Pokuta, několik trestních stíhání, odmítnutí milosti od prezidenta Václava Havla. Novinářka Sabina Slonková pro ochranu zdrojů svých informací udělá a vydrží takřka cokoli. To, co zveřejňuje, vede často k rezignacím ministrů, ale také k objednávce její vraždy, jak se stalo před dvaceti lety v kauze Karla Srby. Zná fígle politiků, policistů i úřadů, jak jí investigaci znepříjemnit, přesto si ještě nikdy v neděli neřekla, že by se jí druhý den nechtělo do práce. O tom všem Slonková mluvila v podcastu Background ČT24.
„Dopředu nikdy nevíte, jestli vám hrozí nebezpečí, protože o kauze ještě nemáte dostatek informací. A je to tak lepší: kdyby člověk všechno věděl předem, tu práci by nemohl dělat, protože by si uvědomil, že riziko je příliš velké,“ říká Sabina Slonková, která píše investigativní reportáže už téměř třicet let.
Jestliže si ona nebezpečí nepřipouští, cítí ho její zdroje i aktéři reportáží. S jedním člověkem, který jí dlouhodobě prozrazuje citlivé informace, se tři roky vídala jen skrz prostředníka. „Tlumočil mi to, co ten člověk říká, já jsem skrz něj kladla otázky, bylo to krkolomné. Ale ten člověk se opravdu strašně bál, že nás někdo někdy spolu potká a bude z toho mít průšvih. Jeho by to stálo kariéru, ale obával se i o zdraví a život,“ vysvětluje.
Teď už se osobně znají, nejspíš i proto, že jeho jméno Slonková nikde nepřiznala. A tak se chová ke všem svým zdrojům. „Je to to nejcennější, co máte. Bez informačních zdrojů je novinář odkázán na oficiální statementy, a vy potřebujete vědět, co se děje pod povrchem,“ vysvětluje. Dodává však, že jakmile napíše „nejmenovaný zdroj“, musí počítat s tím, že je v tom sama. I v případě jakéhokoli soudu.
„Zpětně mi to přijde jako kolorit, který patří k naší práci,“ říká ke kauze Olovo
Za neprozrazení původu svých informací za ní redakce platila dvacetitisícovou pokutu. A s Jiřím Kubíkem v kauze Olovo odmítla prezidentskou milost. Chtěli totiž rozsudek, že zatajováním zdroje neudělali nic špatného. K soudu však nakonec ani nedošlo. „Zpětně mi to přijde jako kolorit, který patří k naší práci. Protože za těch třicet let jsem takových příběhů zažila už spoustu. Ale je fakt, že ve chvíli, když vás policie obviní za to, že jste zveřejnili něco, co je pravda, vám na jistotě nepřidá. Je to nepříjemná věc, protože nevíte, kam až je to státní aparát schopný dohrát,“ vzpomíná dnes na dvaadvacet let starou aféru.
Dnes jsou navíc úřady podle ní rafinovanější. Není to tak dlouho, kdy novináři místo na policii chodili na výslechy na Národní bezpečnostní úřad. „Když jsem chtěla vědět, co přesně jsem vyzradila, nemohli mi to říct, protože by mě museli s utajovanou informací seznámit. Když vám to řekneme, musíte nám podepsat, že už o tom nikdy nebudete psát, říkali. Ale to já přece nikdy neudělám, protože by mě vyoutovali z toho tématu,“ přibližuje praktiky některých úřadů vůči novinářům.
Po korupci, podvodech a nespravedlnosti nepřestala pátrat, ani když byla dva týdny kvůli výhrůžce smrtí pod policejní ochranou. „Když policisté tehdy přišli, vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. A ani oni nevěděli, protože jména, která měli, byly řadové články řetězce. Nebyla spojena s politikou nebo veřejnou sférou. Až jednou přišli a ptali se, jestli mi něco říká jméno Karel Srba,“ vypráví Slonková. Soud později uznal, že někdejší tajemník ministra zahraničí si skutečně objednal vraždu Slonkové, a odsoudil ho na dvanáct let.
Nejhorší je pro ni politik, který s ní nemluví
S psaním o vraždách začínala v šestnácti letech, kdy přepisovala do novinové krimi rubriky policejní svodky. Přes zprávy nejdřív o jedné a posléze o pěti větách se dostala až k velkým reportážím a rozhovorům. Ještě jako dvacetiletá běžně mluvila s vrcholnými politiky i mafiány, jako byl Ivan Jonák.
„Byla jsem ženská, mladý ucho, takže spousta politiků i dalších lidí mělo tendenci mě podceňovat. A já to vždycky brala jako svoji výhodu, protože jsem mohla jenom překvapit, že zas tak pitomá nejsem,“ přibližuje svoje novinářské začátky Slonková.
Z doby 90. let jí hodně zůstalo. Nejenom zápal do práce, ale hlavně přesvědčení, že z osobní komunikace získá nejvíc. „Když s lidmi mluvíte, vycítíte jejich emoci. Dokážete poznat, jestli před vámi něco skrývají, jestli je nějaká část tématu, o které nechtějí mluvit, protože chtějí, aby zůstala skrytá. To přes počítač a sms neuděláte,“ vysvětluje Slonková.
Skrz telefon nebo sociální sítě navíc člověk řekne jen to, co sám chce, dodává. Proto je pro ni nejhorší ten politik, který s ní odmítá mluvit. Bez jeho vysvětlení se navíc podle ní zvětšuje riziko, že novináři něco unikne a udělá chybu.
Politikem, kterého se marně snaží získat na rozhovor, je například Andrej Babiš (ANO). Byla to přitom právě ona, kdo vedl Mladou frontu Dnes poté, co ji Babiš koupil a odešlo předchozí vedení. Šéfredaktorkou byla půl roku. „Nebyl to můj nejlepší životní nápad, ale na druhou stranu já bych bez toho neměla Neovlivni.cz,“ uzavírá Slonková.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
