Konec betonové bariéry, Berlínské zdi, byl tehdy – 9. listopadu 1989 ve večerních hodinách – nečekaný. Stačilo nepřesné vyjádření člena politbyra tehdejší NDR (Německé demokratické republiky). A pomohla také atmosféra změn toho roku ve střední Evropě. Vzpomínky pamětníků zaznamenal zpravodaj ČT v Německu Pavel Polák, o historických i kulturních souvislostech pak debatovali hosté Pořadu Devadesátka ČT24.
Před 35 lety padla Berlínská zeď
Události: Výročí pádu Berlínské zdi (zdroj: ČT24)
Berlín je městem s historickou jizvou: 28 let, dva měsíce a 28 dní ho protínala tato zeď, připomněl Polák. „Přeťala linky metra, vlakové trasy. Rozdělovala, co k sobě přirozeně patřilo. Městské části, sousedství, lidi a jejich rodiny,“ dodal.
Disident Mario Schatta nechtěl být součástí východoněmeckého režimu, odmítl vojenskou službu, byl v kontaktu s Chartou 77 a polskou Solidárností. A proto se také ocitl v hledáčku východoněmecké tajné policie Stasi. Na konci 80. let proti vládě komunistů demonstroval.
Vzpomíná, že od 7. května 1989 cítil, že musí nastat změna. „Odhalil jsem spolu s jedním přítelem volební podvody komunistického režimu. Tehdy jsem věděl, že se musí něco stát. Vložila se do toho i evangelická církev. Od té doby mě státní bezpečnost mnohokrát zadržela. Věděl jsem, že takhle to dál nejde. Že se to stane 9. listopadu a že zeď padne tak rychle, jsem si ale vůbec nepomyslel,“ vypráví.
Zeď se „kývala“
Že se v Berlíně zeď „kýve“, bylo v roce 1989 výrazně cítit. Z komunistické NDR utíkalo stále více lidí na Západ přes Maďarsko a Československo. Že se něco musí stát, že něco visí ve vzduchu, bylo zřejmé všem. I východoněmeckým komunistům.
Pádu zdi bezprostředně předcházela přesně před 35 lety tisková konference se členem politbyra (nejužšího politického vedení) komunistické strany Günterem Schabowskim.
90′ ČT24: Pád Berlínské zdi (zdroj: ČT24)
Novinář Ewald König vzpomíná na její nečekaný průběh. Schabowski jako člen politbyra přišel informovat o jeho proběhlém zasedání. „Měl v kapse lístek s informací o novém cestovním zákoně. Komunisté chtěli pustit své občany na Západ – kontrolovaně, s řadou podmínek,“ nastiňuje pamětník. Podle některých zpráv se tak mělo stát až od ledna 1990.
Novinář uvádí, že v 18:53 Schabowski lístek z kapsy přečetl: „O soukromé cesty do zahraničí lze žádat bez jakýchkoli požadavků, důvodů cesty nebo rodinných vztahů. Povolení se budou udělovat v krátké době.“
Na následnou otázku italského novináře Riccardo Ehrmana, kdy toto začne platit a jestli i pro Západní Berlín, nevěděl komunistický pohlavár, co odpovědět. U samotného projednávání totiž nebyl, neměl proto všechny informace.
„Pokud vím, tak to vstupuje v platnost okamžitě, bez prodlení,“ reagoval nakonec Schabowski.
Novinář König k tomu dodává: „Neměl to pod kontrolou. Také je zajímavé, že o tématu cestovního zákona se na tom brífinku mluvilo jenom sedm minut. Od 53. minuty do 19:00 přesně. Pak si uvědomil, že něco spustil, a tiskovou konferenci ukončil. A těchto sedm minut bylo historickou fází německých poválečných dějin,“ míní žurnalista.
Sedm minut, které rozhodly o osudu Berlínské zdi. Berlíňané na východě, kteří se pak v deset hodin večer dívali na západoněmeckou televizi, slyšeli, že se mohou podívat na Západ. Východoněmecká policie neměla instrukce, nevěděla, co dělat. Před tisícovkami lidí prostě zvedla závory.
A zeď se otevřela...
„Ve chvíli, kdy se otevřela zeď, NDR skončila, protože lidé by už útlak dál nesnášeli. Nebylo možné mít demokracii a Berlínskou zeď,“ říká historik Stefan Wolle. Vzpomíná, že byl tehdy večer v kostele. A pak z galerie někdo zavolal: Zeď je otevřená. „Všichni se smáli. Mysleli si, že je to vtip,“ popisuje Wolle. „Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že je to možné. Byl to velmi šťastný den a stále si myslím, že to byl nejšťastnější den v německé historii,“ dodal.
V příštích hodinách docházelo k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 23. hodiny východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala, uvádí Wikipedie. Kolem půlnoci proudily desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína. Cesta, které betonové monstrum se strážemi a různými překážkami od roku 1961 bránilo, byla volná.
NDR formálně zanikla v říjnu 1990 znovusjednocením Německa.
Zdí byl obehnán celý Západní Berlín. Měřila 156 kilometrů a 400 metrů, uvádí Polák. Více než čtyřicet kilometrů této zdi pak procházelo samotným Berlínem. „Byla to zeď, která oddělovala svobodný svět od toho nesvobodného. Mnoho lidí se pokusilo o útěk a chtěli ji překonat. Více než sto jich za to zaplatilo životem,“ dodává zpravodaj.
Kunsthistorička Ines Sonderová vzpomíná, že se v roce 1986 s rodinou nastěhovala do domu blízko Berlínské zdi. „Bydleli jsme v pátém patře, které mělo všechna okna na Západní Berlín, do Bernauer Strasse. Bylo to poměrně legrační, když k nám přijela nějaká návštěva. Všichni byli tak ohromení, že si sedli k oknu a celou dobu se dívali ven. Na Západě jezdil dvoupatrový autobus s reklamou na vodku Gorbačov, auta byla západní, což na malé kluky samozřejmě udělalo dojem. Když pak člověk sešel dolů, tak se vrátil do reality NDR,“ nastínila.
V Berlíně zeď rychle zmizela
Berlín odstranil zeď, která ho roky rozdělovala, velmi rychle. „Heslo tehdejší doby bylo – pryč s ní, pryč, pryč. A teprve když zmizela a její kusy se rozdaly jako dárky do celého světa, tak si mnoho lidí uvědomilo, že už ani nevědí, kde vlastně stála,“ podotýká Wolle.
Disident Schatta dodává: „Zeď jednak zmizela z obrazu města, ale především zmizela z mého srdce. Už není součástí mých myšlenek, mých vnitřních hranic. Zeď jsem uvnitř sebe překonal.“
Co předcházelo vzniku zdi
Berlín byl po konci druhé světové války a porážce nacistického Německa rozdělen na čtyři sektory. Spravovali je zástupci mocností: Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie. Z části ovládané Moskvou později vznikl Východní Berlín, zatímco ze západního území města pod správou zbylých tří států vznikl Západní Berlín.
V říjnu roku 1949 byla vyhlášena – se sovětským souhlasem – Německá demokratická republika (NDR), Berlín se stal jejím hlavním městem. Šlo o reakci na zářijový vznik Spolkové republiky Německo s hlavním městem v Bonnu (český název tehdy byl Německá spolková republika, NSR).
Z komunistické NDR po jejím vzniku odcházelo – hlavně přes Berlín – mnoho lidí na Západ. Wikipedie uvádí, že v letech 1949 až 1961 opustily zemi téměř tři miliony obyvatel, z velké části odborníci s dobrým vzděláním.
Státní a stranické orgány NDR se proto rozhodly provést opatření, která měla nekontrolovaným útěkům občanů zabránit. Zvolena byla nakonec varianta ohraničit západní sektory Berlína (Západní Berlín) bariérou. Vznikla v roce 1961.
Vzpomínky pamětníků
Herečka Jitka Zelenohorská, která se provdala do Západního Berlína v 80. letech, vzpomínala, jak se po pádu zdi objevily všude trabanty. „Lidé jim dávali růžičku za stěrače, troubilo se, hospody byly otevřené, bylo veselo. Je neuvěřitelné, že se něco takového stalo,“ přiblížila atmosféru.
Christian Rühmkorf z Česko-německé obchodní a průmyslové komory vzpomínal, jak pro občany Západního Německa působil Východ šedě – ať už to bylo Polsko, či právě NDR.
Historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v diskusi o výročí prohlásil, že každý den se tehdy něco dělo – nejen v Československu, ale i jinde v zemích sovětského bloku, energie se přelévala přes hranice. Pozornost byla nejdříve soustředěná na Polsko, pak na NDR. „Čekalo se, že se to musí stát i v Praze a také se to stalo,“ doplnil.
Zmínil také už výše zmíněný fakt, že před postavením zdi spousta lidí z NDR odcházela do Západního Německa, kde byla svoboda i vyšší životní úroveň, kde se jim uznávali diplomy, mluvilo se stejným jazykem. To vše bylo velkou ranou pro prestiž NDR. Dodal, že podle odhadů za čtyřicet let existence NDR z ní odešlo na pět milionů lidí. Přitom v roce 1989 měla NDR sedmnáct milionů obyvatel.
Bývalý velvyslanec v Berlíně a současný ředitel odboru států střední Evropy na ministerstvu zahraničí Tomáš Kafka zmiňoval, že Západní Berlín sloužil pro vládu v Bonnu jako určitá výkladní skříň západního světa. Proto i tamní studenti či úředníci byli různě podporováni. Zmínil, že zeď vznikla „velmi rychle, prakticky přes noc.“ Přitom ještě den předtím nejvyšší východoněmecké vedení popíralo, že by se její vznik chystal. Za fenomén považuje to, že betonovou bariéru všichni Němci nenáviděli.
