla vytažena také bankovní skupina Citigroup. Pomoc později potřebovala i Bank of America. A to je řeč jen o největších z největších.

A to bylo jen v USA, ve světě měli také své slavné „padlé či vážně zraněné“ (Nothern Rock, Bradford&Bingley, HBOS v Británii, Hypo Real Estate v Německu, Fortis v Beneluxu, Glitnir na Islandu, Dexia v Belgii).

Krize zasahovala i další odvětví 

Amerika však prožila v roce 2009 těžké časy i nebankovních firem. Velká pozornost se věnovala pádu jejích titánů, dlouholetých automobilových ikon.

V dubnu toho roku zkrachoval Chrysler a s pomocí vlády skončil pod křídly churavějícího Fiatu – pomohlo to oběma firmám. Byl to mistrovský kousek nedávno zesnulého Sergia Marchionneho.

A v červnu došlo i na bankrot největšího titána – automobilka General Motors, o které se v 50. letech tradovalo, že co je dobré pro GM, je dobré pro Ameriku. Obamova vláda však měla velký zájem, aby firmu s kořeny v roce 1908 opět nastartovala. Poplatila dluhy a získala přes 70 procent akcií. Vyvolala tak sice odsuzující hlasy typu, že vznikl „Government Motors“, ale budoucnost ukázala, že to byl správný krok.

Tvrdému nátlaku museli ještě rádi ustoupit akcionáři i tradičně velmi silné odbory. Také díky dobré bankrotové proceduře (Kapitola 11) se nová „štíhlá“ firma za několik měsíců opět postavila na kola a začala se slušně rozjíždět.

Pomoci, či nepomoci aneb Stát (ne)zachraňuje

Možná už v roce 2010 se začaly objevovat první úvahy, v USA i v zahraničí, že masivní státní zásahy byly mylné, drahé, vedoucí k dluhům. Prostě, že se měl jen nechat prostor neviditelné ruce trhu (neviditelná ruka trhu je pojem zavedený ekonomem Adamem Smithem v díle Bohatství národů  z roku 1776), aby dělala svou práci. 

Kdo však zažil každodenní paniku, když se z amerických médií valily zprávy o dalších a dalších burzovních propadech, krachu velkých i menších firem, propouštění na všech stranách, vygumování soukromých penzijních programů a na to navazující zabavování domů a mnoha lidských těžkostí až tragédií, ten tomu stěží uvěří. 

Ekonom a publicista Jan Macháček to v říjnu 2010 shrnul: „V normálních časech se stát do trhu plést nemá, vyjma dodržování pravidel hry a přísného vymáhání standardní regulace. V krizových situacích (kdy se trh zblázní) stát zasahovat musí a v případě americké vlády je dobře, že tak učinila a nepodlehla volání dogmatiků a fundamentalistů“. 

Co nabídl filmový svět

Stejně jako Velká deprese se odrazila ve filmovém i jiném umění (například ve slavném filmu z roku 1969 Koně se také střílejí), tak i Velká recese se objevila v mnoha amerických filmech.

Různé kvality, různě výdělečné. Některé snímky jsou s odstupem času srozumitelné jen lidem s ekonomickým vzděláním či analytikům, jiným se podařilo ukázat lidský či jiný přesah (Lítám v tom), který je srozumitelný lidem i v jiných dobách a jiných kontinentech. 

Abychom nekončili tak vážně. Autor článku vzpomíná na kresbu Vladimíra Renčína, na níž se vrací rybář domů a s typickým gestem s rozmáchlýma rukama říká své ženě: Chytil jsem recesi, ale táhle velkou!

Snad podobných úlovků bude co nejméně, byť peníze, ani chamtivost nikdy nespí.