Dvanáctiletou židovskou dívku Věru Kohnovou, která se za druhé světové války stala jednou z plzeňských obětí holocaustu, připomíná na jejím rodném domě v Plzni pamětní deska. Na devadesáti stránkách deníku, který si psala půl roku před odjezdem do Terezína. Vznik pamětní desky inicioval spolek W21.
Pamětní deska v Plzni připomíná židovskou dívku Kohnovou. Její deník schovávala prateta
Letos v lednu to bylo osmdesát let od doby, kdy z Plzně ve třech transportech označených R, S a T odjelo přes 2600 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se z nich dožilo jen málo přes dvě stě. Kohnovi odjeli do Terezína 22. ledna 1942 transportem S. Věra dostala číslo 519. Poslední zmínka o tom, že jsou Věra a její příbuzní naživu, je z 11. března 1942, kdy z Terezína pokračovali do ghetta v polské Izbici. Tam byla celá rodina zřejmě záhy po příjezdu popravena.
Potřebných 70 tisíc korun na bronzovou pamětní desku chtěl spolek W21 vybrat v kampani na internetovém dárcovském portále. „Podařilo se nám vybrat peníze ještě před skončením kampaně, nakonec se vybralo přes 79 tisíc korun, přispělo kolem 120 lidí. Přispělo i město Plzeň a centrální obvod,“ řekla předsedkyně spolku W21 Jana Poncarová.
Svědectví válečné každodennosti
Deska od plzeňského umělce Jana Vlčka znázorňuje dívku s deníkem. Dívka nemá patrné rysy tváře, protože se podle Poncarové nedochovala žádná fotografie prokazatelně zobrazující Věru Kohnovou. „Víme jen, že nosila dva culíky, protože tak o sobě psala v deníku,“ řekla. Na desce jsou také roky dívčina narození a úmrtí a letopočty 1941 a 1942, kdy deník psala.
„Já myslím, že pro Věrku bylo psaní deníku svým způsobem možná i terapií. Na svůj věk byla velmi vnímavá a vyspělá, asi k tomu přispěla i doba, ve které žila. V deníku zachycuje svědectví každodennosti. Toho, co se dělo kolem ní. A je tam vidět proměna možná ještě bezstarostného děvčete k dívce, která pomáhá připravovat lidi na transporty, pomáhá starším lidem balit kufry a podobně,“ popsala Poncarová.
… jak ráda bych tak zůstala
Její prateta Marie Kalivodová z Dobříva na Rokycansku deník po desetiletí uchovávala. Před odchodem do transportu si Věra u rodinných přátel Kalivodů deník schovala. U nich přečkal válku i komunistický režim – v knihovně, mezi ostatními knihami. O knižní vydání deníku se v roce 2006 zasloužil kněz Miroslav Matouš.
Dívka si svůj deník psala od srpna 1941 do ledna 1942. „U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Nezažila jsem sice ten půlrok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala,“ napsala jako poslední zápis 15. ledna 1942 dvanáctiletá Věra.
Poslední dvě stránky deníku Věry Kohnové
Členy rodiny Kohnových včetně Věry připomínají od roku 2019 v dlažbě před jejich bývalým domem v Koperníkově ulici takzvané Stolpersteine, kameny zmizelých.
Další deníky židovských dětí
Existuje i několik dalších podobných deníků. Asi nejznámější je deník židovské dívky původem z Německa Anny Frankové, která jej začala psát ve svých 13 letech v úkrytu v Amsterdamu. Ani ne šestnáctiletá Anne zahynula v březnu 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Ve stejném táboře a ve stejném roce jako Franková zahynula i francouzská židovská dívka Hélene Berrová, která si začala deník psát v roce 1942.
Deníky si psali za války také například židovský chlapec z Prahy Petr Ginz (1928–1944), mladá Židovka v Amsterdamu Esther „Etty“ Hillesumová (1914–1943), francouzská židovská dívka Hélene Berrová (1921–1945), polská židovská dívka Rutka (Ruth) Laskierová (1929–1943), židovský chlapec z polských Kielců David Rubinowicz (1927–1942) nebo leningradská školačka Táňa Savičevová (1930–1944).
