Ve věku sta let zemřel Henry Kissinger, odešla tak jedna z nejvlivnějších osobností dvacátého století. Diplomat a teoretik mezinárodních vztahů působil od konce šedesátých let jako bezpečnostní poradce dvou amerických prezidentů. Zastával také post ministra zahraničí. Zasloužil se o zmírnění napětí ve vztazích se Sovětským svazem i Čínou. „Americký Machiavelli“ si svým pragmatismem získal nejen mnoho obdivovatelů, ale také kritiků. Podle nich mimo jiné neváhal v zájmu dosažení svých cílů podporovat i diktátorské režimy.
„Moc je to největší afrodiziakum,“ pronesl Henry Kissinger na počátku sedmdesátých let dvacátého století. Schopný vyjednavač přitom tehdy zřejmě věděl, o čem mluví. Byl na vrcholu své kariéry a svými manévry výrazně pomohl zmírnit studenoválečné napětí mezi velmocemi.
Jeho cesta do vysokých pater americké politiky začala v první světovou válkou zmrzačeném Německu.
Židovský chlapec v německé Výmarské republice
Narodil se v roce 1923 v bavorském Fürthu do židovské rodiny jako Heinz Alfred Kissinger. Jeho matka Paula Sternová pocházela z poměrně bohaté a vlivné rodiny a otec – Louis Kissinger se živil jako gymnaziální učitel.
Tichý chlapec tak vyrůstal v napjaté atmosféře Výmarské republiky, trávil řadu hodin četbou a byl vášnivým fotbalistou. „Někdy ani příliš nechodil ven, protože byl neustále ztracen v knihách,“ vzpomínala jeho matka. V místní škole však vynikal. Jeho sny o studiu na gymnáziu se ale rozplynuly poté, co školy přestaly přijímat židovské děti. Kvůli rostoucímu antisemitismu se rodina v předvečer druhé světové války rozhodla Německo opustit.
Místo účetnictví jiná dráha
Na sklonku léta 1938 tak Kissingerovi zamířili přes Londýn do New Yorku. Tam zanedlouho Henry začal navštěvovat střední školu. Zpočátku mu působil problémy jeho silný německý přízvuk, brzy se však adaptoval. Rodina se po příjezdu do USA potýkala s bídou, proto si dospívající Kissinger přivydělával v továrně.
Počátkem čtyřicátých let začal dálkově studovat účetnictví na City College of New York. I tam vynikal. V roce 1943 získal Kissinger americké občanství, nedlouho na to přerušil studia a nastoupil do armády. Jako voják se podíval do rodného Německa a působil i ve Francii. V té době přehodnotil svoje ambice být účetním a rozhodl se, že chce nastoupit na akademickou dráhu se zaměřením na politické dějiny.
Po válce vedly jeho kroky na Harvard. Doktorát získal v roce 1954 a na své alma mater působil až do začátku sedmdesátých let. V polovině padesátých let se seznámil s budoucím viceprezidentem Nelsonem Rockefellerem a jako jeho poradce následně Kissinger zahájil svou cestu do Bílého domu.
Ač byl republikán, jeho služby v té době hojně využívali také demokraté. Prezident John F. Kennedy ho jmenoval poradcem Rady pro národní bezpečnost (National Security Council). Tuto pozici zastával i během administrativy Kennedyho nástupce Lyndona B. Johnsona.
Na vrchol se dostal Kissinger potom, co si jej v lednu 1969 zvolil nastupující republikánský prezident Richard Nixon za svého bezpečnostního poradce. Ve funkci zůstal i poté, co Nixona po aféře Watergate nahradil ve funkci viceprezident Gerald Ford. Od září 1973 do ledna 1977 byl Kissinger ministrem zahraničí. Stal se tak prvním americkým šéfem diplomacie, který byl židovského původu a navíc se narodil mimo území Spojených států.
V době výkonu vrcholných funkcí se stal Kissinger neočekávanou mediální hvězdou, píší americké deníky The New York Times a The Washington Post. Několikrát obdržel titul osobnosti roku magazínu Time. Média se zajímala o jeho osobní život stejně jako o jeho činnost v zahraniční politice, píše The New York Times. Na obálce Time se Kissinger za dobu, kdy byl v úřadu, objevil patnáctkrát.
Détente a pingpongová diplomacie
Kissingerovi přezdívali podle italského středověkého filozofa a diplomata Machiavelli, protože se držel hesla: státní zájem světí prostředky. Druhou zásadou jeho „reálpolitiky“ bylo udržet světovou rovnováhu, a to i skrze spolupráci s odvěkým rivalem.
Jako poradce prezidenta a ministr zahraničí tak uplatňoval vůči Sovětskému svazu politiku détente neboli uvolňování. Vrcholem jeho diplomatických snah se stal podpis sovětsko-americké smlouvy o omezení strategických zbraní známé jako SALT 1. Tu Nixon uzavřel s Leonidem I. Brežněvem na své návštěvě Moskvy v květnu 1972.
- Dohoda podepsaná v květnu 1972 vstoupila v platnost v říjnu téhož roku. Na pět let omezovala počet mezikontinentálních balistických raket a stanovila stropy pro rakety na ponorkách. Jednání tehdy vyústila i v podpis smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany ABM, která nakonec platila třicet let.
Úspěchy slavila i takzvaná kyvadlová diplomacie, a to zejména na Blízkém východě, kde přispěl v roce 1973 k dohodě mezi Izraelci a Egypťany v jomkipurské válce. Kuriózně navázal vztahy USA s Čínou, narušené od konce čtyřicátých let. Kromě tajných schůzek využil k rozehřátí zamrzlých kontaktů i sportovní utkání ve stolním tenise, čímž vytvořil termín „pingpongová diplomacie“. Peking se mu podařilo zahrnout do mezinárodních institucí, aniž by přišel o nezávislost americký spojenec Tchaj-wan.
Po obnovení vztahů s komunistickou Čínou vyjednal dohodu o míru a odchodu amerických vojsk z Vietnamu, za což dostal v roce 1973 Nobelovu cenu za mír.
Kritika
Právě Kissingerův podíl na konci vietnamské války je ale kontroverzní. Uzavření míru totiž sice vedlo k odchodu Američanů z tohoto nepopulárního kofliktu, ve svém důsledku ale i k vítězství komunistického severu.
Reuters také zmiňuje, že Nobelova cena pro Kissingera je vnímána jako kontroverzní i kvůli tomu, že stál za původně utajeným bombardováním s Vietnamem v sousedící Kambodže, které si vyžádalo až 150 tisíc obětí.
Někteří Kissingerovi vytýkali i porušování lidských práv, jehož se měl dopouštět podporou diktátorů, kteří vyhovovali americkým zájmům. Podle kritiků svou roli sehrál Kissinger i při násilném obsazení Východního Timoru indonéskými jednotkami v roce 1976, když souhlasil s tajnými americkými dodávkami zbraní indonéskému diktátorovi Suhartovi.
Například ve střední Evropě mu zase oponenti vyčítají, že přehlížel zájmy malých a středních států a že jeho diplomacie byla až příliš poznamenaná pragmatismem a velmocenskými postoji.
Nechvalně se proslavil také některými nemístnými prohlášeními – například Bangladéš označil za „případ na odpis“ a v souvislosti s irácko-iránskou válkou zase prohlásil, že „je škoda, že nemohou prohrát oba.“
Emoce vzbudila i Kissingerova slova po invazi Ruska na Ukrajinu. Během proslovu na Světovém ekonomickém fóru v květnu 2022 naznačil, že by se Ukrajina měla vzdát části svého území. „Vyjednávání musí začít v následujících dvou měsících, jinak nastanou dramatické změny a vznikne napětí, které nebude jednoduché překonat. Ideálně by se hranice měla vrátit ke stavu před konfliktem,“ řekl Kissinger.
Rusko mělo v tu dobu pod kontrolou ukrajinský poloostrov Krym nelegálně anektovaný v roce 2014 a neformálně i část Doněcké a Luhanské oblasti, kde vznikly samozvané proruské republiky. „Pokračovat s válkou i za tento bod by už nebylo o svobodě Ukrajiny, ale o nové válce proti Rusku,“ prohlásil Kissinger.
Kyjev tento výrok odmítl, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jej označil za mnichovanství. „Vyvolává to pocit, že pan Kissinger nemá ve svém kalendáři rok 2022, ale 1938,“ okomentoval Zelenskyj.
Aktivní i na sklonku života
Po odchodu z vlády si Kissinger zřídil vlivnou konzultační firmu v New Yorku. Působil také ve správních radách několika společností a nadále zůstal důležitou postavou americké zahraniční politiky. Proslul i jako autor memoárů či knih o dějinách diplomacie. Některé z nich – například „Umění diplomacie – Od Richelieua k pádu Berlínské zdi“ či „Uspořádání světa“ – vyšly v češtině. Svými komentáři přispíval také do novin a účastnil se různých přednášek.
Rozporuplné reakce vzbudilo v listopadu 2002 jeho jmenování předsedou komise k vyšetření událostí 11. září 2001. Funkci složil po pár dnech kvůli spekulacím o střetu zájmů.
V politice se angažoval až do sta let, jeho radám naslouchala řada světových politiků. Po amerických prezidentských volbách v roce 2020 Kissinger pro německý Die Welt prohlásil, že má Joea Bidena rád jako člověka. Doporučil mu také, aby s Čínou vedl diplomatický dialog a vyhnul se vojenskému konfliktu.
V roce 2017 natočila s Kissingerem exkluzivní rozhovor Česká televize. V něm mimo jiné uvedl, že je zastáncem českého členství v Severoatlantické alianci.
