V ukrajinské armádě slouží lidé hlásící se k LGBT komunitě a kvůli svému sexuálnímu zaměření se potýkají s řadou problémů. Pokud v boji zemřou nebo padnou do zajetí, jejich partnery a partnerky o tom ukrajinské úřady neinformují. Zákon totiž uznává pouze partnerství ženy a muže. Sdružují se proto do organizace LGBT military, kde sdílí své zážitky z vojenské služby a snaží se na problém upozornit.
Členové LGBT v ukrajinské armádě chtějí rovná práva pro sebe a své partnery
Jako první veterán ukrajinské armády se ke komunitě LGBT přihlásil Viktor Pylypenko, který založil sdružení LGBT military. Gayové a lesby se často obávali, že je jejich spolubojovníci nepřijmou a že budou čelit homofobii a šikaně. S tím se sice podle svých slov nesetkali, přiznávají ale, že v ukrajinské armádě panuje o homosexuálech stále řada předsudků.
„Mnoho lidí má mentalitu, která plně nechápe, co je homosexualita. Proto se stále ptají na hloupé otázky. Ty nejčastější jsou: Nelíbí se ti být s holkama? Jak to děláš se sexem? Jak můžeš milovat penisy?“ svěřili se někteří z vojáků serveru France24.
Pylypenko uznává, že se situace za několik posledních let výrazně zlepšila. On sám se obával útoků ze strany nacionalistů, kteří slovně i fyzicky napadali gaye v ukrajinských ulicích, reakce členů jeho jednotky však byla vstřícná.
Oproti tomu ruský parlament na konci října podpořil zákon namířený proti LGBT komunitě. Legislativní návrh zakazuje šíření „informací popírající rodinné hodnoty“ a „propagaci netradičních sexuálních vztahů“. „Po tom, co udělali naší zemi, a dokonce i poté, co jsem viděl zástupce LGBT v jejich armádě, s nimi nemám žádný soucit, a to ani v souvislosti s jejich zákony proti LGBT,“ řekl na adresu Rusů šestadvacetiletý Ivan Gonzyk, který slouží jako dobrovolník v ukrajinské armádě.
Partneři a partnerky se nic nedozví
„Představa smrti je na frontě velmi reálná a donutí vás to přemýšlet, co by se po vaší smrti stalo s vaším partnerem. Pokud zemřete, nebude mít žádné právo dozvědět se o vaší smrti,“ popisuje situaci v ukrajinské armádě Oleksander Žugan, který do ozbrojených složek vstoupil 25. února spolu se svým partnerem. Válka mu připomněla, že nemají stejná práva jako heterosexuální páry.
Tuto situaci chtěla změnit elektronická petice založená na oficiálním internetovém zastoupení prezidenta Ukrajiny. Ve stanoveném čase se pod ní podařilo nasbírat dostatek podpisů, takže její požadavek na zrovnoprávnění homosexuálních párů musel posoudit prezident Volodymyr Zelenskyj.
„V moderním světě se úroveň demokracie ve společnosti měří i podle schopnosti státu zajistit rovná práva pro všechny občany,“ napsal v srpnu Zelenskyj a doplnil, že podle ukrajinské ústavy jsou všichni lidé svobodní a rovní ve své důstojnosti a právech.
„S ohledem na výše uvedené jsem se obrátil na předsedu ukrajinské vlády s žádostí, aby posoudil otázku vznesenou v elektronické petici a informoval mě o příslušných výsledcích,“ uzavřel prezident.
Ústava ovšem uvádí, že manželství je založeno na svobodném souhlasu ženy a muže. Zároveň není možné, aby v době válečného stavu došlo k úpravám nejvyššího zákona. Ukrajinská vláda se však začala zabývat možností legalizace registrovaného partnerství, které by stejnopohlavní páry zrovnoprávnilo alespoň do určité míry.
Příslib rovnoprávnosti si dává načas
„Náš prezident je skvělý člověk a dělá vše pro to, abychom se mohli legálně vzít, i když jsme ve válečném stavu. Chápu jeho uvažování. Ať už přijme jakékoliv rozhodnutí, budu ho akceptovat,“ reagoval pro France24 dvacetiletý Paša Jagojada, který slouží u protiletecké obrany. Je rád, že se problém stejnopohlavních párů bere vážně.
Než ovšem vláda zákon schválí, tak si Ukrajinci musí poradit sami. Na začátku listopadu stále neexistuje možnost uzavřít registrované partnerství. „Stanu se vojákovou manželkou. Ne proto, že jej miluji, ale protože prezident mé země ještě nereagoval na prosbu veřejnosti,“ oznámila třiatřicetiletá Leda Kosmačevská na sociálních sítích.
Vzít si chce svého kamaráda, který od začátku ruské invaze slouží v ukrajinské armádě a už patnáct let žije se svým partnerem. V případě jeho smrti na sebe převezme zodpovědnost, aby identifikovala tělo a zorganizovala pohřeb.
Kamarád Kosmačevské se nejvíc bojí toho, že bude pohřešován, zmizí jako nezvěstný a nikdo se nedozví, co se s ním stalo.
Ve válce se stává, že mrtvého lze identifikovat jen na základě částí těla. Často je dokáže rozpoznat jen partner. Kosmačevská bude v takovém případě „průvodcem“, který do márnice přivede kamarádova partnera.