Některé okamžiky se vryjí do paměti národa. V moderní historii Japonska zasáhl tamní obyvatele 11. březen 2011. Ničivé zemětřesení a následné vlny tsunami způsobily jadernou nehodu v elektrárně Fukušima. Pro řadu občanů země, kde slunce vychází, tenkrát zašlo.
Byl 11. březen 2011, 14:46 – bod zlomu, který otřásl nejen japonskou zemí, ale i duchem národa. Tamní ostrov Honšú se chvěl o síle až devíti stupňů Richterovy škály. Seismologové zaznamenali čtvrté největší zemětřesení v historii.
Jeho ohnisko se nacházelo v oceánu 130 kilometrů východně od přístavu Sendai v hloubce 32 kilometrů a zasáhlo i jadernou elektrárnu Fukušima. Ta se nachází ve stejnojmenné prefektuře – ve městech Okuma a Futaba.
Zařízení provozované firmou TEPCO sice bylo postavené tak, aby silné otřesy půdy neměly katastrofální následky, s tím, co přišlo vzápětí, ale zabezpečení elektrárny nepočítalo. Ohromné vlny tsunami byly někde vysoké i přes třicet metrů. Kvůli tomu svět poznal druhou největší jadernou havárii v dějinách. Smutné prvenství drží zkáza sovětského Černobylu.
- Přírodní katastrofa má na svědomí podle oficiálních statistik 15 889 lidských životů. Způsobila ohromné materiální škody. Zcela bylo zničeno 130 tisíc budov, další milion částečně. Dále bylo zničeno asi 4200 komunikací, téměř 120 mostů a 30 železničních tras na celém východním pobřeží Honšú.
- Fatální škody utrpěly i některé reaktory jaderné elektrárny Fukušima. Úřady po havárii uzavřely oblast v dosahu 20 kilometrů, aby uchránily občany před škodlivými dopady uniklé radiace. Evakuováno bylo podle Reuters 160 tisíc lidí. Řada z nich se do míst svých bývalých domovů i po dekontaminaci už nevrátila.
- Zdroj: Reuters, ČTK
Jaderná havárie
Japonci si už jadernou tragédii prožili na sklonku druhé světové války. Tehdy se symbolem nastupujícího věku atomových zbraní stala města Hirošima a Nagasaki. V roce 2011 ale „viníkem“ nebyl člověk. V pozadí zkázy stála příroda.
Vysoká přílivová vlna tsunami poškodila a vyřadila z provozu chladicí systémy jaderné elektrárny, včetně záložních generátorů. Zařízení přišla o veškeré zdroje napájení a to byl začátek konce.
Podle předsedkyně tuzemského Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se tragédii dalo možná předejít. „Projekt měl velkou slabinu v dispozičním uspořádání. Spousta důležitých systémů, včetně záložních generátorů elektrického proudu, byla distribuována velmi blízko pobřeží. Kdyby alespoň jeden z těch dieselů (záložní generátory) byl na odvrácené straně moře, tak se pravděpodobně chlazení reaktorů podařilo udržet,“ řekla jaderná fyzička.
Drábová tím naráží na přehřívání reaktorů. Už při signálu zemětřesení se sice v elektrárně automaticky zastavila štěpná reakce, dál ale vznikalo „zbytkové teplo“. Technici proto začali upouštět lehce radioaktivní páru a chladit reaktory mořskou vodou. Rozhodnutí provedlo vedení elektrárny i přes přímý zákaz japonské vlády.
„Znamenalo to zcela jistě zničení toho zařízení,“ vysvětluje Drábová, „ale zabránilo daleko horšímu rozvoji havárie,“ dodává. Prezident společnosti TEPCO Masataka Shimizu nicméně přesto v květnu téhož roku rezignoval a přebral odpovědnost za jadernou krizi.
Zatímco v blízkých jaderných elektrárnách Fukušima II a Tokai se krizi podařilo zažehnat, ve třech reaktorech Fukušimy I, které byly v době zemětřesení v provozu, došlo k explozím a požárům. Přímo z prostoru elektrárny byly hlášeny dva případy úmrtí, nikoli však kvůli ozáření.
Větší problém představoval únik radioaktivní vody do oceánu a radioaktivních částí do ovzduší. Japonské úřady uvedly, že se do atmosféry dostalo 15 tisíc terabecquerelů (jednotka intenzity radioaktivního záření) cesia 137, což byla zhruba jedna šestina toho, co uniklo z Černobylu.
Radioaktivita se v okolí poškozené elektrárny objevila kromě pitné a mořské vody také v rýži, masu, mléce, ovoci a zelenině. Až v prosinci 2011 se odborníkům podařilo zchladit reaktory natolik, že už z nich neunikalo významné množství radiace.
Důvěra Japonců v jádro výrazně klesla
Po neštěstí ve Fukušimě důvěra japonských obyvatel v jadernou energetiku zásadně klesla, upozornil odborný web The Conversation, do kterého přispívají akademici z více než 80 univerzit světa.
The Conversation se odkazuje na průzkum pro-jaderné organizace JAERO (Japan Atomic Energy Relations Organization), který proběhl čtyři roky po tragédii. 47,9 procenta respondentů v něm uvedlo, že výroba energie z jádra by měla být zrušena postupně a 14,8 procenta uvedlo, že by měla být ukončena okamžitě. Pouze 10,1 procenta uvedlo, že využívání jaderné energie by mělo být zachováno, a pouhé 1,7 procenta uvedlo, že by mělo být zvýšeno.
Průzkum deníku Asahi Shimbun z roku 2016 byl ještě negativnější. 57 procent veřejnosti se v něm postavilo proti opětovnému spuštění stávajících elektráren – i přesto, že vyhověly regulačním normám. 73 procent podpořilo postupné ukončení jaderné energie, přičemž 14 procent obhajovalo okamžité odstavení všech jaderných elektráren.
Celá věc má i politický rozměr. V otázce znovuuvedení některých jaderných bloků do provozu totiž potřebuje centrální vláda souhlas místní samosprávy. „Poslední slovo má guvernér dané provincie. Získat souhlas lokální politické reprezentace není nic snadného a velmi se to protahuje,“ vysvětluje Drábová.
Orientace na jádro a náklonnost veřejnosti pro něj je jednou z největších výzev japonských vlád. Ostrovní stát chce být energeticky soběstačný, nezávislý na dovozu, a k tomu jaderné elektrárny potřebuje. Jsou navíc klíčem i pro dodržení závazku být v budoucnu uhlíkově neutrální zemí. „Japonsko se míní i nadále na jadernou energetiku spoléhat jako na součást pokrytí potřeb elektřiny,“ říká Drábová.
Zdroje energie v Japonsku
Japonsko nemá prakticky žádné domácí zdroje energie z nerostných surovin. Musí dovážet ropu i zemní plyn. Možnosti výroby elektřiny z jádra se věnuje od padesátých let. Zkušební energetický reaktor JPDR (Japan Power Demonstation Reactor) zahájil provoz v roce 1963.
Komerční provoz pak začal v zemi vycházejícího slunce v roce 1966, informuje sdružení japonských výrobců elektřiny FEPC (The Federation of Electric Power Companies of Japan).
Před tragédií z března 2011 mělo Japonsko dohromady 54 jaderných reaktorů. Dodávaly zhruba třetinu veškeré energie do země, všímá si The Wall Street Journal. Poté musely všechny požádat o licenci podle nových standardů, protože katastrofa upozornila na provozní a regulační nedostatky. Provoz v zemi obnovilo zatím devět reaktorů, všechny jsou to tlakovodní reaktory umístěné daleko od Tokia.
„Japonsko má rozestavěné dva bloky, které by rádo uvedlo do provozu v následujících letech, někdy do roku 2025. Další stavba tam zatím žádná, ani naplánovaná, není,“ popisuje Drábová. „Soustředí se na to, aby uvedlo znovu do provozu jaderné bloky, které už stojí,“ dodává.
- Největší jaderná elektrárna na světě, japonská Kashiwazaki-Kariwa, přestála velmi silné zemětřesení v roce 2007. Předpoklad pro to byla hlavně výhodnější geografická poloha než ta ve Fukušimě.
- „Je na západním pobřeží, kde je možnost přílivové vlny velmi omezená,“ říká Dana Drábová čímž znovu poukazuje na to, že fatální v roce 2011 byla až následná vlna – jinak jaderná bezpečnost v Japonsku s otřesy půdy počítá. „Jestli Japonsko něco umí, tak stavět v seismických oblastech,“ říká.
Svět zareagoval kontrolami, zátěžovými testy i přehodnocením jaderných strategií
Události ve Fukušimě měly okamžitou světovou odezvu. Nejen mediální a humanitární – ale i v oblasti jaderné bezpečnosti. Havárie v Japonsku znovu ukázala zdvižený prst směrem k provozovatelům jednotlivých elektráren – že možnost havárie, byť minimální, není jen záležitostí Černobylem nasáklé minulosti.
Mnoho zemí, které vyrábí energii z jádra, se rozhodlo udělat revizi svých elektráren. Na zátěžových testech se shodly země EU na summitu v Bruselu hned v roce 2011. V Česku se to týkalo dvou zařízení: Temelínu a Dukovan. „Nebyly nalezeny žádné bezpečnostní díry,“ ubezpečuje Drábová.
Na fukušimské události reagovala i Čína nebo Rusko, nástupce Sovětského svazu, který čelil vůbec největší jaderné havárii v Černobylu. Prezident Vladimir Putin nařídil kontrolu jaderných elektráren v zemi a posouzení tehdejších ruských plánů na rozvoj jaderné energetiky.
Nejrazantněji zareagovalo po nehodě Německo. Tamní vláda po jednání se svými spolkovými zeměmi oznámila, že chce co nejrychleji opustit výrobu elektřiny z jaderných zdrojů. To zkritizoval například tehdejší britský ministr pro energetiku a klimatické změny Chris Huhne. Varoval před unáhlenými kroky, které by mohly vést k odklonu od jaderné energetiky. Německo si nakonec stejně stálo za svým a v současnosti plánuje ukončit provoz jaderných elektráren v roce 2022.
Evropským pionýrem v tomto ohledu je Rakousko. Země se vzdala jádra už v roce 1978, kdy se tamní obyvatelé v referendu vyslovili proti uvedení elektrárny Zwentendorf do provozu. Naopak na druhém pólu stojí třeba Francie, která má největší podíl elektřiny z jádra na světě (zhruba tři čtvrtiny) a která na jaderné energetické politice staví. Česká republika využívá dvě jaderné elektrárny a v současnosti řeší dostavbu Dukovan, ze které zatím nevzešla širší politická shoda.
Jaderná energie má své zastánce i kritiky, přináší ekonomické výhody a až na otázky, co s jaderným odpadem, i výhody ekologické. Odpůrci jádra poukazují na bezpečnost, následky havárií jsou totiž fatální, a byť je riziko minimální, nehoda ve Fukušimě připomněla, že existuje.
