Když mu bylo šest let, zatklo jeho matku a její rodiče gestapo. Dědeček byl totiž zapojen do atentátu na Heydricha. Všichni tři za to zaplatili životem, Paul Ort a dva bratři vyvázli jen o vlásek. Špičkový český lékař v 60. letech odešel za svobodou do Spojených států. Dnes dvaaosmdesátiletý Paul Ort žije v New Yorku a stále pracuje jako primář ortopedie ve Vojenské nemocnici, kde se stará o válečné veterány.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Příběh Paula Orta se začal psát za protektorátu 4. června 1942. V den, kdy po atentátu Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše v nemocnici zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.
Byl to Paulův dědeček Jan Sonnevend, kdo našel pro sedm parašutistů dočasný úkryt v kryptě pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. „Dědeček byl vysoký funkcionář pravoslavné církve. Bratr Fafek se dědečka tenkrát zeptal, jestli neví o úkrytu, kde by se mohli ti parašutisti schovat, a on navrhnul ten kostel. Takže ten nápad, kde by se mohli ti parašutisti schovat, byl nápad mého dědečka,“ říká Paul Ort, který je toho názoru, že dědeček si nebyl vědom toho, že vystavuje nebezpečí svoji dceru a ženu i vnuky.
Ten den v červnu 1942, když byl dva týdny po atentátu úkryt parašutistů vyzrazen, si pan Ort pamatuje dodnes. Měli jít totiž za dědečkem na návštěvu. „Otec tam tenkrát poslal vychovatelku, aby vyřídila, že ten den nepřijdeme. Když pak šla po schodech dolů, nahoru šlo gestapo je zatknout,“ popisuje Paul Ort.
Bratry zachránilo to, že byli rodiče rozvedení
Nacisté připravili při heydrichiádě o život tisíce lidí. Součástí msty bylo vyhlazení Lidic a Ležáků. Na popravištích nebo v koncentračních táborech zemřely také stovky příbuzných jak parašutistů, tak také těch, kteří jim pomáhali. „Jediný důvod, proč jsme to přežili, bylo, že rodiče se rozvedli, matka se znovu provdala a my jsme zůstali s otcem. Její nový manžel dokonce zahynul s matkou v koncentračním táboře,“ vypráví pamětník.
Gestapo přišlo pro Paula a jeho bratry třikrát, ale otec, který mluvil perfektně německy, se vždycky nějak vymluvil. „Řekl jim třeba, že jsme měli spálu nebo byli mimo město, tak třikrát odešli s prázdnou a pak ten tlak ustal. Ale abychom nebyli nápadní, tak nás otec nutil mluvit na ulici německy,“ říká Paul.
Paul Ort i jeho dva bratři nakonec vystudovali, stejně jako otec, medicínu. Nejmladší z bratrů Paul je ve svých 82 letech primářem ortopedie ve Vojenské nemocnici v New Yorku. Stará se o americké válečné veterány. Jeho cesta za svobodou ale vůbec nebyla jednoduchá.
Na svobodu utekl jen s plavkami v kapse
Útěk z Československa si tehdy ještě Pavel naplánoval na léto 1963. Bylo mu 27, když odjel na dovolenou do Tuniska. „Teprve poslední den byla příležitost, když jsme byli na pláži. Neměl jsem absolutně žádné zavazadlo, abych nebyl podezřelý. Tak jsem se odplížil z té pláže v košili a kalhotách, do kalhot jsem si zasunul mokré plavky a tak jsem utekl z komunismu. Tam byla poblíž silnice, tak jsem jel autostopem do hlavního města Tunisu a pak jsem musel něco udělat, abych utekl oficiálně,“ říká Paul Ort. Kněz v katolickém kostele mu poradil obrátit se na německé velvyslanectví. „ Řekl jsem jim, co se stalo matce a dědečkovi, a oni mi západní Němci pomohli,“ vzpomíná.
V Tunisku tak díky pomoci těch, kteří mu zabili velkou část rodiny, získal politický azyl a také kontakty, které mu pomohly na jeho další cestě za dobrodružstvím. Rozhodl se totiž, že bude žít v Americe, cestou si ale ještě na rok odskočil do venezuelské džungle. Tam se měl hlásit u ředitele zoo ve venezuelském hlavním městě Caracasu.
„A on mi říká, mám pro vás zaměstnání, které nemůžete odmítnout – lékař geografické výpravy do džungle. Na to jsem nepotřeboval žádnou kvalifikaci, protože s nimi nikdo nechtěl jet. Mně bylo 27 let, tak mi to připadalo jako dobrodružství,“ popisuje lékař.
Útok na „dvojčata“ viděl z okna
Dnes bydlí v srdci New Yorku, na Manhattanu, kde byl 11. září 2001 svědkem teroristického útoku. „Dívám se a z jednoho mrakodrapu se kouřilo. Nevěnoval jsem tomu pozornost, tady se pořád kouří. A za chvíli jsem se podíval a ty mrakodrapy tam nebyly. Byl jsem z toho dost vyděšený, šel jsem do nemocnice, říkal jsem si, že možná budeme mít nějaké pacienty. Moc jich ale nepřišlo, zahynuli,“ popsal nezapomenutelný zážitek Paul Ort.
Dnes je mu 82 let, pravidelně cvičí, cestuje, jezdí na hory, učí studenty medicíny. Má rád umění a hodiny. Po bytě mu jich tikají desítky. Jako by mu připomínaly, že čas, který mohl a stále může na světě trávit, není samozřejmý.
