Josef Hladiš působil na Velehradě jako osmnáctiletý novic, když v noci 13. dubna 1950 z kláštera vyhnali komunističtí ozbrojenci pětadvacet jezuitů a čtyřicet šest noviců. Odvezli je do kláštera v Bohosudově, pak se je snažili převychovat na stavbě přehrady. Sám Hladiš se dočkal kněžského svěcení až po roce 1969. Na Velehrad se vrátil teprve po sametové revoluci – připravit návštěvu papeže Jana Pavla II.
Z Velehradu vyhnali pátera Hladiše bolševičtí ozbrojenci. Vrátil se tam až po revoluci a vítal papeže
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Josef Hladiš se narodil v Nivnici v rolnické rodině. Se sestrou a bratrem tam prožili válku. Po osvobození se měl rozhodnout, kam půjde na střední školu.
„Mohl jsem jít na klasické gymnázium v Brně nebo Olomouci, ale to mi nepasovalo. Maminka se dozvěděla od nějakého františkána, že bude církevní gymnázium pro výchovu kněží ve Velehradě, tak jsem začal studovat tam,“ říká Josef Hladiš.
Už v roce 1948 bylo církevní gymnázium ve Velehradě zrušeno, Josef ale zůstal jako novic v klášteře a vzpomínky na noc 13. dubna 1950 se mu vracejí dodnes. „Ozbrojenci začali bouchat pažbami na vrátnici. Vzbudili nás o půlnoci, museli jsme se obléct. Měli jsme si vzít letní i zimní oblečení s tím, že ostatní věci pošlou za námi,“ popisuje nepříjemné probuzení.
Převýchova se nepodařila
Josefovi bylo tenkrát osmnáct let. Z kláštera je vyhnali na náměstí, kde čekaly autobusy. Pětadvacet jezuitů a čtyřicet šest noviců mělo odjet neznámo kam. „Nikdo nám nic neřekl. Nevěděli jsme, kam jedeme, ani jsme se neodvážili zeptat. Byli jsme vyděšení, protože probíhaly velké procesy s kněžími. Všichni představitelé řádu byli souzeni,“ vzpomíná.
Akce K, která měla za úkol likvidaci klášterů, se dotkla téměř dvou a půl tisíc řeholníků z více než dvou set míst republiky. Skupinu z Velehradu odvezli do kláštera v Bohosudově, mladé po čase přesunuli do Hájku u Prahy, kde je chtěli převychovat. „Tam jsme byli šest nebo sedm měsíců. Pak nás odvezli na Klíčavu budovat přehradu, ale co mohli s osmnáctiletými kluky budovat, tak nás asi za rok pustili domů,“ říká Josef Hladiš.
Jezuita s kulometem
Josef se vrátil k rodičům do Nivnice, gymnázium dostudovat nemohl, pracoval tedy jako pomocník v zemědělství a čekal, že bude odveden na vojnu k PTP. To se ale mýlil. Povolávací rozkaz ho odvelel na Šumavu do Nýrska a málem skončil dokonce v poddůstojnické škole. „Nosil jsem kulomet. Já, jezuita. To je hrozné,“ směje se.
Po vojně odešel Josef s kamarádem Františkem do Ostravy, kde jako dělníci budovali OKD, bydleli opět v klášteře, tentokrát se studenty báňské vysoké školy. Přátelil se s jezuity.
„My jsme se nakonec za těch pět roků dočkali toho, že přišel konfident a všichni jsme šli do kriminálu. Měli jsme soud v Ostravě, udělali z nás protistátní skupinu. U soudu stálo jednadvacet lidí, z toho devatenáct jezuitů. Dostali jsme dohromady sto jedenadevadesát roků vězení,“ vypočítává páter Hladiš.
8 minut
Paměťová stopa: Josef Hladiš
Dostal pětiletý trest, sedm měsíců si odpykal ve vazbě a pak přišla amnestie. I s kamarádem Františkem byli propuštěni. „Když přišel Dubček (do čela ÚV KSČ – pozn. red.), byla možnost, abych byl knězem. Dva roky jsem musel dostudovávat v Litoměřicích. Přišel jsem jako kaplan do Kroměříže. Po vánočním projevu, který jsem měl takový divoký, prohlásili, že mě musí zlikvidovat,“ říká pamětník.
Poslali ho jako kněze do Šumvířova, a pak do Brodku u Konice. Stále byl ale pod kontrolou. „Věděli jsme, že nás pořád někdo hlídá. To se potom člověk divil, když viděl (po revoluci) záznamy StB. Vedli je, aby měli dojem, že vyšetřují dobře,“ vzpomíná.
Na faru chodily dopisy, že papeže zabijí
Pak přišel revoluční rok 1989 a o pár měsíců později poslali Josefa Hladiše na Velehrad. Zde jako kněz připravoval dlouho očekávanou návštěvu papeže Jana Pavla II. 22. dubna 1990. „Chodil jsem na Velehradu kolem tribuny a koukám, bývalí estébáci, které jsme znal, tam dělali hlídky,“ říká páter Hladiš. „Mně chodily dopisy na faru, že papeže zabijí. Věděli jsme, že to nebylo myšleno vážně, ale to, že estébáci byli kolem tribuny, to víme,“ dodává.
Při návštěvě papeže kolabovala doprava, kněží museli víc než deset kilometrů na Velehrad pěšky a nakonec se prý ani on sám k Janu Pavlu II. pořádně nedostal. „Já jsem stál sice poměrně v předních řadách, ale mezi normálními kněžími. Svatý otec věděl, jak se jmenujeme a kdo je kdo, ale nešlo to už jinak zařídit,“ vysvětluje.
Na Velehradě byl knězem ještě dalších šest let, práce na tak exponovaném místě byla ale prý náročná. Nakonec změnil působiště a třináct let byl knězem v Kolíně. Na Velehrad se opět vrátil, tentokrát už jen jako důchodce. Říká, že už mu paměť tolik neslouží, ale vzpomínky na onu dubnovou noc roku 1950 jsou stále živé.
