Devadesáté čtvrté narozeniny oslavila v úterý poslední žijící příslušnice 2. československé samostatné paradesantní brigády v Sovětském svazu Božena Ivanová. Domů do České Třebové přijeli válečné veteránce blahopřát zástupci armády a Československé obce legionářské.
Výsadkářkám z paradesantní brigády v Sovětském svazu říkají historikové andělé se samopalem. Kapitánka Božena Ivanová, rozená Koutná, je poslední z nich. Její rodiče odešli z Československa v roce 1931 za prací, Božena je o dva roky později následovala.
Otec pracoval v Podolsku u Moskvy, později v Luhansku. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se závod evakuoval, a tak se i rodina stěhovala. „Viděla jsem strašné utrpení. Když jsme opouštěli Luhansk, tak nás bombardovali, rozbíjeli město. Dva ešalony z toho byly děti. To bylo kruté,“ vzpomínala paní Ivanová.
Nejdříve se její rodina přesunula do Omska na Sibiř, později do Alma-Aty. Tam se dozvěděli o vznikající československé vojenské jednotce v Buzuluku, kam se v roce 1942 rozjeli. Maminka tam pracovala v kuchyni, tatínek u kulometné roty.
Jako šestnáctiletá už hleděla válce do tváře, byla odvedena ze školy a stala se spojařkou Svobodova sboru. „Bylo to úplně poprvé, kdy se československé ženy dostaly do armády. Ale vlastně i první výsadkářky,“ uvedl vojenský historik Milan Kopecký.
Žádné ohledy v armádě nebyly, vzpomíná veteránka
Prošla tvrdým výcvikem a ani ji neminuly seskoky. Celkem s padákem na zádech z letadla vyskočila třikrát. „Voják jako voják. Ohled, že jsi děvče nebo jsi slabý, nebyl. Přískokem vpřed, a vpřed, a šlo se, i ve sněhu. Velitel nevěděl, že brečíme, ale byly kruté chvilky,“ vzpomíná.
Přímých bojů brigády na Slovensku se neúčastnila, v lednu 1945 byla přidělena k výcvikové jednotce. Zde poznala i svého budoucího manžela Pavla Ivana, za něhož se v říjnu 1945 provdala. Manžel pracoval v armádě, takže se rodina často stěhovala. V roce 1963 se usadila v České Třebové.
Na tamní vojenské škole ji dobře znají. V září ji chtějí pozvat na začátek školního roku. „Zvlášť veteráni můžou naše žáky obohatit svým entuziasmem, přístupem k životu a přístupem k plnění svých vojenských povinností,“ uvedl Viliam Beke z Vojenské střední školy Moravská Třebová.
Životním krédem paní Ivanové je myšlenka Oscara Wildea, který napsal: Žít, to je ta nejvzácnější věc na světě, neboť spousta lidí jenom existuje. „Boženka vždycky, když k nám přijela na obec legionářskou, to se to tam všude rozzářilo a byla všude slyšet,“ popsal Jaroslav Mojžíš z Československé obce legionářské.
S manželem, pilotem, prožila paní Božena 64 let, vychovali dva syny. Těší se ze dvou vnuků a tří pravnuků. „Jestli mě budou takhle hýčkat, tak já jim vůbec neodejdu,“ smála se oslavenkyně.
