Leroy Anderson, Émile Waldteufel nebo Petr Iljič Čajkovskij patří k autorům, pro které bylo zimní počasí podnětem k tvorbě. Nejčastěji zobrazovaným meteorologickým jevem v dílech skladatelů klasické hudby jsou ale bouřky – patrně i proto, že se na rozdíl od jiných fenoménů projevují i akusticky.
Valčík vloček, Jízda na saních nebo Bruslaři. Zimní počasí inspirovalo slavné hudební klasiky
Skladby existují pro různá roční období. Co si poslechnout, aby si člověk prošel zimou a vnímal její podoby v notách skladeb?
Sněhové vločky: Louskáček – Petr Iljič Čajkovskij
Tradičním vánočním baletem je Čajkovského Louskáček. Sněhové království se Sněhovou královnou i Sněhovým kavalírem, to jsou známé momenty slavného díla. Ačkoli podob baletní inscenace jsou desítky, základní příběh zůstává.
Vypráví o dívce, která dostane na Štědrý večer od strýčka dřevěného panáčka a právě tady se začíná odvíjet fantazie, která nabídne možnost nahlédnout do světa, ve kterém jsou skryty snad všechny podoby slova kouzelný.
Slavné pasáži o tančících sněhových vločkách předchází procházka zimním borovým lesem. A sněhové vločky v podání baletek? Díky ostrým pózám a klouzavým krokům s mnoha otočkami působí opravdu ledově a tanečnice se často pohybují tak rychle, že vypadají jako sníh poletující ve větru.
- Na světě nikdy nespadly dvě stejné sněhové vločky, každá je originál. Tvarů totiž může být sextilionkrát víc, než kdy nasněžilo. Jen pro připomenutí. Zmrzne-li voda, zafixují se molekuly v pevných pozicích a v krystalcích ledu se s železnou pravidelností opakuje obraz šestiúhelníku. Masa krystalků tak připomíná obří plástev. Na krystal ledu se nabalují další molekuly vody a přitom si stále zachovávají šestiúhelníkovou strukturu. V okamžiku, kdy je tak velká, že je rozeznatelná pouhým okem, máme před sebou malou sněhovou vločku, která pokračují-li vhodné podmínky, může dále narůstat. Každá vločka totiž váží miliontinu gramu. Odhaduje se, že na naši planetu od dob jejího vzniku, spadlo 1035 vloček. Pod tímto číslem – jedničkou následovanou 35 nulami – se skrývá množství sněhu těžší než celá zeměkoule. A k té neopakovatelnosti – čistě teoreticky by přeci jen dvě vločky mohly být stejné. Pravděpodobnost je 1:10768. Problém je ovšem v tom, že atomů ve vesmíru je „jen“ 1070. To potěší a uklidní zároveň…
Ledová plocha: Jízda na saních – Leroy Anderson a Les Patineurs – Charles Émile Waldteufel
S Vánocemi bývá spojována například Jízda na saních (Sleigh Ride) amerického dirigenta a skladatele Leroye Andersona, a to i navzdory tomu, že jako vánoční vůbec zamýšlena nebyla.
První tóny napsal Anderson v roce 1946 uprostřed vlny veder, dokončil ji po dvou letech. Mitchell Parisch skladbu otextoval v roce 1950 a až po dalších šedesáti letech se stala nejoblíbenější vánoční písní v USA a druhou nejhranější sváteční písní v rádiích.
Evokuje spřežení, které táhne místo povozu saně. Práskání bičíku, lehkost rytmu a tak trochu rozvernost – není divu, že si tuhle skladbu Američané oblíbili. Až tak, že si zahrála i v legendárním seriálu Simpsonovi.
Les Patineurs, tedy Bruslařský valčík, tak se jmenuje asi nejznámější valčík francouzského pianisty, dirigenta a skladatele Charlese Émila Waldteufela.
Už první tóny navozují zimní atmosféru a je možné si představit to, co skladatele inspirovalo, tedy pařížské kluziště na konci osmdesátých let devatenáctého století.
- K tomu, aby se vytvořilo náledí (nebo i zmrazky), nemusí ani nic padat, stačí když například mlha na povrchu zmrzne, případně zmrzne sníh, který přes den při teplotách nad nulou tál. K tomu, aby se vytvořila daleko nebezpečnější ledovka, je třeba, aby padal mrznoucí déšť či mrholení. Je daleko nebezpečnější, těžká, a působí potíže nejen v dopravě, ale i energetice.
Inspirace v jiných ročních obdobích
Jaro inspirovalo Christiana Sindinga a jeho Rašení jara patří k „populárnějším“ kouskům vážné hudby.
Josef Suk shrnul dojmy prožité v hloubce své duše v orchestrální suitě Pohádka léta:
Nor Edvard Grieg zase cestou do Itálie ve svých dvaceti letech napsal koncertní předehru Im Herbst (Na podzim).
A zmiňované nejčastěji ztvárněné bouřky? Najdeme je v Salieriho předehře opery Cesare in Farmacusa, v Beethovenově Symfonii č. 6 Pastorální či v Rossiniho Temporale z opery Lazebník sevillský. Bezpochyby nejznámější je Unter Donner und Blitz (Mezi hromy a blesky), tedy rychlá polka z roku 1868 od nejslavnějšího z rodu Straussů – od Johanna mladšího. Ano, král valčíků komponoval také polky, čtverylky a pochody, a jak se píše v hudební teorii, z této jeho bouřky nám má být do skoku.
Aladin – divadelní hra i numerický model
Za zmínku stojí i původně ne zcela úspěšná scénická hudba Carla Nielsena, kterou zkomponoval v roce 1919 pro inscenaci Aladin. Představení nemělo úspěch a Nielsen se zpočátku vzdal autorství. Pak dirigoval jen některé vybrané části a ty postupně získaly oblibu u diváků.
Podobně složité to měli i meteorologové, kteří se zabývali modelováním a zpočátku jim výpočty trvaly déle, než se počasí odehrávalo. Až teprve díky stále rychlejší výpočetní technice jsme dnes schopni počítat dostatečně včas i s mnoha pomocnými procesy, které ukazují například na pravděpodobnost předpovídaných hodnot. Pokrok je to obrovský a postupně se daří lépe prognózovat i jevy komplikované, jakou jsou například ranní mlhy. Ostatně Tanec ranních mlh je jednou z těch nejznámějších částí Nielsenova Aladina.
- ALADIN (Aire Limitée, Adaptation Dynamique, Development International) je numerický model počasí. Jde o systém diferenciálních rovnic, které popisují chování atmosféry na základě měření. Řeší se na výkonných počítačích numerickými (přibližnými) metodami. Model vyvíjí od roku 1991 francouzská meteorologická služba Météo-France za spolupráce meteorologických služeb dalších zemí sdružených v konsorciu ALADIN, tedy včetně Česka.