Chodí za vrahy do věznic a přesvědčuje je, aby veřejně promluvili o svých činech. Investigativní novinář a publicista Josef Klíma to dělá už víc než třicet let, přesto není stoprocentně úspěšný. Kauz, které z nejrůznějších důvodů zveřejnit nemůže, má totiž stále víc než těch publikovaných. Neuzavřené případy ale využívá jinak – za minulého režimu o nich psal detektivky, teď mu jsou předlohou třeba ke scénářům. Který vrah byl podle něj nejchytřejší, co dělá, když chce na všechno zapomenout, nebo kdy se cítil v nebezpečí, na to vše odpověděl v nejnovějším podcastu Background ČT24.
Nebezpečí jsem cítil až se dvěma bodyguardy po boku, přiznává publicista Josef Klíma
„Jsem nejstarší ještě si pamatující novinář, který dělal rozhovor se všemi velkými mafiány od Ivana Jonáka až po Radovana Krejčíře,“ směje se Josef Klíma a popisuje tak svou kariéru investigativního novináře, který pátrá v podsvětí.
Lidé, kteří „dole šéfují“, jsou podle něj různí. Třeba Jonák předstíral, že je vzdělaný a výjimečný. Krejčíř byl podle něj ze všech nejdravější a Jiří Kajínek zase nejvíc mazaný. „Myslím, že nejchytřejší z nich byl Mrázek, ale toho jsem poznal jenom letmo,“ přiznává Klíma.
I když byl dennodenně v kontaktu s lidmi, kteří se nebojí zabíjet, strach cítil jen jednou. A to paradoxně v momentě, kdy mu TV Nova z bezpečnostních důvodů přidělila ochranku. S Jankem Kroupou tehdy dostali z podsvětí varování, protože začali odkrývat řadu podivných sebevražd a autonehod bohatých lidí.
„Bodyguardi vám život neudělají bezpečnější, do té doby jsem žádné nebezpečí kolem sebe neviděl. Ptal jsem se, jestli bude řídit – nemůže, protože musí mít volné ruce na střelbu. Vyjíždíme a hlásí SPZ někomu do telefonu, přitom se nic neděje,“ vypráví s tím, že až s ochrankou si uvědomil, že může být v nebezpečí.
Celé to trvalo dva až tři týdny. „Když odešli, tak jsem se teprve začal bát, protože ve mně vyvolali pocit nebezpečí,“ přiznává. Další pátrání ho ale strachu opět zbavila. Někdy má kauz dokonce tolik, že se obává toho, co nazývá „okorání“.
„Když je toho moc, okoráte“
„Když je toho moc, okoráte. A pak je jediná chvíle, kdy z toho musíte vyskočit,“ vysvětluje. Klíma takto nejčastěji vyskakuje k moři a snaží se přitom vyhýbat Čechům. „Pak se zase oživíte, že jste schopen přijímat cizí neštěstí,“ říká.
Jako novinář totiž často fušuje do řemesla psychologům. Obzvlášť ve chvílích, kdy se snaží někoho přemluvit, aby s ním jako s novinářem mluvil. „A to si novinář uvědomí až časem, že má rezervoár strašně zajímavých kauz, které nikdy nezveřejnil a nemohl zveřejnit. A teď toho litujete, protože to jsou příběhy tak neuvěřitelné,“ říká Klíma a vzpomíná na příběh muže, kterého nevlastní dcera obvinila ze sexuálního obtěžování, a po roce po jeho propuštění a zároveň dva dny před svou smrtí podala výpověď, že si to celé vymyslela. Muž přesto trval na tom, že svůj příběh zveřejnit nechce.
Takovými situacemi není demotivovaný, naučil se je využít jinak. Jako zápletku ke knize, seriálu nebo filmu. Tak začínal, už na škole psal sci-fi a později, když odcházel z časopisu Květy, protože odmítl vstoupit do strany, psal detektivky. „K nim měla cenzura laxnější vztah,“ vysvětluje.
O čem se psát nesmělo, napsal detektivku
Navíc brzo zjistil, že takové příběhy lze snadno propojit s novinařinou. „Zjistil jsem, že některá témata, když nejdou novinářsky, lze zveřejňovat fiktivní formou. To byla třeba moje knížka Ruka na zdi. Začaly se ke mně dostávat případy, kdy lékaři někoho poškodili, nebo dokonce zemřeli kvůli jejich špatnému zásahu. O tom se tehdy nesmělo psát, tak jsem napsal detektivku,“ přibližuje Klíma.
Svobodně mohl tvořit až po revoluci, kdy spoluzakládal časopis Reflex. Poté, co ho jeden z jeho tehdejších kolegů za zády ostatních prodal, dostal se do nově vznikající TV Nova. O televizi přitom do té doby říkal, že je povrchní.
„Postupem času jsem zjistil, že všechny kauzy jdou převést do televizní podoby, akorát je musíte zjednodušit, nezkreslit a v určitých momentech vám divák musí věřit, že máte další důkazy, které nezveřejňujete jen kvůli stopáži,“ vysvětluje.
Pro informace chodil přímo k policejnímu prezidentovi
Brzy si také zvykl na to, že si v pořadu Na vlastní oči vlastní zjištění před kamerou sám uváděl a provázel jimi. „Na jednu stranu mi to zkomplikovalo, že jsem nemohl nikde nikoho šmírovat. Ale na druhou stranu to ohromně otevřelo dveře. Kam jsme přišli, tam nás vítali. Buď se nás báli, nebo nás měli rádi. Měli jsme rychlejší přístup k ministrům, policistům, soudcům, státním zástupcům. A začali se ozývat lidi z podsvětí, kteří nám začali věřit,“ vzpomíná na vzestup své kariéry.
V 90. letech bylo pro něj zjišťování informací jednodušší ještě z jiného důvodu – neexistovali ještě tiskoví mluvčí, pro informace si tak rovnou mohl chodit k policejnímu prezidentovi. Stejně tak lépe navazoval kontakty v samotném podsvětí.
I když se podle něj za ty roky investigativní žurnalistika změnila, její důležitost zůstala vysoká. „Je tady spousta svinstva, které zůstává skryté, a spousta zákulisních sil, které brzdí práci orgánů činných v trestním řízení. Nezávislá novinařina je jediná šance, že se všechna svinstva dostanou na světlo boží. A to je dost velká motivace,“ uzavírá Klíma.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.