Před 80 lety překročila Rudá armáda východní hranice polského státu – ve chvíli, kdy se bránil nacistické invazi. O jedenáct dní později byl osud země zpečetěn a polské území si mezi sebou rozdělilo Německo a Sovětský svaz. Oba státy se na tom dohodly v tajných dodatcích paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939.
Ručičky hodin ukazovaly, že z neděle 17. září 1939 uplynuly víc než dvě hodiny, když polskému velvyslanci v Moskvě Wacławu Grzybowskému zazvonil telefon. O pětačtyřicet minut později dorazil Grzybowski na sovětské ministerstvo zahraničí.
První náměstek lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Vladimir Poťomkin mu ani nenabídl, aby se posadil, a rovnou mu přečetl připravenou nótu. Pro polský stát, jež se poslední týdny bránil nacistické invazi, představovala poslední ránu.
Nóta podepsaná lidovým komisařem Vjačeslavem Molotovem tvrdila, že polský stát přestal existovat, neboť probíhající válka s Německem odhalila jeho vnitřní neudržitelnost. Rudá armáda proto v následujících hodinách překročí východní hranice Polska, aby vzala pod náležitou ochranu ukrajinský a běloruský lid, žijící na území rozvráceného státu. Sovětská armáda hodlala také pomoci „polskému národu před neštěstím války, do níž ho dostali nerozumní vůdci“ a chtěla umožnit „polskému lidu život v míru“. Protože Polsko už podle nóty neexistovalo, pozbyly prý platnosti veškeré dosavadní dohody mezi oběma zeměmi.
Velvyslanec Grzybowski odmítl něco takového přijmout – a dokument odmítal převzít i následující dny, kdy mu ho sovětské úřady doručovaly na velvyslanectví. „Suverenita státu existuje, dokud vojáci pravidelné armády bojují. To, co říká nóta o postavení menšin, je zjevně nesmysl. Všechny menšiny dokazují svými činy naprostou solidaritu s Polskem v boji proti Německu,“ prohlásil Grzybowski podle týmu kolem historika Andreje Zubova. Podle nich si velvyslanec neodpustil ani historickou paralelu: „Napoleon vstoupil do Moskvy, ale dokud existovala Kutuzovova armáda, mělo se za to, že existuje i Rusko.“
Pomoc ze západu nepřišla
Do země, která už podle Sovětského svazu neexistovala, vstoupila Rudá armáda 17. září 1939 v šest hodin ráno – i když podle některých historiků Sověti překračovali hranice kvůli špatné koordinaci už několik hodin předtím.
Invazí se naplnila zhruba tři týdny stará dohoda mezi SSSR a nacistickým Německem, podle které na sebe vzájemně tyto dvě země nezaútočí. Tajný dodatek smlouvy, která se zapsala do historie jako Pakt Molotov-Ribbentrop, pak nakreslil linii německé a sovětské sféry vlivu v Pobaltí a Východní Evropě.
Sověti si v polovině září přišli pro svůj díl: kdyby otáleli, Hitlerova armáda by stihla ovládnout celé Polsko, neboť 17. září se nacházela jen asi 160 až 240 kilometrů od sovětského území. SSSR proto narychlo uzavřel dohodu o zastavení palby v konfliktu s Japonskem a Mongolskem a zaměřil se na Polsko; o zahájení útoku dopředu neinformoval ani Berlín. Hranice, kde se měly Rudá armáda a wehrmacht sejít, byla vymezena linií Vilnius – Łomża– Západní Bug. Velitelé obou armád své vojáky varovali, aby při příchodu k této hranici postupovali opatrně a neprovokovali druhou stranu.
Poláci byli osudného rána z příchodu další cizí armády zmatení: dychtivě očekávali pomoc svých západních spojenců, kteří měli ofenzivou odvést pozornost a síly Německa. Hlavní velitel maršál Edward Śmigły-Rydz proto zprvu nechápal, proč sovětská vojska překročila polskou hranici po celé její délce 1400 kilometrů.
Rudá armáda zapojila do útoku okolo 600 tisíc mužů; podle historiků ale trpěla nedostatkem kvalitních důstojníků, jelikož se na ní podepsaly armádní čistky z let 1937 a 1938. Proti této síle postavili Poláci jen asi třetinový počet mužů, kteří se v době útoku nacházeli na východě. Šlo o hůře vyzbrojené jednotky tvořené mimo jiné rezervisty, kteří teprve procházeli urychleným výcvikem.
A pomoc ze západu nepřišla.
Na trojí dělení Polska navázalo čtvrté
Poláci byli vůči svému východnímu sousedovi přinejmenším obezřetní. „S Němci jako nepřáteli riskujeme ztrátu svobody, Rusové nám však seberou duši,“ shrnul podle historika Zdenko Maršálka postoj Polska maršál Śmigły-Rydz.
Už koncem 18. století se totiž Rusko zapojilo do takzvaného trojího dělení Polska, kdy si území kdysi mocného státu mezi sebe postupně rozdělily Prusko, rakouská monarchie a především carské Rusko, které ovládlo téměř dvě třetiny původně polského území. Pro Poláky to znamenalo, že vznik svého moderního státu si museli v první světové válce vybojovat hned na třech mocných státech (na rozdíl od Československa, které bylo třeba vyvzdorovat jen na Rakousku-Uhersku). Už tehdy Rusko – a postupoval tak i Sovětský svaz – využívalo pro udržení kázně polských obyvatel deportace na Sibiř či Kavkaz.
Také proto se začátkem dvacátého století stavěli Poláci kriticky ke kolektivním systémům, třeba Společnosti národů, a spoléhali na dvoustranné smlouvy. Ani ty je ovšem před dalším „dělením“ neochránily.
Francie a Velká Británie slíbily pomoc, nabídly jen exil
Přestože západní státy se leckdy vyjadřovaly o polském státu s despektem (a podle historika Williamsona zazněl i názor, že Polsko je „chybou dějin“), Polsko o spojenectví s nimi stálo už od dvacátých let. Především na jaře 1939, když mezinárodní situace houstla a Hitler se po záboru Sudet chtivě díval dál na východ, usilovalo o podepsání vojenských garancí s Francií a Velkou Británií. Písemně se k tomu ale západní státy zavázaly až v září, tedy po nacistické invazi.
Ani poté se ale západní jednotky na pomoc Polákům nevydaly. „Anglie a Francie nejenže nezahájily aktivní vojenské operace na západě, ale neměly se ani k vypovězení diplomatických styků a vyhlášení války SSSR, třebaže Polsko bylo před jejich zraky dobýváno dvěma agresory. V Paříži i v Londýně před Stalinovou agresí raději zavřeli oči. Bojovat zároveň, třebas i podivně, s Hitlerem i se Stalinem Francouzi a Angličané nechtěli,“ shrnul Zubov. Oba státy ale nabídly polským uprchlíkům pomoc: exilová vláda Polska se uchýlila zprvu do Francie, pak do Londýna.
Stalin tvrdil, že přišel chránit ukrajinskou a běloruskou menšinu
Stalin, kterému byl suverénní polský stát trnem v oku, by bez nacistické invaze sám Polsko nenapadl. Před vlastními občany i světovou veřejností Sovětský svaz tvrdil, že intervence Rudé armády má pouze sloužit k ochraně Ukrajinců a Bělorusů ve východním Polsku před německým útokem.
Podle Paula Allena, autora knihy Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy, dokonce Stalin odmítl návrh Berlína, aby společně zdůvodnili invazi jako zjednání pořádku. Stalin se nakonec ve společném prohlášení podepsaném den po sovětské invazi uchýlil k formulaci, podle které Rudá armáda chtěla ochránit obyvatele Polska před třetí stranou, která by chaosu ve válčící zemi mohla využít.
Ještě ráno 17. září vystoupil komisař zahraničních věcí Molotov v moskevském rozhlase a oznámil, že cílem invaze bylo vzít pod svou ochranu život a majetek obyvatelstva západní Ukrajiny a západního Běloruska. Zároveň rozhazovaly sovětské letouny nad východním Polskem letáky podepsané generálem Semjonem Timošenkem, v nichž Rudá armáda vyzývala polské vojáky ke spolupráci.
Už týdny předtím ovšem Sovětský svaz připravoval své občany na to, že zaútočí na Polsko. Propaganda tvrdila, že jako stát existuje jen díky tomu, že utlačuje Ukrajince a další menšiny.
Neklaďte odpor, utečte do Rumunska, rozkázal vrchní velitel Polska
Stalin se nespoléhal na to, že obsazení Polska půjde hladce. Ostatně východní část země měla silnice v horším stavu než západ, kterým postupoval wehrmacht, a obecně tamní terén byl pro obranu domácích vojáků uzpůsoben lépe. Sověti proto napadli svého souseda se zhruba trojnásobnou silou, než jakou měli na východě k dispozici Poláci. Ti byli invazí zaskočení.
Nejvyšší polský velitel Śmigły-Rydz vydal deset hodin po začátku invaze rozkaz neklást Rudé armádě odpor. Polské jednotky se měly podle něj se Sověty dohodnout a zajistit si průchod do Rumunska nebo Maďarska. Bojovat měli pouze tehdy, pokud by na ně Sověti stříleli nebo je chtěli odzbrojit. S tím ale nesouhlasila jak Rudá armáda, která se snažila Poláky od Rumunska odříznout, tak řada polských vojáků, kteří pokračovali v boji.
Až do sovětské invaze Poláci nezvažovali kapitulaci: dál navzdory zmatkům a měnící se situaci na bojišti mobilizovali a bojovali s Němci. Například město Lvov se wehrmachtu bránilo i tři týdny od začátku invaze a vzdalo se teprve poté, co k nim dorazila Rudá armáda.
Rudá armáda a wehrmacht sice zabíraly Polsko různou rychlostí, obě strany se však snažily vyhovět vzájemné dohodě a vytyčenou linii dodržovaly, případně pak obsazené území mezi sebou směňovaly. Už 22. září, ani ne týden od začátku sovětské invaze, byla v Brestu Litevském uspořádána společná německo-sovětská přehlídka u příležitosti předání města Rudé armádě wehrmachtem. Sovětská vláda tam podepsala separátní mír s Němci, který vyvázal Rusko z účasti na první světové válce.
Varšava složila zbraně 28. září, i když na některých místech v Polsku ještě boje pokračovaly. Téhož dne se Sovětský svaz a třetí říše definitivně dohodly na rozdělení zničeného polského státu
Sto tisíc vojáků a celá vláda
Záchranným přístavem se pro Poláky po 17. září stalo Rumunsko a Maďarsko. Tam se podařilo uprchnout například značné části letectva, zhruba 100 tisícům vojáků, tisícům civilistů i celé vládě, která se následně přesunula do Paříže a později do Londýna.
Úspěch polské emigrace závisel podle Williamsona na práci velvyslanectví v Bukurešti. „Byli to dobře informovaní a iniciativní lidé, kteří pletichařili, kuli pikle, kšeftařili, upláceli, zkrátka dělali všechno pro to, aby každého dostali ven z Rumunska ještě předtím, že Němci tuto zemi zaberou,“ vzpomínal podle něj na rumunský exil letec Franciszek Kornicki.
Narážel tím na opatrný postoj, který Rumunsko k Hitlerovi mělo: země dokonce načas uvěznila polského prezidenta Ignacy Moścického. Polská ústava mu ale umožňovala určit svého nástupce, kterým se stal Władysław Raczkiewicz a ten zase jmenoval premiérem a vrchním velitelem armády Władysława Sikorského.
Sikorski následně vyzval jednotky, jež neskončily v zajetí nebo exilu, aby pokračovaly v partyzánském boji. Tím vznikl Svaz ozbrojeného odboje, budoucí Zemská armáda. Polští vojáci, kterým se podařilo odejít ze země, se později účastnili bojů ve Francii i Británii.
Za hranice okupovaného státu se podařilo dostat také matematiky, kteří vlastnili repliku německého šifrovacího stroje Enigma. Posledních šest let díky nim četla polská armáda tři čtvrtiny německých depeší, v polovině září 1939 se ale změnila pravidla pro dekódování, a Poláci tak přišli o svou výhodu.
Stalin a Hitler spolu obchodovali s obsazeným územím
Když 28. září kapitulovala Varšava, nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop znovu zasedl se svým sovětským protějškem Molotovem za jednací stůl. V Moskvě podepsali novou dohodu „o přátelství a hranici“ a také tajné protokoly o vzájemné výměně obyvatelstva, včetně vydání ruských emigrantů zpět do SSSR a Židů do Německem ovládané sféry. Dohoda se také zmiňovala o boji s polským odbojem.
Jeden z článků tajného protokolu rovněž stanovoval, že se Sovětský svaz zřekne části polské půdy mezi Vislou a Bugem náhradou za Litvu. Nová hranice mezi SSSR a Německem tak vedla od hranic Východního Pruska k řece Narev a pak po řece Bug až k rumunským hranicím.
Na sovětské straně se tím ocitlo okolo 13 milionů lidí, z toho 5 milionů tvořili etničtí Poláci. Rudá armáda tedy ovládla prostor, který obývaly především etnické menšiny, jejichž ochranou se SSSR oháněl. Sověti ztratili při invazi jen asi tisíc vojáků; zajali ale statisíce polských vojáků, úředníků a policistů, a také nejméně osm tisíc důstojníků. Jejich status byl nejasný, protože nedošlo k formálnímu vypovězení polsko-sovětské války.
Jako morová rána
Zatímco Němci spustili na obsazeném území rasové čistky, Sověti postupovali podle třídního původu. Bezprostředně po skončení bojů také poslali do SSSR válečnou kořist, která sestávala mimo jiné z oblečení, léčiv, potravin, a dokonce i jehel, nití a nožů.
Hned 22. října, měsíc po přehlídce v Brestu Litevském, se na okupovaném území konaly volby do shromáždění lidové západní Ukrajiny a západního Běloruska, které formálně potvrdily přičlenění polského území k Sovětskému svazu. Krátce před Vánocemi byla na území zavedena nová měna – rubl. Polský zlotý byl směňován za zlomek své původní hodnoty.
„Začátkem roku 1940 jako by na zemi dopadla morová rána,“ zhodnotil Williamson. V té době ustanovili Sověti nad Polskem novou civilní správu, začalo vystěhovávání lidí podle třídního původu, na školách se objevila propaganda, oficiálním jazykem se stala ruština a ukrajinština. V silně katolické zemi se zavíraly kostely, zanikly různé kulturní spolky i noviny. Začalo zatýkání, mučení a deportace odpůrců sovětského režimu; perzekvovány byly statisíce lidí.
Symbolem sovětského útlaku se stal masakr polských elit a důstojníků v Katyni, Charkově a Midnom mezi dubnem a květnem 1940; jejich rodiny byly deportovány na Sibiř. K zavraždění těchto téměř 15 tisíc polských válečných zajatců se přiznal Sovětský svaz až v roce 1990, přestože masové hroby odhalili Němci už v roce 1943.
Dnes je ale ruský podíl na vypuknutí války i masakrech v Katyni znovu předmětem propagandy a ruské úřady nerady slyší kritiku. Vzhledem k tomu, že po válce zůstalo Polsko v sovětské sféře vlivu, Poláci příliš neoslavují ani konec válčení.
- Rozhodnutí k jednomu z nejmasovějších zločinů druhé světové války z března 1940 podepsali sovětský vůdce Josif Stalin, šéf sovětské diplomacie Vjačeslav Molotov a další členové tehdejšího moskevského vedení. Seznamy zajatců připravil Lavrentij Berija, tehdejší šéf ministerstva vnitra.
- Celkem stalinská policie NKVD postřílela v katyňském lese, v Charkově a na dalších místech na 22 tisíc Poláků. Kromě 15 tisíc vysokých důstojníků byli mezi oběťmi také intelektuálové, policisté, duchovní a další. Mezi oběťmi byly podle historiků i přibližně tři stovky Čechů. Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech: Katyň, Ostaškov a Starobělsk.
- Na nález masových hrobů polských důstojníků v lese u vesnice Katyň na západě Ruska německými vojáky upozornily nacistické sdělovací prostředky 13. dubna 1943. Berlín označil za viníky hromadné vraždy Sověty, což zpočátku vypadalo jako nechvalně známá hitlerovská propaganda. Moskva hned obvinila z masakru Němce a nepřímo dokonce i polskou exilovou vládu, se kterou dočasně přerušila diplomatické styky.
- Mezinárodní komise vyslaná do Katyně z iniciativy Němců v roce 1943 uvedla důkazy o tom, že důstojníci byli povražděni před příchodem wehrmachtu po napadení SSSR Německem. Také norimberský soud po válce neprokázal německou vinu. Sovětská vláda poté zachovala o věci na desítky let mlčení.
- Polský oficiální tisk poprvé otiskl důkaz o sovětské vině za Katyň v únoru 1989.
- Až v 90. letech byly u ruských vesnic Mednoje a Jamok a poblíž dnes již ukrajinského Charkova nalezeny další masové hroby. Oběti byly popravovány vstoje výstřelem do týla a někteří byli probodnuti bajonetem užívaným výhradně Rudou armádou. Důvodem k likvidaci polských důstojníků prý byla Stalinova touha po odplatě za porážku Rudé armády v roce 1920, kdy Poláci zabránili postupu bolševiků na východ, a Stalinovo rozhodnutí zbavit polský národ jeho intelektuální a armádní elity.
- Moskva pravdu přiznala až v roce 1990 během vládnutí Michaila Gorbačova, tedy téměř půl století po zločinu.
- Začátkem dubna 2010 se obětem zločinu v Katyni poprvé společně poklonili polský premiér Donald Tusk a jeho ruský protějšek Vladimir Putin. Uctít památku obětí se tehdy do Katyně vydal i tehdejší polský prezident Lech Kaczyński. Letadlo, v němž kromě prezidenta byly desítky vysoce postavených politiků, vojáků a duchovních, se ale zřítilo při přistání na letišti ve Smolensku a katastrofu nikdo nepřežil.
- Zdroj: ČTK
