Nejhlubší krize od druhé světové války, tak označil před členy jednoho z výborů Evropského parlamentu současnou situaci v Evropě šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. A média roznesla zprávu okamžitě po celém světě. Ve skutečnosti ale takové sdělení v tuhle chvíli nemá žádný význam. Že se Evropská unie dostala do velkých problémů, o tom už nikdo nepochybuje. Dodejme ale, že dobře na tom nejsou ani Spojené státy a očekávají se otřesy i v Asii. Takže nějakého evropského sebemrskačství netřeba.
Státy spojené eurem
Ovšem srovnávat míru současných potíží s předválečným, poválečným nebo jakýmkoliv jiným obdobím nepřináší návod k řešení. Jean-Claude Trichet ale nepoužil alarmující výrok jen tak samoúčelně. Uvědomění si hloubky problémů má nejspíš vést k větší vstřícnosti členských zemí EU vůči těsnější integraci.
Václav Klaus má (v něčem) pravdu
Volání po určitém centrálním dohledu, který by měl na příště zamezit opakování podobné krize, jaké čelíme dnes, má své hlasité odpůrce, ale přinejmenším v Bruselu a u vysokých představitelů největších evropských zemí-členů eurozóny nejsou ojedinělé.
V zásadě by se tak měl realizovat scénář, o kterém s oblibou mluví (resp. varuje) český prezident. Václav Klaus je přesvědčen, že Evropa nastoupila cestu k fiskální unii. A dodává, že vznikne-li, zvýší se tím přerozdělování v Unii a omezí demokracie. Že za situace, kdy v Evropě (resp. v 17 zemích EU) někdo uměle vytvořil specifický měnový systém založený na euru, to nemůže skončit dobře. Ve finále vše ukáže historie, ale dnes stojí otázka tak, má-li Evropa na výběr. Rozpad eurozóny si málokdo dovede představit; už jen představa vystoupení největšího troublemakera Řecka, by měla dalekosáhlé negativní důsledky. A to i v samotném Řecku, kterému by měla paradoxně pomoci.
Zastavte, vystupujeme!
S evropskou integrací to není jako s manželstvím – když mě partner/ka omrzí, je tady institut rozvodu. Tohle opravdu tvůrci nedomysleli. Ano, architekti měnové unie udělali řadu chyb. Samotný vstup Řecka s jeho slabou a nevýkonnou ekonomikou byl jedním z největších lapsů, nulová příprava na eventualitu, že by pro některou zemi bylo lepší vystoupit, je problém druhý. Takový mechanismus by se hodil (tedy pokud by vůbec bylo možné ho vymyslet). Ale kdo na vlastní svatbě přemýšlí, co bude stát rozvodový právník?
Komentářů na téma, co se kdy udělalo špatně, už bylo publikováno na tisíce. Čas ale vrátit nelze, tak je třeba dívat se na základě poznání minulých omylů dopředu, hledat nápravu.
Ó krásná rozmanitosti!
To nejkrásnější a zároveň z ekonomického hlediska nejhorší na celé Evropě je, že je různorodá. Němec je jiný než Řek a Skandinávec se velmi liší od Francouze. A tak je to i s jejich ekonomikami, což se ve finále projevuje i ve výkonnosti. Za něco můžou přírodní podmínky, za něco samo obyvatelstvo, ale většinu dnešních trablů mají na triku jednotlivé vlády a parlamenty. Právě kvůli jejich nezodpovědnosti jsou na tom některé země Unie tak, jak právě jsou, a kvůli nim teď trpí i ti, kdo šli aspoň trochu zodpovědnější cestou. I když: na spočítání těch zodpovědných by stačila jedna končetina lenochoda tříprstého.
Připomeňme si, co stálo na začátku. Členy měnové unie se mohly stát země, které mimo jiné měly nižší deficit než 3 % hrubého domácího produktu a státní dluh nepřesahující 60 % HDP. Přičemž se očekávalo, že tato kritéria budou splňovat nejen v okamžiku vstupu do eurozóny. To se nepovedlo. A nemluvme teď jen o Řecku. Nikdo si netroufnul hlasitě poukázat ani na Německo nebo na Francii, když se tyto země odchýlily od požadovaných kritérií, natož aby se včas vyžadovala nějaká náprava.
V prvopočátku problémů nebylo euro jako jednotná měna, ale již zmíněná nezodpovědnost politiků, kteří se víc než na vyrovnané rozpočty soustředili na rozhazování peněz a péči o své znovuzvolení. Nedokážou-li samy jednotlivé státy prokázat dostatek disciplíny, bude opravdu zapotřebí, aby existoval nějaký dohled zvnějšku. Tedy v případě, má-li eurozóna přežít. Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet to určitě chce. Chtějí to pravděpodobně i všichni důležitější úřednici v Bruselu, ale nejen oni. I v současných potížích má stále euro a eurozóna své přívržence, kteří věří, že přes prvotní chybné kroky je ještě možné považovat měnový spolek za úspěšný projekt.
Jak zachránit Řecko
Jen je třeba ten společný dům trochu přestavět. Evropská vláda, společné ministerstvo financí nebo prostě fiskální unie, říkejme tomu jakkoliv, zatím nemá jasné obrysy. V tuto chvíli se totiž ještě hasí požár starého domu – hoří v Řecku a doutná to v Portugalsku, Irsku, Itálii, Španělsku. Plány nového bydlení musí teprve někdo nakreslit. A nesmí to trvat dlouho.
Je jasné, že dnešní europesimisté, kteří společnou měnu předem pohřbívají (byť třeba jen proto, že je to teď tak nějak v módě), už mají v záloze protiargumenty. Ty mají právě podobu řecké tragédie, na které budou dokumentovat, že se zeměmi jako je Řecko, to nikdy nepůjde.
Je pravda, že poslední oznámení řecké vlády, že nesplní závazek snížit schodek letošního rozpočtu na slibovaných 7,6 % HDP, moc důvěry nevzbuzuje. Je to možná důvod k tomu, aby se už začalo víc mluvit o míře odepsání dluhů než o další mnohamiliardové pomoci. Prostě o bankrotu. Což není totéž jako konec eurozóny a dokonce to neznamená ani odchod Řecka z tohoto spolku.
Na případný bankrot by doplatili věřitelé, zejména evropské banky. Ale tak už to bývá v ekonomice i v loterii, že ten, kdo vsadil na špatnou kartu, musí obnos odepsat. Smutné je, že to ve finále do značné míry zaplatí daňoví poplatníci. Ale nedělejme si iluze, obyvatelstvo to zaplatí tak jako tak, ať už bude mít záchrana podobu eurovalu nebo odpisu dluhů.
Tak či onak, EU, ECB, MMF a všichni další, kdo se snaží problémy Řecka řešit, už by měli nějaké řešení předložit. Opakované lití peněz do bankovního sektoru, kde řada subjektů už pomoc ze strany státu čerpala, není to nejlepší. To si ale asi nemyslí eurokomisař Oli Tejn, který prohlásil, že banky v regionu potřebují urgentně další pomocná opatření.
No a co my?
Ve světle problémů Řecka a některých dalších zemí eurozóny je situace české ekonomiky a českého státního rozpočtu v podstatědocela dobrá. Kdyby po loňských volbách nesestavovaly vládu tři tehdy ještě pravicové strany, ale ČSSD, určitě by se žádné dramatické reformy nepřipravovaly a nějaký čas bychom si ještě mohli, slovy klasika, popíjet ve stínu olivovníků svoje ouzo.
Prostě řecká tragédie se u nás nekoná a je k ní daleko. V zásadě by to takhle ještě mohlo nějaký čas fungovat. V porovnání s většinou zemí Evropské unie je český schodek veřejných financí snesitelný (i když na Maastricht to není), ekonomika roste (i když pomaleji, než jsme očekávali) a země si může relativně levně půjčovat (zatím). Dlužno ovšem zdůraznit, že ani jedno z toho není důsledek faktu, že máme vlastní měnu. Například Slovensko, země platící eurem, očekává letos růst HDP 3,3 %, zatímco Česko predikuje 2,5 % (ale už ví, že je to přestřelené).
Reformy v klidu
Problémy eurozóny se ale Česka, jako ekonomiky těsně provázané s ostatními zeměmi, blízce dotýkají. A i přes současnou relativně dobrou situaci by k nějakému zlomu dojít muselo. To si uvědomuje i Kalouskův, pardon, Nečasův kabinet, a proto zvolil program zaměřený prioritně na snižování schodku a v těchto kolejích jede. A plnit sliby je správné. (Řekněte to někdo Řekům.)
Pro pořádek je ale třeba říct, že přijatá či navržená opatření k ozdravení veřejných financí nejsou nijak drastická, ve srovnání s Řeckem, ale i některými dalšími zeměmi jde skoro o kosmetické změny. Tento fakt společně s celkovou sociální smířlivostí české společnosti vede k tomu, že ulice nejsou plné protestujících davů a nejproblematičtějším momentem každé změny zákona je tak pro ministry dohodnout se sami mezi sebou ve vládě.
Někdy lze nad některými opatřeními povytáhnout obočí – a občan, kterému berou stravenky v přepočtu za dva tisíce korun měsíčně, by o tom asi řekl své. Taky penzijní reforma je poněkud polovičatá a reforma zdravotnictví ještě ani reformou není. Na výsledky protikorupčního tažení, je-li nějaké, si též musíme počkat. Ale celkově by směr měl být správný. Alespoň zpoza hranic to tak vypadá.
Euro, to je přece dobrá věc, ne?
O tom, že by korunu mělo někdy nahradit euro, dnes v Česku politici nemluví. Podle přístupové smlouvy k EU má sice Česká republika povinnost společnou měnu přijmout, ale nikde není řečeno kdy.
Řada podniků, které exportují, je stále přesvědčená o tom, že by jim společná měna ušetřila dost peněz. Ale nemluví o tom taky. Vědí, že do eurozóny teď nemůžeme, ani kdybychom chtěli. Příští kandidáti už budou lustrováni podstatně bedlivěji než Řecko, a to bez ohledu na nástroje, které se zvolí k řešení současné krize.
Pokud dojde k větší integraci, tedy k vytvoření nějaké nové ekonomické vlády Evropské unie, může to být krok vpřed. A může se jednou týkat jako člena eurozóny i nás – to kdyby některé příští české vládě chtělo při vytváření státního rozpočtu ujet pero, zasáhne v našem i ve svém vlastním zájmu dohled z Bruselu.
Jak říkal zrovna dnes jeden kolega: „Nejsem ekonom, ale zdá se mi, že to my Češi děláme dobře. Počkáme si, až se vyřeší problém s Řeckem, až se eurozóna nějak transformuje, a pak do té ozdravené vstoupíme, protože euro je přece dobrá věc, ne?“