Po osmnácti letech se v Chorvatsku znovu hlásili do služby první branci. Povinnou vojenskou službu obnovila balkánská země kvůli zhoršené bezpečnostní situaci na východě Evropy. Zatímco naprostá většina chorvatských politiků změnu schvaluje, veřejnost zůstává rozdělená. Nějakou formu vojny zavedly už v deseti státech Severoatlantické aliance.
Účty Leona Dejanoviče na sociálních sítích mají až půl milionu sledujících. V příspěvcích se věnuje hlavně zábavě a cestování. Teď místo natáčení cvičí, protože dostal povolávací rozkaz do armády. Leon se má v kasárnách hlásit v květnu. Dosud už osm set branců na dvouměsíční výcvik nastoupilo – poprvé od roku 2008, kdy Chorvatsko povinnou vojnu zrušilo.
Návrat k odvodům odhlasovali poslanci loni v říjnu. Jako členská země NATO to poslanci zdůvodnili sílící hrozbou ze strany Ruska a nedostatkem aktivních záloh.
Přežití, sebeobrana, drony
Přínos pro bojeschopnost armády zpochybňují i někteří odborníci. Navzdory tomu polovinu březnových odvedenců tvoří dobrovolníci a desetinu ženy, pro které vojenská služba není povinná.
Všechny čekají kurzy přežití, sebeobrany, první pomoci nebo ovládání dronů. Během výcviku každý dostane v přepočtu zhruba 27 tisíc korun měsíčně. Po skončení programu taky snáze získají pracovní místo ve státní sféře. Velitelé přitom doufají, že část z nich v armádě zůstane. Chybí lidé na desetinu ze sedmnácti tisíc postů.
S Chorvatskem teď má povinnou vojenskou službu deset zemí NATO – hlavně skandinávských a pobaltských. Další – včetně Francie nebo Německa – ji zvažují. Ke stejnému kroku se chystá i Srbsko a další balkánské státy. Nejen kvůli hrozbě z východu. V samotném Chorvatsku je stále v živé paměti válka o nezávislost s jugoslávskou armádou z první poloviny 90. let. V historicky výbušném regionu pak mají vlády jednotlivých zemí často pocit, že každý vojenský krok souseda je primárně zaměřený právě proti jejich zájmům.
