Na konci června, po dvou měsících v pozici labouristického lídra, udělal Keir Starmer první změnu ve svém stínovém kabinetu. Z pozice stínové ministryně školství odvolal čtyřicetiletou rodačku z Manchesteru Rebeccu Long-Baileyovou. Na sociální síti totiž sdílela článek plný konspiračních teorií namířených proti židovské komunitě. Po neúspěchu svého předchůdce Jeremyho Corbyna se tak Starmer pokouší s údajným antisemitismem ve straně vypořádat.
„Článek, který Rebecca sdílela, obsahoval antisemitskou konspirační teorii. Keir Starmer od počátku avizoval, že je pro něj jakožto lídra strany prioritou získat zpět důvěru židovské komunity. Antisemitismus má mnoho různých podob a je důležité, abychom se proti němu měli všichni na pozoru,“ stálo ve stranickém prohlášení.
Starmer vzápětí ujistil, že si nemyslí, že je Long-Baileyová (která také usilovala o předsednický post) antisemitkou. Zdůraznil ale, že nebude tolerovat sdílení dezinformací, které by mohly dále podkopávat důvěru Židů. Starmerovo rychlé a jednoznačné rozhodnutí si vysloužilo chválu od několika čelných židovských představitelů a organizací včetně té nejstarší a největší – Rady zástupců britských Židů.
Červnový incident ale není ojedinělým přešlapem jedné poslankyně. Druhá nejsilnější strana britského parlamentu je posledních několik let obviňována ze systémového antisemitismu, se kterým se podle všeho není schopna vypořádat.
Situace vyvrcholila před sněmovními volbami v roce 2019, kdy se vrchní rabín Ephraim Mirvis veřejně vyslovil proti volbě labouristů, jelikož by vláda pod jejich vedením znamenala riziko pro židovskou komunitu. „Naprostá většina britských Židů je v úzkosti z toho, že by mohli labouristé vyhrát volby,“ řekl. Nutno dodat, že vládnoucí Konzervativní strana je zase kritizována pro sklon k islamofobii.
Faktor Corbyn
Pro stranu, kterou ještě před pěti lety vedl židovský politik Ed Miliband, nebyla slova vrchního rabína dobrou vizitkou. Kdo tedy podle kritiků může za to, že se strana stala údajně nepřátelskou vůči Židům? Na Ostrovech mají o odpovědi jasno: za nynější stav zodpovídá ten, který přišel po Milibandovi – politik hlásící se k tradičním ideálům socialismu, Jeremy Corbyn. Skutečnost ale není tak černobílá, jak se může zdát.
Když po drtivé porážce ve volbách 2015 Miliband odstoupil z předsednického postu, málokdo čekal, že by se do čela strany mohl postavit někdo s profilem Corbyna. Obdivovatel Marxe, osoba, která nikdy nezastávala exekutivní funkci, s problematickým vztahem k teroristickým organizacím jako IRA či Hamas – a především pak člověk často neschopný dialogu se svými vlastními kolegy. Proti jeho zvolení varovali i dva předchozí labourističtí premiéři Tony Blair a Gordon Brown.
Na Corbynově straně ale stála mladá generace, na jeho podporu dokonce založili aktivistické hnutí Momentum, které v dalších letech výrazně promlouvalo do veřejného dění. Asi nejslavnějším momentem popularity u teenagerů se stal jeho proslov na hudebním festivalu Glastonbury dva roky po zvolení.
Nemotorný projev už nevadil, lidé naopak oceňovali jeho zásadový postoj v otázkách válečných konfliktů, rasismu a sociální nerovnosti. Corbynův hlasovací záznam ze sněmovny byl pro voliče jasným důkazem toho, že bude z pozice lídra zastávat levicové postoje a stát na straně slabších.
Aby mohl člověk kandidovat na předsedu labouristů, potřebuje nominace od poslanců. Těch měl Corbyn ze všech nejméně – mnozí z nich navíc po letech připustili, že se jednalo o pouhou snahu rozšířit pole kandidátů. To ovšem nepředstavovalo problém, protože po čerstvě změněných (a velmi kritizovaných) stanovách mohli předsedu strany volit kromě členů také registrovaní příznivci. Tím se člověk mohl stát za pouhé tři libry ročně – toho využily desítky tisíc lidí a vzaly volbu do svých rukou.
Periferní politik v čele opozice
Corbynovo zvolení pro stranu ale znamenalo potřebu vypořádat se s jeho minulostí. „Už v ten okamžik se objevily důkazy i další spekulace o tom, že výroky jeho samotného minimálně z roku 2011 byly antisemitské,“ říká politolog Martin Petlach z Mendelovy univerzity v Brně. Naráží tak na rozhovor, který tehdy Corbyn ještě jako poslanec dal íránské Press TV. Naznačuje v něm, že britská veřejnoprávní stanice BBC není objektivní, co se týče státu Izrael.
„Myslím, že existuje zaujatost k tomu tvrdit, že Izrael je demokracie, že má právo na existenci a že má své bezpečnostní obavy,“ prohlásil Corbyn. Rozhovor vzbudil velkou kritiku. Politikovi byla dále vyčítána kontroverzní schůzka s představiteli teroristické organizace Hamas, kterou označil za „přátele“, a podpora uměleckého díla, které bylo kvůli antisemitským symbolům odstraněno z londýnských ulic. Za všechny incidenty se omluvil.
O tom, že takové případy mohly mít negativní dopad na celou stranu, má jasno i politolog Miloš Brunclík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. „Corbyn si to mohl po dlouhá léta ‚dovolit' jako periferní politik a poslanec strany, ale jakmile se stal předsedou, jeho postoje byly více sledovány a byla s nimi spojována celá strana,“ myslí si.
Labouristická strana opakovaně důrazně odmítla, že by byla slova jejího předsedy antisemitská, a upozornila, že je zásadní rozdíl mezi antisemitismem a kritikou postupu státu Izrael například vůči Palestincům. Tímto výrokem obnovila ve Spojeném království debatu nad významem antisionismu a antisemitismu.
„Někdy obě témata splývají a možná je jednodušší schovat antisemitismus, který všeobecně přijatelný není, pod plášť kritiky státu Izrael,“ vysvětluje Brunclík. Podle jeho kolegy Jana Vášky z Katedry evropských studií je argumentace labouristů nepřesvědčivá. „Na radikálně levém křídle strany je to podle všeho celkem zakořeněný fenomén,“ říká.
- Antisionismus – opozice k existenci státu Izrael a jeho prosperitě
- Antisemitismus – nepřátelství vůči Židům a jejich diskriminace
- Zdroj: slovník Merriam-Webster
Žádný problém, jen občasné toxické nálady
Corbyn nicméně splnil, co slíbil, a snažil se s antisemitským chováním ve své straně vypořádat. V roce 2016 vyšla interní kontrolní zpráva, která došla k závěru, že stranu žádný antisemitismus ani rasismus neovládá, i když je cítit přítomnost „občasných toxických nálad“. Předsedkyně komise, která dokument zpracovala, navrhla straně konkrétní kroky, jak se s ignorantskými členy vypořádat.
Nicméně podle zprávy charitativní organizace Community Security Trust, která dohlíží na bezpečí židovských občanů v Británii, bylo antisemitské chování v roce 2018 v rekordních výšinách. Ve stejném roce předsedkyně zmíněné komise uvedla, že labouristé její návrhy neimplementovali. Tlak na Corbyna dále stoupal, v následujících měsících dokonce odešlo ze strany celkem devět poslanců. Jako jeden z důvodů opět uvedli nedostatečnou reakci k narůstajícímu antisemitismu ve straně.
„Je zajímavé, že labouristé, kteří si ,dovolili' kritizovat stranu za nedostatečnou snahu v odbourávání antisemitských nálad, byli záhy odstaveni od přístupu k mnoha interním databázím strany a jejích materiálů, a tak měli být tímto způsobem umlčeni,“ přibližuje Petlach.
Lhostejnost, nebo démonizace?
Podle Petlacha je za nevyřešením problému s antisemitismem u labouristů Corbynova lhostejnost. Jako příklad uvádí několik desítek labouristických členů, kteří jsou vyšetřováni kvůli šíření antisemitských konspiračních teorií, či nedostatečné potrestání jedinců, kteří sdíleli rasistické příspěvky (mezi nimi například bývalý starosta Londýna Ken Livingston). Uvádí také nechvalně známý rozhovor Corbyna v pořadu Andrewa Neila, kde se i přes čtyři moderátorovy výzvy odmítl omluvit za to, jak se s obviněními vypořádal.
V dubnu 2020 ovšem unikla interní zpráva pracovní skupiny, která si kladla za cíl zjistit, proč se Corbynovo vedení nařčeními z antisemitismu nezabývalo. Autoři dokumentu neshledali, že by stranické špičky měly v úmyslu nařčení ignorovat. Zpráva naopak ukazuje, že to byli Corbynovi kritici, kteří blokovali řešení. V dokumentu se také například píše, že „strana měla abnormálně velký počet frakcí, které znemožňovaly předsedovi řádné fungování“.
„Jestliže někdo vidí v krocích médií a ostatních anglických politiků pouhou špinavou a štvavou kampaň proti Corbynovi, neuvědomuje si, že politická kultura ve Spojeném království se diametrálně liší od kontinentální východní Evropy,“ oponuje Petlach. Podle něj v Británii i nepodložené tvrzení ničí politickou kredibilitu a dotčení jedinci se tak raději stahují do ústraní. Dosavadní přístup nového labouristického lídra Starmera jasně ukazuje, že k sebemenšímu pochybení svých podřízených přistoupí tvrději.
Podle Vášky byla Corbynova vlažná reakce k stranickému antisemitismu „citována jako jeden z nejčastějších důvodů, proč středoví (občasní) voliči nebyli v roce 2019 ochotni volit labouristy“. A to ani přesto, že se v daných volbách rozhodovalo o tom, zda Boris Johnson setrvá v Downing Street a prosadí „brexit za každou cenu“, čemuž by proevropsky naladěný elektorát labouristů za standardních okolností nebyl nakloněn. Váška je toho názoru, že Starmerův kategorický přístup může straně jen pomoci – a průzkumy toto tvrzení zatím reflektují.
Šéf labouristů Starmer svým nejčerstvějším krokem – tedy odvoláním Long-Baileyové – téma znovu otevírá a podle všeho s jediným cílem: vyřešit ho jednou provždy. „Ta debata, pokud bude otevřená, je žádoucí pro pluralitní demokratickou společnost, může mít pro ni i očistný a ventilační efekt a má dopad i na obecnou veřejnou debatu o Izraeli a antisemitismu,“ uzavírá politolog Brunclík.
