Americké prezidentské volby jsou soubojem demokratického a republikánského kandidáta o Bílý dům. Média pozornost téměř výhradně věnují právě uchazečům z dvou dominantních sil, Donald Trump a Joe Biden ovšem nejsou jedinými kandidáty. Své zástupce mají na hlasovacích lístcích i menší strany a kandidovat mohou rovněž nezávislé osobnosti. Často jsou pouhým zpestřením voleb, někdy ale tito outsideři dokážou zamíchat konečným výsledkem.
Američtí „kazisvěti“: Nezávislí kandidáti nemají šanci stát se prezidentem, mohou ale rozhodnout volby
Vedle demokratů a republikánů své uchazeče o oválnou pracovnu nominovali Libertariánská strana či Zelení. Jo Jorgensenová ani Howie Hawkins ale reálnou šanci na usednutí v Bílém domě nemají. Přesto oni či mnoho dalších nezávislých kandidátů může promluvit do konečných výsledků voleb.
Takzvaní třetí kandidáti to v minulosti dokázali už několikrát. Byť tedy vrcholnou americkou politiku ovlivňují už dekády dvě hlavní strany, kandidát jedné z nich může ve volbách ostrouhat právě vlivem uchazečů, o nichž mnohdy široká americká veřejnost ani nemusí mít hlubší povědomí.
Třetí kandidáti nemohou být víc než „kazisvěti“
Nezávislí a třetí kandidáti plní v americkém volebním systému nevděčnou roli „kazisvěta“. Ralpha Nadera mnozí viní z toho, že na přelomu tisíciletí neuspěl Al Gore, Johna Andersona zase z toho, že v roce 1980 sebral hlasy prezidentu Jimmymu Carterovi v souboji s Ronaldem Reaganem.
Dalo by se ale říct, že je to právě systém samotný, který jim takovou úlohu předurčuje. Pro třetího kandidáta je totiž nesmírně obtížné, ne-li zcela nemožné, ve volbě uspět tak, aby se nakonec opravdu mohl postavit do čela exekutivy.
Klíčovou a prvotní bariérou je pro třetí kandidáty takzvaný přístup na hlasovací lístek (ballot access). Pravidla, která se liší v každém státě, totiž mohou kandidátovi zcela zapovědět, aby se na lístku vůbec objevil. Kromě základních kritérií jako americké občanství či věk musí uchazeč v některých státech také předložit petiční archy s dostatkem podpisů (požadavky se opět liší v závislosti na státě), někde musí za zařazení na lístek také platit.
Požadavky na kandidáty v důsledku otevřeně slouží k tomu, aby americké politické scéně dominovaly dvě hlavní strany. Restrikce pro zapsání na lístek mají omezit množství kandidátů, aby se neštěpily hlasy voličů v případech, kdy dva politici nabízí podobné programy a ideje.
V souladu s tím mají kandidáti hlavních partají – republikánů a demokratů – přístup na hlasovací lístek garantovaný automaticky a o volitele tedy bojují ve všech padesáti státech. Třetí kandidáti se naproti tomu v každém státě musí postarat o to, aby se na lístku objevili – pokud se neobjeví, nemohou ve státě získat volitele a snižuje se potenciální zisk hlasů ve sboru volitelů.
Celá řada kandidátů fakticky nemá šanci se prezidentem stát, protože nedosáhnou na potřebnou hranici 270 volitelů ani v případě, že vyhrají ve všech státech, ve kterých jsou na hlasovacích lístcích. Třetí kandidáti se proto v různých volebních přehledech třídí do kategorií podle toho, na kolik volitelů dosáhnou, tedy nakolik je jejich kandidatura vážná.
V kombinaci s obrovskou náročností kampaně po celých USA, kdy dominantní strany mají z podstaty věci výhodu díky početným buňkám a členské základně, zatímco méně známí kandidáti mnohdy nemají přístup k potřebným prostředkům a infrastruktuře, vzniká pro nezávislé bariéra, kterou je takřka nemožné překonat.
„Seriózní debata o změně systému neprobíhá. Jsou roky, kdy se o tom baví víc – v roce 2000 byla řada voličů a celebrit nadšená z toho, že kandiduje zajímavý třetí kandidát. V roce 2004 se situace otočila a řada lidí třetího kandidáta, který by ubíral hlasy, odmítala,“ komentuje amerikanista Jakub Lepš z New York University in Prague.
- 2000: Nezávislí kandidáti dohromady získali celkem 3,5 procenta hlasů. Nejúspěšnějším z nich byl Ralph Nader, kterému vyjádřily podporu bezmála tři miliony voličů.
- 2004: Třetí kandidáti získali jedno procento hlasů. Téměř polovinu z toho představovaly hlasy pro Pata Buchanana, jenž oslovil 450 tisíc Američanů.
- 2008: V těchto volbách kandidáti třetích stran a nezávislí získali dohromady necelé dva miliony hlasů, což představovalo 1,45 procenta všech odevzdaných hlasů. Nejvýraznějším nezávislým byl opět Ralph Nader, pro nějž hlasovalo 0,56 procenta voličů.
- 2012: Třetí kandidáti získali dohromady 2,2 milionu neboli 1,74 procenta všech hlasů. Nejúspěšnějším uchazečem byl libertarián Gary Earl Johnson, který se postaral o celý procentní bod se ziskem bezmála 1,3 milionu hlasů.
- 2016: Při posledních volbách mezi třetími kandidáty „obhájil prvenství“ Gary Earl Johnson, pro nějž hlasovalo 4,5 milionu voličů. Celkem pro kandidáty mimo dvě hlavní strany hlasovalo téměř osm milionu voličů, tedy 5,73 procenta.
Do hry také vstupuje efekt sebenaplňujícího se proroctví. Jestliže má třetí kandidát pouze mizivou šanci na úspěch, volič, který rozvažuje, komu svůj hlas odevzdá, se může nakonec rozhodnout pro kandidáta jedné z hlavních stran, aby lístek „nevyhodil do koše“. Tím v důsledku dále vzrůstá dominance dvou stran.
„Systém dvou stran je tak zakotven v myslích voličů, že je povětšinou velmi malá poptávka po nějakých třetích kandidátech. Když se řekne prezidentské volby, americký volič si představí, že kandiduje republikán proti demokratovi. Tak je to zkrátka nastavené a s tím se těžko bojuje,“ doplňuje Lepš.
Obtížnost pozice, v níž se ocitají třetí kandidáti, může ilustrovat historický příklad: V roce 1909 opouštěl Theodore Roosevelt oválnou pracovnu a byl výraznou osobností americké politiky – ve funkci se zasloužil o budování Panamského průplavu i oceňovanou síť národních parků, nemluvě o Nobelově ceně míru, již získal díky vyjednávání konce rusko-japonské války.
Když se v roce 1912 o úřad ucházel podruhé (poprvé – v roce 1901 – se stal prezidentem po vraždě Williama McKinleyho, jemuž sloužil jako viceprezident), nepodařilo se mu získat republikánskou nominaci a rozhodl se kandidovat jako progresivní třetí kandidát. Přestože už za sebou prezidentství měl a byl uznávanou osobností, ve volbě neuspěl. Byť je nutno podotknout, že získal celou čtvrtinu hlasů.
Strategický kalkul
I když historie jasně ukazuje, že nezávislí kandidáti nemohou pomýšlet na vítězství, mohou výsledky voleb výrazně zamíchat nebo se o to alespoň pokusit. Například v roce 1968 se do něj snažil promluvit třetí kandidát George Wallace. Jeho postoje podporující rasovou segregaci nemohly oslovit občany celých Spojených států, bývalý guvernér Alabamy ale získal několik volitelských hlasů v jižanských státech.
Wallace si byl vědom toho, že nemůže uspět v celkové volbě, jeho strategií proto bylo zajistit tolik volitelů, aby zabránil získat většinu ve sboru volitelů dvěma hlavním kandidátům – Richardu Nixonovi a Hubertu Humphreymu. O výsledku voleb by v takovém případě rozhodoval Kongres, kde měl Wallace výrazný vliv, a měl by tudíž velké slovo při výběru budoucího prezidenta.
Wallaceovi nakonec jeho plán nevyšel a Nixon získal ve sboru volitelů pohodlnou většinu. K postoupení celé věci Kongresu ale nechybělo mnoho – kupříkladu v Jižní Karolíně či Tennessee by někdejšímu guvernérovi stačilo necelých 50 tisíc hlasů, aby získal volitele těchto států. Pokud by zároveň demokraté zvítězili v Ohiu či Illinois (v obou případech prohráli pouze těsně), ve sboru volitelů by došlo k patu a o prezidentu by rozhodovala Sněmovna reprezentantů a Wallaceovi by jeho idea vyšla.
Že americký volební systém není k nezávislým kandidátům příliš přívětivý, ukazuje také příběh texaského průmyslníka Rosse Perota z roku 1992. Muž, který neměl zkušenosti s žádným voleným úřadem, oslovil občany po celých Spojených státech a splnil kvóty pro účast v televizních debatách, kde stanul vedle George H. W. Bushe a Billa Clintona.
Perot nakonec získal bezmála pětinu všech hlasů, jenže kvůli rozprostření po mnoha státech – přičemž v žádném Perot nevyhrál – v důsledku nezískal jediného volitele a ve sboru poté neměl žádné zastoupení. Jeho výzva voličům, aby „neplýtvali hlasem na politiky“, tedy nakonec vyšla vniveč – pětina amerických voličů „vyplýtvala“ svůj hlas na průmyslníka, který navzdory široké podpoře neměl šanci uspět.
Prezidentská debata mezi Clintonem, Perotem a Bushem starším
Titěrný rozdíl na Floridě
Specifickým způsobem dokázal promluvit do volebních výsledků kandidát Zelených Ralph Nader v roce 2000. V celonárodním součtu nezískal ani tři miliony hlasů (2,74 procenta), přesto možná rozhodl o tom, kdo nakonec usedl v Bílém domě.
Republikán George W. Bush prohrál všeobecné hlasování a větší přízní občanů se mohl chlubit Al Gore. Jenže Bush uzmul více volitelů než Gore, a proto nakonec vyšel ze souboje vítězně. O prezidentu přitom rozhodl rozdíl pouhých 537 hlasů na Floridě. Nader v tomto státě, o nějž se tvrdě bojuje pravidelně, jelikož uspět v něm může jak demokrat, tak republikán, získal přes 90 tisíc hlasů.
Ralph Nader
Nader později ve své knize napsal, že podle exit pollů by 38 procent jeho voličů na Floridě v případě, že by nekandidoval, hlasovalo pro Al Gora, zatímco pro Bushe čtvrtina. Pokud by se tak stalo, Gore by na Floridě zvítězil o zhruba 13 tisíc hlasů.
V interview pro Wall Street Journal ale Nader v roce 2008 odmítl, že by Gorovi „pokazil volby“. Poukázal na to, že o výsledku na Floridě nakonec rozhodl Nejvyšší soud, jenž zastavil přepočítání hlasů, které bylo povinné, jelikož výsledek byl tak těsný. Kandidát Zelených také připomněl, že Gore prohrál v domovském Tennessee a že na Floridě čtvrt milionu demokratů raději hlasovalo pro republikánského kandidáta.
Trump versus Biden, nikdo třetí není
Právě takové výsledky podle amerikanisty Lepše vedou k tomu, že i když někteří američtí voliči čas od času zatouží po třetím kandidátovi, stále zůstává pevně zakořeněn systém dvou dominantních stran. „Jsou situace, kdy míra trpělivosti některých voličů se systémem dvou stran přeteče a pak je nějaká poptávka po někom třetím. Stačí ale jedna situace jako volby v roce 2000 a přinejmenším na liberální straně politického spektra velmi rychle tato chuť vyprchá,“ míní.
Letošní prezidentské volby jsou podle něj jednoznačně soubojem mezi obhájcem úřadu Trumpem a demokratickým kandidátem Bidenem. Situaci nezávislým osobnostem ztížil i koronavirus, který naboural kampaň a kandidáti měli náročnější práci například se sběrem podpisů.
„Letos je poptávka po třetím kandidátovi podle průzkumů velmi nízká. Mimo jiné i díky tomu, že Biden mnohem méně polarizuje voliče. V roce 2016 byli dva kandidáti a řadě voličů se nelíbili ani jeden. Ti pak měli motivaci hodit to někomu jinému,“ vysvětluje Lepš.
