„Madrid se dostal do slepé uličky, kdy na jednu stranu lpí na dodržování ústavního pořádku, ale zároveň tak činí za pomoci policejních sborů zastrašujících občany, kteří se dožadují svého svobodného rozhodnutí. Španělská vláda zároveň podkopává svou legitimitu i směrem k dalším oblastem, v nichž se mohou vyskytnout obdobné tendence,“ píše ve svém komentáři o aktuálním dění ve Španělsku den po katalánském referendu politolog Jiří Zákravský ze Západočeské univerzity v Plzni.
Pokud se v předchozích desetiletích hovořilo o snahách o dezintegraci Španělska, celosvětové veřejné mínění většinou stálo na straně Madridu. Oproti druhé dekádě 21. století však pocházelo volání po nezávislosti nejhlasitěji z regionu ležícího u Biskajského zálivu – z Baskicka. Tamní kampaň však byla spojena dlouhodobě s násilnými prostředky, které již v dobách Frankova nedemokratického režimu užívala baskická skupina Euskadi Ta Askatasuna (ETA – Baskicko a [jeho] svoboda). Po přechodu k demokracii však násilné prostředky užívané ETA pozbyly na legitimitě, její podpora ve společnosti slábla a nakonec vedla v letošním roce k definitivnímu odzbrojení skupiny.
1. říjen 2017 pravděpodobně znamená konec v takovém nazírání na Madrid a regiony dožadující se nezávislosti na Španělsku. V důsledku událostí posledních dní není definitivně možné danou situaci dále zjednodušovat a říci, že by byl Madrid „pozitivním hrdinou“ a naopak Katalánsko, které přebralo od Baskicka roli jakéhosi „renegáta“ mezi španělskými regiony, „tím zlým“.
Zásahy vlády Mariana Rajoye proti nestandardnímu hlasování o katalánské nezávislosti, které se dle španělského předsedy vlády „nekonalo“, neunikly pozornosti novinářů prakticky z celého světa. Stíhání Katalánců, blokování internetových stránek, zabavování materiálů spojených s referendem, tisíce policistů v ulicích, obsazování míst, kde mělo hlasování proběhnout, atd.
Hra na zbabělce
Madrid se dostal do slepé uličky, kdy na jednu stranu lpí na dodržování ústavního pořádku, ale zároveň tak činí za pomoci policejních sborů zastrašujících občany, kteří se dožadují svého svobodného rozhodnutí. Nyní ponechejme stranou samotnou ilegálnost akce prosazované katalánskou vládou v čele s Carlesem Puigdemontem, podstatná je necitlivá reakce Španělska.
Poslední dny jsou pouze důsledkem „hry na zbabělce“, kterou spustili katalánští nacionalisté a do které se okamžitě zapojila i menšinová vláda Lidové strany. Hra na zbabělce spočívá velmi zjednodušeně v tom, že v rámci konfliktní situace prohraje ten, kdo jako první podlehne nátlaku a ustoupí.
V konfliktu mezi španělským centrem a Katalánci se roztočila do obrátek, které pravděpodobně nikdo neočekával, a ani jeden z aktérů se nechce stát zbabělcem, tj. poraženým. Cílem Mariana Rajoye se stává udržení jednoty Španělska, nicméně tím, že jeho jednota bude udržena de iure, dojde k jejímu definitivnímu nalomení de facto.
Přilévat benzín do ohně a doufat, že přestane hořet
Daná situace do velké míry může dále vést k posílení katalánských nacionalistů v tom smyslu, že jejich požadavek nezávislosti bude podporovat o poznání více občanů tohoto regionu. Nikdo přeci nemůže chtít zůstat součástí na první pohled demokratické země, která posílá „své“ policisty, aby mlátili do „našich“ spoluobčanů.
Tento fakt však Madrid přehlíží, ostatně v této souvislosti se před takřka dvěma týdny nechal slyšet předseda vlády Autonomního společenství Baskicka a představitel Baskické nacionalistické strany Iñigo Urkullu, že se vláda pokouší uhasit požár benzínem. Tehdy ještě nemohl tušit, že ono přilévání nebude po mililitrech, ale rovnou po barelech.
Jak zareagují Baskové?
Madrid zároveň podkopává svou legitimitu i směrem k dalším oblastem, v nichž se mohou vyskytnout obdobné tendence. Např. ústřední představitelé umírněných baskických nacionalistů se již před lety nechali slyšet, že uvažování o nezávislosti regionu v dnešní době a v globalizovaném světě je prakticky nemožné. Stará prohlášení však po dění z přelomu září a října v Katalánsku mohou i tyto události změnit a vést k posílení proudů, které nepřestaly nezávislost Baskicka prosazovat. Ostatně volání po vyhlášení Baskické republiky stále od relevantních politických hráčů na mapě Baskicka padají a budou v budoucnu patrně zaznívat častěji.
Mariano Rajoy tedy svou snahou o zabránění konání katalánského referenda všemi možnými prostředky a udržení jednoty Španělska dokázal pravý opak. Takto rozpolcené Španělsko jeho novodobá historie od přijetí ústavního textu v roce 1978 nepamatuje.
působí jako odborný asistent na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a primárně se zabývá nacionalismem a propojením politiky a sportu. Těmto tématům se věnuje zejména v prostředí Baskicka, ale nevyhýbá se ani badatelskému putování mimo tento region. Další oblastí jeho odborného zájmu je problematika politických stran v západní Evropě.
