Ruská válka na Ukrajině se nevyvíjí tak, jak si Kreml představoval, což by podle některých ruských i západních analytiků mohlo vést k rozpadu federace. Takové úvahy se sice objevovaly už dřív, neboť odstředivé tendence potenciálně ohrožující územní celistvost Ruska, nejsou nové. Současná situace by ale mohla výrazně oslabit centrální moc v Moskvě, což by v kombinaci s dalšími negativními důsledky války mohlo separatismus posílit.
Nejen vojenské neúspěchy a ekonomické sankce. Rusko svou agresí ohrožuje vlastní existenci
„Je stále jasnější, že Ukrajina tuto válku vyhraje a že Kreml čelí historické krizi důvěry,“ napsal v článku pro britský list The Telegraph bývalý velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges.
„Opravdu nyní věřím, že je reálná možnost, že odhalené slabosti (ruského diktátora) Vladimira Putina jsou tak závažné, že můžeme být svědky začátku konce – nejen jeho režimu, ale samotné Ruské federace,“ míní americký generál ve výslužbě.
Hodges jmenuje několik faktorů, které ho vedou k přesvědčení, že rozpad Ruska je možný: odhalení ruské armády jako „zkorumpované“ a ne tak efektivní, za jakou byla považována; problémy pro Rusko ekonomicky důležitého energetického sektoru a obranného průmyslu; úbytek ruské populace; a „všudypřítomná korupce“, která se stane nepřijatelnou pro ruské civilisty platící cenu za západní sankce, shrnuje jeho argumenty americký magazín The Newsweek.
„Kombinace ztrát na bojišti a dopadu sankcí na domácí Rusko Kremlu velmi ztíží (schopnost) věci udržet,“ domnívá se Hodges.
Historické paralely
Úvahy o možném rozpadu Ruska nejsou nové. Například britský The Economist o nich psal už v roce 2015, tedy rok po zahájení ruské války vůči Ukrajině. Poukazoval tehdy na to, že předchůdci současného Ruska se už několikrát snažili agresí a expanzí bránit modernizaci státu, což nakonec vedlo k jeho konci.
The Economist zmiňuje rok 1904, kdy se car Mikuláš II. snažil odvrátit revoluci hledáním zrádců a „malou“ válkou s Japonskem, kterou ale o rok později prohrál a za dalších dvanáct let carské impérium zaniklo. Podobně v roce 1979 Sovětský svaz „pod tíhou vlastních rozporů“ napadl Afghánistán a o dvanáct let později se taktéž zhroutil.
A když na počátku minulého desetiletí čelil Putinův režim protestům v ulicích, odpověděl na vnitřní problémy represemi vůči opozici a zahájením války proti Ukrajině v roce 2014, dodává The Economist.
Utužení režimu může znamenat jeho konec
Také analytik Jurij Fjodorov dlouhodobě uvádí, že rozpad Ruska je jednou z možností dalšího vývoje – vedle trendu utužování režimu, který lze podle něj označit za fašistický. „Jakkoli se to může zdát paradoxní, pokus o nastolení tvrdé fašistické diktatury v Rusku může a pravděpodobně povede k jeho rozpadu,“ napsal v roce 2019.
Putin podle něj sice posílil centralizaci a oslabil autonomii řady ruských regionů, šlo však jen o formální kroky, které odstranily vnější projevy separatismu, aniž by řešily jeho základní příčiny. Ty Fjodorov spatřuje v zájmech a nespokojenosti regionálních elit, které se snaží snížit svou závislost na centrální vládě a nelíbí se jim současný rozpočtový systém, a také v kulturních, hodnotových a psychologických rozdílech mezi lidmi v různých regionech.
Posílení národních hnutí v kombinaci s oslabením centrální vlády v Moskvě by pak podle něj mohlo vést k rozpadu Ruska.
Národní prapory
Pro svou válku na Ukrajině přitom Kreml verbuje vojáky především z chudších, etnicky neruských regionů, které registrují víc padlých než bohatší evropské regiony.
S tím také v těchto regionech sílí nesouhlas s Putinovým tažením. Protiválečná hnutí, která pomáhají vojákům s ukončením kontraktů a návratem domů, se už objevila například v Burjatsku, Kalmycku, Tuvě či Jakutsku, připomíná nestátní ruský web The Insider.
Podotýká také, že ruské verbování má nezamýšlený důsledek v podobě budování „malých regionálních armád“. Po celém Rusku totiž v rámci „skryté mobilizace“ vznikají v jednotlivých regionech takzvané národní prapory, které tvoří dobrovolníci stejného etnika či původu. Tato uskupení bývají nazvána po regionálních hrdinech a jejich členové sdílejí společnou teritoriální identitu.
„Dnešní národní prapory, které jsou financovány z místních rozpočtů, skládají se z dobrovolníků ze stejného regionu a používají speciální kombinaci symbolů a hodnot ke zdůraznění své etnické nebo územní identity, mohou poměrně snadno přejít z účasti ve válce ‚za rusko-ukrajinskou jednotu‘ ke zpochybnění nespravedlivého postavení svých etnických skupin nebo území v příliš centralizované Ruské federaci. Vzhledem k aktivnímu rozvoji místních protiválečných hnutí jsou pro to předpoklady,“ míní The Insider.
Webem oslovený ruský expert v oblasti politologie a politické geografie Nikolaj Petrov poukazuje také na socio-ekonomické faktory a velké rozdíly mezi jednotlivými regiony. Zatímco na ekonomicky rozvinutější Tatarstán sankce citelně dolehly, v zemědělských oblastech či regionech závislejších na podpůrných financích z Moskvy je zatím situace stabilnější. Postupně se ale podle něj bude zhoršovat všude.
Bude Sibiř první?
Fjodorov věří, že pokud se Rusko rozpadne, začne celý proces na Sibiři. Tato oblast má podle něj dlouhou tradici separatistického myšlení, tamní elita i část populace je nespokojená s „koloniální politikou centra“ a vzhledem k nerostnému bohatství je schopna ekonomicky samostatné existence.
Například v Jakutsku se těží téměř všechny ruské diamanty, uvádějí analytici Max Pyziur a Alexander J. Motyl. Jakuti, kteří tvoří zhruba polovinu tamních obyvatel, také podle nich zažívají v posledních desetiletích národní obrození, což se projevilo mimo jiné přijetím nového názvu republiky (Sacha), odkazujícího právě k původním obyvatelům.
I další regiony na Dálném východě mají významné nerostné bohatství, Pyziur a Motyl jmenují Sachalinskou oblast, Přímořský kraj, Chabarovský kraj a Kamčatský kraj, které jsou primárně obývány Rusy.
Severokavkazský sud prachu
The Economist míní, že prvním „odpadlíkem“ by v případě Putinova konce a vyschnutí federálních peněz mohlo být Čečensko, které v minulých desetiletích bojovalo s centrální mocí ve dvou válkách a na nějž má Moskva už jen mizivý vliv. „Putin formálně zachoval Čečensko jako součást Ruska, zatímco se de facto vzdal kontroly nad jeho územím,“ popisuje Fjodorov.
„Moskva platí diktátorskému a zkorumpovanému Čečensku obrovské částky výměnou za to, že (čečenský vůdce Ramzan) Kadyrov předstírá, že (Čečensko) je součástí Ruska, a slíbil loajalitu Putinovi,“ konstatuje The Economist.
Podle britského magazínu by čečenský odchod měl dramatický dopad na celý Severní Kavkaz, především na sousední, mnohem větší a rozmanitější Dagestán, a případný konflikt v oblasti by v kombinaci se slabostí centrální vlády mohl vést k odpoutání se od Moskvy i další regiony.
Odstředivé tendence v srdci země
Separatistický potenciál má v neposlední řadě i střední Rusko, tedy oblast Povolží a Uralu, kde disponují už nyní v rámci Ruska výraznou autonomií Tatarstán a Baškortostán. Oba regiony mají významná ložiska ropy, leží na důležitých dopravních křižovatkách a ve srovnání se zbytkem federace mají diverzifikovanou ekonomiku, vypočítávají Pyziur a Motyl. Parlament Tatarstánu přijal už v roce 2008 deklaraci nezávislosti, Rusko i OSN ji ale ignorovaly.
Celý region kolem Uralu, který zahrnuje několik federální subjektů, by mohl podle The Economist vytvořit republiku – jak se o to pokusil v roce 1993 – s centrem v Jekatěrinburgu, případně by mohl vytvořit unii se Sibiří, míní britský magazín.
The Economist a historik Alexander Etkind pak nastolují ještě otázku, co by v případě rozpadu Ruska bylo s územími, která dříve Rusku nepatřila, jako jsou Kaliningradská oblast, již získal Sovětský svaz po druhé světové válce na úkor Německa, východní část Karelie, o niž přišlo Finsko po zimní válce v roce 1940, či Kurilské ostrovy v Sachalinské oblasti, na jejichž část si činí nárok Japonsko.
Hrozící chaos
Pokud by se Ruská federace opravdu rozpadla, neslo by to s sebou velká bezpečnostní rizika. Rusko tak sice paranoidně obviňuje Spojené státy, že usilují o jeho rozpad, takový scénář je však noční můrou Západu, píše The Economist. Poukazuje přitom na otázku zajištění kontroly nad ruským jaderným arzenálem.
„Přestože by velitelské centrum zůstalo v Moskvě, zajištění raket rozmístěných na ruském území by mohlo být těžší, než tomu bylo po rozpadu Sovětského svazu,“ připomíná The Economist skutečnost, že Ukrajina i Kazachstán, na jejichž území byly v době SSSR umístěny jaderné zbraně, se jich po rozpadu svazu vzdaly a jejich hlavice byly odvezeny do Ruska.
Podle Hodgese by případný ruský kolaps mohl být pozvolný, ale také náhlý, násilný a chaotický. „Pokud se na tuto možnost nepřipravíme tak, jako jsme se nedokázali připravit na rozpad Sovětského svazu, mohlo by to vnést do naší geopolitiky nesmírnou nestabilitu,“ varuje generál.
