Islamisté na severovýchodě Sýrie mohou, zdá se, brzy nabrat na síle. Naděje extremistů údajně živí chaos po stažení Američanů a zejména po vpádu Turecka. Tento pohled sdílí také Abdalazíz Alhamza, zakladatel novinářské organizace Raqqa is Being Slaughtered Silently (Rakká je v tichosti masakrováno). Její spolupracovníci opakovaně usvědčovali takzvaný Islámský stát v době největších vojenských a územních zisků z brutálních zločinů i rozsáhlého porušování lidských práv. Rozhovor s novinářem vedl Andreas Papadopulos.
Kdyby Asada svrhli včas, islamisté by nepřišli, říká muž, který jejich hrůzy odtajňuje světu
Rozhovor s Abdalazízem Alhamzou (zdroj: ČT24)
Jste hlavní postavou dokumentu Město duchů, ten velmi realisticky vykresluje práci, která za vámi stojí a při které vám šlo o život. Odcituji vaše slova z úplně první scény dokumentu: „Na sociálních sítích mi přišla výhrůžka. Poslal mi ji Islámský stát. Nebojím se.“ Stále vám chodí takovéto zprávy a stále se jich – po tom, co jste zažil – neobáváte?
Ano, výhrůžky mi chodí v podstatě denně. Většinou právě skrze sociální média. Vždy se sám sebe ptám, zda jsou vůbec reálné, nebo mi to píše někdo jen tak pro zastrašení. Já už jsem se ale dostal do bodu, kdy to je pro mě normální. Občas když mi naopak nepřijdou, říkám si, co je špatně. Ti lidé, kteří mi to posílají, jsou nemocní. I proto se jich už nebojím.
V dokumentu je popsána brutální vražda jednoho z vašich kolegů. Islamisté mu uřízli hlavu v jeho apartmá v Turecku, tedy v relativním bezpečí. Ani to vám nenahání strach?
Sám sebe jsem už dávno dostal pryč z té bubliny plné strachu, ve které jsem žil. Pokud by se mi něco stalo, tak bych to bral, jak to je. Snažím se žít normální život.
Založil jste organizaci Raqqa is Being Slaughtered Silently. Přinášel jste zprávy o často brutálních zločinech takzvaného Islámského státu ve městě Rakká. Přežil jste, protože se vám podařilo utéct do Německa. Měl jste tam dokonce utajovaný úkryt, stále v něm bydlíte?
Neustále teď měním místa svého pobytu, a to z bezpečnostních důvodů. Pohybuji se z města do města. Utajované úkryty, takzvané „safehousy“, máme s kolegy nejen v Německu, ale i jiných zemích. Je pro nás životně důležité mít možnost pohybu a cítit alespoň trochu bezpečí. Snažíme se stále dělat stejnou práci. Reportovat o dění v Sýrii.
Na úplném začátku vás ve skupině bylo sedmnáct, dá se říct aktivistů. Později jste se ale museli rozdělit na dvě skupiny. Ty, o kterých Islámský stát věděl, a ty, kteří zůstali utajení v Rakká. Ti vám pak různými krkolomnými způsoby posílali fotografie a videa s důkazy o islamistických zločinech. Co se s lidmi z této skupiny stalo?
Někteří z nich museli později také odejít, někteří zůstali až do konce a stále s námi spolupracují. Některé to stálo život. Nedávno, zejména po pádu Islámského státu, se k nám začali dokonce přidávat další, kteří s námi spolupracují. Situace, stejně jako okolnosti, se ale mění každých pár měsíců.
Už se vám podařilo vrátit se domů do Rakká?
Bohužel ne. Stále mi tam hrozí nebezpečí, a to nejen v Rakká, ale i v okolních zemích. Pokusil jsem se o návrat, ale nešlo to.
Takže islamisté jsou v Rakká stále aktivní, nebo kdo vám teď po konci Islámského státu vyhrožuje?
Ne, teď už to není úplně o Islámském státu jako takovém. Ten byl v Rakká, stejně jako ve většině Sýrie, poražen už před nějakou dobou. Ale v oblasti jsou teď jiné milice. Zčásti kontrolují město samotné, vliv mají po celém severovýchodě země. Oni už mají na svědomí celou řadu zločinů. A my jsme o nich samozřejmě po celou dobu informovali úplně stejně jako o brutalitě Islámského státu před dvěma lety. Ocitli jsme se tak na černé listině jiných islamistických skupin. Víte, žádné milici se nelíbí, když upozorňujete na zvěrstva, která páchají.
Není elektřina ani pitná voda
To, že byl Islámský stát poražen, víme. Často se ale zapomíná na to, co přišlo po něm. Vy máte bezpochyby dobré informace, můžete tedy popsat, jak vypadá každodenní život v Rakká dnes?
Život se neuvěřitelně změnil. Po vojenském tažení koalice s podporou Američanů se podařilo město osvobodit. Ale za cenu obřích ztrát. Zničených je osmdesát procent budov. Tisíce lidí přišly o život, další tisíce o střechu nad hlavou. V troskách jsou nemocnice, školy, veřejné budovy. Lidé se ale postupně vrací, za vydělané peníze se snaží domy opravit. Není to lehké.
To si nedokážeme ani představit. Jak fungují třeba služby? Obchody, restaurace, kavárny. Je na nastartování „normálního života“ stále ještě brzy?
Služby ve městě absolutně nefungují. Lidé žijí bez elektřiny i několik dní v kuse. Když už někde je voda, tak není pitná. Řada lidí je těžce nemocná. Teď se navíc rozhořely nové boje mezi Tureckem a jím podporovanými skupinami a kurdsko-arabskou koalicí. Umožnilo to, jak víme, oznámení o stažení amerických jednotek z oblasti. To mělo další negativní dopad na obchod a zásobování. Své ztracené pozice postupně získává zpět Asadův režim v zádech s Ruskem. Turecké jednotky páchají nesčetné válečné zločiny a bombardují i civilní oblasti.
Ještě jednou se vrátím ke zmíněnému dokumentu, který má svá velmi silná místa. Třeba když váš kolega sleduje nahrávku s vraždou vlastního otce, kterou mu poslal Islámský stát. Můžete teď být trochu osobní a popsat své pocity ze smrti vůdce IS Abú Bakra Bagdádího?
Smrt Bagdádího je moment, na který nikdy ve svém životě nezapomenu. Byl zodpovědný za smrt desítek tisíc lidí v Sýrii i všude po světě. Já sám jsem kvůli němu přišel o své přátele, rodinu a kolegy. A to vše jen kvůli radikálům, které stvořil. Je to pro mě opravdu nezapomenutelná chvíle. Nemyslím si ale, že se tím něco vyřeší.
Myslíte, že tato hydra s názvem „Islámský stát“ má více hlav?
Ano, jak víme, už ho v čele organizace nahradil někdo jiný. Islámský stát se musí rozdrtit od kořenů. Můžete použít hrubou sílu, to ano. Ale to nestačí. Nejdůležitější je vymýtit tu strašlivou ideologii. Proto je důležité aktivizovat mezinárodní společenství a nasměrovat do Sýrie pomoc. Ta musí proudit lokálním neziskovým organizacím a občanským společnostem, které často suplují nefunkční školství. Je třeba vychovat novou generaci nezkaženou ideologií Islámského státu. A to hlavně proto, aby v budoucnu z tohoto zkaženého podhoubí nevykvasilo něco ještě daleko horšího.
Když hovoříme o nové generaci, tak nemůžu opomenout dětské jednotky Islámského státu. Ty přece byly velmi početné. Podle některých zpráv islamisté používali děti jako živé štíty a nabádali je k sebevražedným útokům. Jak se Syřané k problému těchto dětských vojáků postavili?
I pro tyto děti to muselo být samozřejmě těžké. Nebylo v jejich silách rozeznat dobro od zla. Zatímco jejich rodiny trpěly hladem a jejich rodiče neměli práci, islamisté jim nabízeli cukrovinky a peníze. Část z dětí přesvědčily vlastní rodiny, aby se vrátily domů a navázaly na dřívější život. Samozřejmě se tím zabývá i několik neziskových organizací, a to je dobře. Zatím totiž v oblasti nefungují školy, neexistuje žádný vzdělávací rámec.
Kdyby Asad brzy padl, islamisté by vůbec nepřišli
Z toho všeho mi vyplývá, že myšlenky Islámského státu jsou v Sýrii stále velmi živé.
Nejen v Sýrii, ale po celém světě. Vždyť jen v Rakká měl IS bojovníky z více než šedesáti států. Byli naverbováni skrze internet. Aby se mohli k islamistům přidat, museli přijet z Evropy, Austrálie, Afriky i Ameriky. Neměli bychom proto podceňovat programy zaměřené na pomoc těmto lidem. Představte si, že pět let neměli přístup k jiným než propagandou nasáklým informacím. Je důležité s nimi pracovat a vysvětlovat jim realitu. Bude to chtít ještě čas.
Kolik času je podle vás potřeba na to, aby se život v Rakká dostal zpět do normálu?
To je velmi těžké odhadnout.
Půjde o roky? Nebo snad desetiletí?
Nikdy mě nenapadlo, že se o Rakká bude vůbec někde mluvit. Nebo že dokonce já povedu tento rozhovor. Ale nějak se stalo, že jsme byli prvním městem, kterému se podařilo osvobodit od diktátora Bašára Asada. Poté jsme ale byli prvním velkým městem, které dobyl Islámský stát. Pak jsme byli jeho hlavním městem.
Teď tam jsou zase Rusové, Turci, Američané. Spousta milic, které mezi sebou svádějí tvrdé boje. A o co? O kus půdy, o který se ještě před pár lety vůbec nikdo nezajímal.
Tak ještě jinak; v co doufáte vy, jak vy vidíte budoucnost svého města a celé Sýrie?
Doufám, že se situace změní. Že se podaří ukončit konflikt. K tomu je ale potřeba zaměřit pozornost mezinárodní koalice na syrskou vládu. Ta je původcem všech věcí, které se v zemi staly. Pokud by se Asada s mezinárodní podporou podařilo porazit už na přelomu let 2011 a 2012, pak by nikdy nepřišly skupiny jako Islámský stát nebo al-Káida. Jen dodám, že i mí kolegové v Sýrii říkají, že počet mučených a zavražděných obětí těchto radikálních skupin se nevyrovná těm, které zabil syrský režim.
Dobře, a co potom?
Potom by se měly uspořádat volby. Z těch vzejde vláda, ministři, prezident. To ale zkrátka nelze s Asadem u moci.
A než se tak stane, pokud vůbec, tak se, hádám, do Sýrie asi nevrátíte. Teď vás cesta zavedla až do Prahy před naše kamery, co ale potom?
Někdy vás situace přiměje dělat to, co jste vůbec nechtěl. Nikdy jsem se nechtěl stát novinářem, ale jsem jím. Teď se snažím podpořit projekty zaměřené na občanskou žurnalistiku v místě konfliktů. Zvláště v Sýrii. Velké mediální domy nebudou muset hledat výmluvy, proč na místo neposílají své lidi. Chápu, že to je nebezpečné. Proto jsem rád, že mnoho mých spolupracovníků třeba právě v Sýrii jsou skvělí lidé oddaní své práci.