Při cestě z Madridu směrem na severovýchod se po dvou a půl hodinách jízdy jako první objeví zřícenina mohutného středověkého hradu na kopci nad obcí Molina de Aragón. Četné kostely, biskupský palác a hradby jsou dalšími pozůstatky někdejšího rozkvětu města. Časy se ale změnily.
V labyrintu stinných uliček historického centra stojí řada budov prázdných a opuštěných. Cedule „Na prodej“ pokrývá prach. Některé fasády jsou hluboce popraskané. Jednu uličku museli uzavřít poté, co se zřítila budova.
Na nákupní třídě „Calle de las tiendas“ je nyní v provozu jen několik prodejen, většina obchodů a služeb byla přesunuta do nových, nepříliš atraktivních čtvrtí.
Molina de Aragón dnes přešlapuje na místě hlavně proto, že mladí lidé odcházejí do velkých měst, jako jsou Madrid nebo Barcelona. Tento odliv obyvatel z venkova má vážné dopady na severní část autonomního společenství Kastilie-La Mancha, která je jednou z evropských oblastí ekonomicky nejzranitelnějších vůči této demografické změně.
Školení v pohostinství
„Není tu práce a žít ve vesnici, kde je jen velmi málo služeb, je velmi těžké,“ potvrzuje Elba Iturbeová, manažerka staletého rodinného hotelu Casona de Santa Rita. „K praktickému lékaři nebo specialistovi je to hodina a čtvrt cesty, do nemocnice hodina a půl. To lidi, kteří chtějí mít všechno snadno dostupné, odrazuje.“
Region má ale stále své kouzlo a doufá v oživení, zejména díky turismu. „Molina de Aragón je velmi pohostinná středověká vesnice,“ říká elegantní šedesátnice s šedým mikádem. „Je to skvělé místo, kde se najíst, a ještě lepší místo, kde přespat. Je tu toho tolik k objevování: příroda ideální pro pěší turistiku, cyklistiku, jízdu na motorce nebo prostě projížďky autem.“
Aby hotely, bary a restaurace mohly dál fungovat, vznikají iniciativy zaměřené na školení personálu, kterého je nyní nedostatek. Iturbeová se v současnosti účastní kurzu pro zhruba dvanáct lidí. Během pěti měsíců se zdarma naučí základy všech profesí v hotelnictví a gastronomii: úklid pokojů, obsluhu baru, obsluhu v restauraci i vaření.
V hotelu Casona de Santa Rita je kuchyně příliš malá, proto výuka budoucích pomocných kuchařů probíhá v základní škole přímo naproti hotelu.
Kurz vede místní šéfkuchař Rubén Urbano. „Učím je základy: jak zacházet s nožem, základní postupy tradiční španělské kuchyně, vaření i konzervaci. A protože pocházejí ze zahraničí, musí se naučit také slovní zásobu, aby rozuměli šéfkuchaři.“
Ačkoli jsou tyto kurzy otevřené všem, účastní se jich hlavně cizinci. V tento konkrétní den tvořily kuchyňský tým převážně ženy z různých zemí: Kolumbie, Venezuely, Salvadoru, Dominikánské republiky či Maroka.
Nejmladší účastnice kurzu byla Syřanka. Osmnáctiletá Raghad al-Alí al-Sulejmánová přijela do Španělska před necelým rokem a půl a už mluví španělsky.
„Každý den se válka přibližovala blíž a blíž k našemu domovu,“ vysvětluje mladá žena s černým šátkem pečlivě ovinutým kolem obličeje. „Moje rodina se proto přestěhovala do Libanonu. Prvních pár let to bylo v pořádku. Teď už tam ale Syřany nemají rádi.“
Ještě před odjezdem z Libanonu získala Raghad, její otec, matka a dva mladší bratři ve Španělsku status politických uprchlíků. Tam jim Červený kříž poskytuje veškerou potřebnou pomoc.
Po absolvování kurzu si dokáže představit, že by pracovala v místním podniku. „Myslím, že tu mám všechno, co potřebuji. Studuji, mám přátele. Ráda pracuji, ráda vařím. Víte, cítím se tu jako doma. Tohle je můj život,“ říká s úsměvem.
Pětačtyřicetiletá Lilian Gutiérrez Hernándezová je stejně vděčná a plná naděje. „Miluji Molinu. Žiju tu už čtyři roky a opravdu si nemám na co stěžovat,“ říká v černé zástěře, kterou nosí stejně jako ostatní účastnice kurzu.
Nebylo to ale bez problémů. Z Guatemaly odešla z ekonomických důvodů v březnu 2020 a do Madridu dorazila jen několik dní před vypuknutím pandemie covidu. Když jí vypršelo turistické vízum, rozhodla se zůstat bez legalizace pobytu.
Několik let pracovala nelegálně a živila se jako domácí pečovatelka o seniory. Bylo to podle ní skutečné utrpení. „Musím přiznat, že psychicky jsem byla úplně na dně. Nebylo snadné pracovat téměř 24 hodin denně a dostávat jen polovinu platu.“
Plakala radostí, když se jí podařilo legalizovat pobyt poté, co prokázala, že ve Španělsku žila nejméně tři roky. Dnes si Hernándezová stejně jako al-Sulejmánová dokáže představit, že by po dokončení kurzu v gastronomii v regionu zůstala.
Podle šéfkuchaře Urbana, který má vlastní gastronomické bistro ve vesnici Sigüenza, je to zcela reálná vyhlídka. Jeho kurzy tam prošlo už několik cizinců. Říká, že ho většina migrantů ve vesnici zná, „protože pokud jsem kurz nevedl přímo pro ně, vedl jsem ho pro jejich příbuzné nebo přítelkyni či přítele“.
A nejde zdaleka o ojedinělý případ. Už několik let existuje skutečná politická vůle přilákat cizince do vylidněných venkovských oblastí.
Aby se provincie Guadalajara vypořádala s nedostatkem pracovníků v odvětvích, jako jsou pohostinství, doprava nebo péče o seniory, spustila před zhruba dvanácti lety vzdělávací program.
Projekt propojuje provinční úřady, místní ekonomické aktéry a spolky. Společně nejprve zjišťují potřeby trhu práce a poté otevírají kurzy, které mají migrantům pomoci získat zaměstnání.
Poslankyně Margarita Moreraová si program pochvaluje. „Při posledním kurzu hotelnictví ve vesnici Brihuega mělo v den závěrečného ceremoniálu pracovní smlouvu už šest z jedenácti přihlášených,“ vzpomíná mladá zastupitelka s kudrnatými hnědými vlasy.
„Před dvěma lety jsme také uspořádali kurz pro úklidové pracovníky ve veřejné správě a pohostinství. V den slavnostního zakončení přišli jen dva lidé. Ostatní už pracovali.“
Partnerství politiků, podnikatelů a neziskového sektoru
Óscar Hernando Sanz tento provinční program nazvaný DipuEmplea dobře zná. Posláním jeho organizace Accem, která pomáhá migrantům, je organizovat odborné kurzy, jako je ten v Molině de Aragón.
„Stejně jako firmy a veřejné instituce se chceme podílet na rozvoji regionů, kde působíme,“ vysvětluje ve své kanceláři ve vesnici Sigüenza, kde ho ale zastihnout nebývá snadné, protože často cestuje po celé provincii.
Accem má přijímací a školicí centra prakticky po celém Španělsku a navazuje partnerství s velmi různorodými firmami. „Spolupracujeme tady v Sigüenze s barem nebo restaurací, které potřebují personál v rušnějších obdobích, ale také s firmami, jako jsou Amazon, Ikea nebo obchodní domy,“ vysvětluje sympatický padesátník s prošedivělými vlasy. „Práce v malém podniku nebo na volné noze je stejně důstojná jako práce ve velké nadnárodní firmě,“ říká.
Mezitím se v Sigüenze podařilo demografický trend zvrátit. Vesnice se znovu zalidnila, a to do značné míry díky integraci migrantů prostřednictvím práce. „V roce 1992, kdy se v obci otevřelo centrum Accem, tvořili podle mě migranti v Sigüenze zhruba dvě až tři procenta obyvatel. Dnes je to kolem 23 až 24 procent. A je jasné, že každý cizinec, který se dnes chce v Sigüenze usadit a pracovat, k tomu má možnost,“ uzavírá Hernando Sanz.
Práci organizace Accem, která má v Sigüenze přijímací centrum se zhruba stovkou míst, ocenila starostka María Jesús Merinová. „Před několika lety bylo centrum Accem jen přestupní stanicí: lidé přijeli, nějakou dobu zůstali a pak odcházeli do jiných evropských zemí nebo větších měst. Nyní si díky odvážným celostátním a regionálním politikám migranti uvědomují, že žít se dá i na venkově.“
A podle socialistické radní z toho těží i místní obyvatelé. „Migranti naplňují naše školy svými dětmi, protože Španělé mají stále méně dětí. Bez nich by tyto školy často zanikly.“
Jejich přítomnost je důležitá nejen pro přežití škol, ale také pro fungování domovů pro seniory. „Navíc jsem si jistá, že zhruba šedesát procent zaměstnanců domovů pro seniory pochází ze zahraničí,“ sdělila Merinová.
Tuto politiku otevřenosti místní obyvatelstvo zřejmě akceptuje. V navštívených obcích nemá krajně pravicová strana Vox žádné volené zástupce. V sousedním regionu Kastilie a León se však tato xenofobní strana v průzkumu z minulého měsíce přiblížila dvaceti procent. To ukazuje, že ve Španělsku, stejně jako ve zbytku Evropy, je migrace velmi citlivým tématem veřejné debaty.
Sandro Calderon, RTBF, 24/04/2026 09:02 (GMT+2)
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
