Na středu 17. října připadá Mezinárodní den za odstranění chudoby vyhlášený OSN. Chudoba je velmi abstraktní pojem a málokdo si dokáže představit její dopady na každodenní život. Organizace Gapminder proto objela stovky rodin po celém světě a v rámci projeku Dollar Street nafotila jejich domy, plotny, záchody nebo třeba zubní kartáčky. Kromě ukázky toho, jak se statistická data odráží v pestrosti života, přinesl tento počin také zjištění, že lidé v podobné příjmové skupině žijí velmi podobně a je úplně jedno, ze které části světa pocházejí.
OBRAZEM: Nahlédněte do nejchudších domácností. A tipněte si, jestli chudoba mizí, nebo bují
Rodina Butoyiových žije v africkém Burundi a veškeré její příjmy mají hodnotu asi 600 korun měsíčně. Imeldě je 41 let a pracuje 60 hodin týdně na vlastní farmě se zahradou a zvířaty. Tři synové ve věku čtyři až třináct let s ní už pátým rokem bydlí ve dvoupokojovém domku, který si sami postavili.
Nemají elektřinu a pro vodu chodí každý den 40 minut k trubce v údolí. Dvě hodiny denně sbírají dřevo na vaření. Drtivou většinu příjmů utratí za jídlo, takže nemohou šetřit a neplánují ani žádné nákupy. Sní však o tom, že si jednou koupí dům.
GALERIE
Domácnost Čoudhuryů
Rodina Suréše Čoudhurya žije v Indii ve státě Západní Bengálsko. Suréšovi je 40 let a s o deset let mladší ženou Basanti mají čtyři děti ve věku tři až deset let. Žádné z nich nechodí do školy.
Rodina žije v jednopokojové chýši, kterou si postavila před deseti lety s pomocí přátel. Nemají elektřinu, záchod ani vodovod. Pro pitnou vodu chodí do 2,5 kilometru vzdálené studny, není však úplně čistá. Každý týden stráví cestami pro vodu 17 hodin. Další čtyři hodiny týdně sbírají dřevo, které je jediným zdrojem tepla.
Suréš pracuje jako sběrač ovoce a v práci tráví 84 hodin týdně. Rodině to přináší asi 650 korun měsíčně. Téměř všechny peníze utratí za jídlo, takže si nemohou dovolit šetřit. Jejich nejcennějším majetkem je starý mobilní telefon. Sní o tom, že si jednou pořídí políčko a dům se zdrojem vody.
GALERIE
Domácnost Jacquesů
Jacquesovi žijí v karibském Haiti. Thomasovi je 57 a s o 14 let mladší ženou Marielene se starají o dvě děti ve věku šest a patnáct let. Thomas pracuje na svém poli 49 hodin týdně, což rodině přináší jmění v hodnotě 870 korun měsíčně. Devadesát procent příjmů utratí za jídlo.
Rodina bydlí v jednopokojovém domě, který si sama postavila. Nemají elektřinu, záchod ani pitnou vodu, pro kterou musí chodit, což jim zabere 25 hodin týdně. Dalších deset hodin týdně sbírají dřevo na vaření.
Mají sen, že jednoho dne začnou obchodovat s oblečením a vydělají si na lepší dům. Nemají ale z čeho šetřit, aby podnik rozjeli.
Všude stejná písnička
Všechny tyto rodiny žijí pod hranicí chudoby stanovenou OSN na příjem ve výši 42 korun denně, což znamená 1265 korun měsíčně. Pod ní žije podle údajů Spojených národů 783 milionů lidí, tedy asi deset procent obyvatel světa.
Při pohledu na domy, nádobí, hračky nebo záchod Butoyiů, Čoudhuryů a Jacquesů je těžké si všimnout, že pocházejí z míst vzdálených od sebe tisíce kilometrů. „Každodenní život lidí se srovnatelným příjmem vypadá překvapivě podobně napříč kulturami a kontinenty,“ je jedním z důležitých zjištění tvůrců projektu Dollar Street.
Podobné je to ve všech příjmových vrstvách. Ložnice, plotny nebo záchody lidí z průměrně bohatých rodin světa, které můžete vidět v následující fotogalerii, vypadají skoro stejně nehledě na to, jakým jazykem mluví, k jakému bohu se modlí nebo jaké mají kulturní zázemí.
GALERIE
Nigérie
Tvůrci Dollar Street upozorňují ještě na jedno důležité zjištění, ke kterému dospěli po návštěvě 264 rodin v padesátce zemí a hlavně po sběru a analýze ohromného množství statistických dat, která převádějí do přehledné podoby v aplikaci Gapminder: „Nejvíc lidí žije někde mezi nejchudšími a nejbohatšími.“
Zdůrazňují tak, že chudoba je sice problém, který trápí velké množství lidí, chudých je však čím dál méně. A to jak absolutně, tak vztaženo k počtu obyvatel na celé zemi.
Tato optimistická zpráva však zůstává ignorovaná většinou společnosti. Nejvíc lidí jak z laické, tak i z odborné veřejnosti si myslí, že podíl populace žijící v chudobě roste nebo zůstává stejný, ukázaly průzkumy Gapminderu.
Velmi podobné je to například s tím, jak vnímáme přírodní katastrofy. Sociolog Hans Rosling dělal průzkum mezi Švédy a ptal se jich, jestli počet obětí živelních pohrom za poslední století vzrostl, nebo klesl. Polovina lidí si myslela, že je jich víc, asi třetina, že stejně a jen 12 % zvolilo správnou odpověď, že počet pohrom klesá. Pokles je přitom razantní a živly zabíjejí asi o 80 % méně lidí než před sto lety.
O něco lépe, ale stále velmi špatně, obstála v testu odborná veřejnost. „Šimpanzi v zoo mají lepší skóre. Nekoukají se totiž na večerní zprávy a odpovídají úplně náhodně,“ srovnal výsledky Rosling. A stejně se lidé mýlili, když měli říct, kolik let chodí do školy průměrná dívka. Většinou odhadli mnohem méně.
„Každý zná země a oblasti, kde dívky mají velké problémy a společnost jim brání chodit do školy. To je odporné, ale ve většině světa, kde žije většina lidí, ve většině zemí chodí dívky do školy víceméně stejně dlouho jako chlapci,“ upozornil Rosling.
Ukazuje tak, že při pohledu na svět máme předsudky, které vesměs optimistickou realitu zlepšujících se trendů v téměř všech oblastech nahrazují mylnou pesimistickou vizí světa řítíciho se do katastrofy. Zlepšuje se přitom téměř všechno. Ubývá obětí válečných konfliktů i násilných činů. Dramaticky klesá dětská úmrtnost a s ní i porodnost a přírůstek obyvatel. Díky očkování postupně mizí nejsmrtelnější nemoci. Lidé jsou čím dál vzdělanější a bohatší.
Je to především důsledek toho, odkud informace o světě čerpáme. „Vidíme přírodní katastrofy, válku, teror, uprchlíky a strašlivé nemoci. Na druhé straně vidíme krásné pláže, roztomilá zvířata, úchvatnou přírodu a kulturní kuriozity,“ upozorňuje spolutvůrkyně projektu Anna Rosling Rönnlundová na převažující témata zpravodajství a turistických magazínů. Z toho nelze poskládat smysluplný pohled na svět, dodává.
Gapminder proto radí při jakémkoliv přemýšlení o světě spoléhat na dvě základní pravidla: většina věcí se zlepšuje a většina lidí je na jakékoliv škále někde uprostřed. Neplatí to vždy a všude, je to však pravda zdaleka nejčastěji.