Redaktor Petr Sojka už dvanáct let ukazuje život v hlavním městě z trochu jiné perspektivy, než jakou pokrývá klasické regionální zpravodajství. Jeho magazín Z metropole rád nahlíží do historie a srovnává ji se současností, představuje unikátní příběhy lidí i staveb, diváky zve na méně známá či zapomenutá místa a do skrytých zákoutí města. V Sojkově pojetí navíc získává zpravodajství o Praze skutečně lidský rozměr – plný vzpomínek, sousedské pospolitosti a svébytných postav. Článek je součástí série materiálů, které web ČT24 připravil k 65. výročí začátku televizního vysílání v Československu.
Hajným ani komentátorem hokeje se nestal, už 12 let ale Petr Sojka ukazuje lidskou tvář metropole a unikátní příběhy
Petr Sojka pracuje v České televizi přesně dvacet let. Nejprve krátce působil v pořadu Černé ovce, ale – jak dnes říká – tento formát mu úplně nešel. Začal proto točit reportáže do Dobrého rána, kde se záhy začal specializovat na Prahu.
Sojkova profesní dráha ovšem začala mnohem dřív. Původně působil jako učitel a vychovatel na Základní škole Sázavská, pak pracoval rok a čtvrt na stálé škole v přírodě u Orlické přehrady. „Bylo to úplně báječné místo, protože jsem dělal mimo Prahu, na čerstvém vzduchu, děti se tam střídaly a bylo to krásné období.“
Tuto idylu ovšem přerušil 17. listopad 1989. Když Petr Sojka z vysílání Hlasu Ameriky zjistil, co se odehrává v Praze, ze dne na den se „hodil marod“ a zamířil zpět do hlavního města. Na školu v přírodě se už nikdy nevrátil.
V médiích pracuje od roku 1991
Novinářské začátky si Petr Sojka odbyl v Rádiu Stalin, pozdějším Rádiu 1, kde pracoval od roku 1991. Jak dnes vzpomíná, přišel tam s partou asi pětadvaceti ryzích amatérů, kteří se učili dělat rádio na koleni. „Byla to naše první škola, kdy jsme sami sebe hodili do řeky, ve které jsme se učili plavat, protože nikdo z nás to vůbec neuměl.“
Do médií se Sojka i jeho kamarádi tehdy dostali úplně náhodou. „Naši partičku, jejíž základ byla pedagogická fakulta, oslovil kdosi, kdo měl možnost objednat rádiový vysílač. A v té partičce jsem se ocitnul.“
Z Rádia 1, kde působil dva a půl roku, přešel do televize Prima. Tam už měl na starost regionální zpravodajství z Prahy a pracoval zde necelých pět let. Když pak v roce 1998 nastoupil do ČT a začal točit reportáže v Dobrém ránu, navázal na předchozí zkušenosti pražského regionálního zpravodaje.
I na Kavčích horách se tak věnoval tématům z hlavního města – jak říká, měl už „trochu přehled o lidech a o respondentech, které je možné oslovit.“
Popelář, hajný nebo hokejový komentátor?
Když se ptám na profesi rodičů a na to, jestli také pracovali v médiích, Petr Sojka chvíli přemýšlí – podle svých slov se touto otázkou nikdy nezabýval. „Můj táta byl profesionální muzikant, který hrál v různých divadlech. Třeba v orchestru divadla Semafor nebo Divadla Jiřího Wolkera,“ říká s tím, že působil i v různých jazzových tělesech. „A máma byla učitelka v mateřské škole, která taky k tomuhle řemeslu nijak výrazně neinklinovala.“
Naopak Petr Sojka o novinařinu jevil zájem už od dětství. Někdy mezi sedmým a devátým rokem ho prý strašně bavil hokej. „Na starý magnetofonový pásek jsem si nahrával vymyšlené komentování vymyšlených hokejových utkání z tehdejší ligy.“ Když mu bylo asi dvanáct, psal si různé „rádoby reportáže, které jsou dnes – s odstupem času – samozřejmě velice úsměvné.“
Na druhou stranu ale Petr Sojka dodává, že přestože ho tato kratochvíle bavila, práce novináře nebo redaktora nebyla jeho ambicí. „V dětství jsem měl jiné cíle. Chtěl jsem být popelářem nebo hajným,“ říká s úsměvem.
Z pražského „krajánka“ autorem magazínu Z metropole
Po dvou letech v Dobrém ránu, o kterých dnes mluví jako o „pohodičce, kdy si nacházel lehká témátka“, začal Petr Sojka v roce 2000 pracovat ve standardním regionálním zpravodajství. Oslovil ho tehdejší šéf Adam Komers, se kterým se znali ještě z Primy.
Následujících šest let pak pracoval pro pořad Večerník, referoval o dění v hlavním městě. Své tehdejší fungování ilustruje na situaci, která je ve zpravodajství naprosto běžná: Člověk ráno vyjede natáčet určité téma a ve dvě hodiny odpoledne mu někdo zavolá, že musí jet točit něco úplně jiného.
„To, co celou dobu připravujete, jde vlastně do koše, protože zítra už to může být staré nebo se to nedá natočit. Takže se musíte úplně přeorientovat na druhou stranu, sehnat si respondenty, všechno obtelefonovat a v šest hodin to mít připravené tak, aby materiál mohl jít do vysílání. Což byla opravdu hrůza a stres. A dnes a denně to prožívají naši zpravodajci,“ dodává Sojka se slovy, že v tomto režimu se podle něj dá pracovat jen do určitého věku.
Zásadní zlom přišel v roce 2006. „S tehdejším šéfredaktorem zpravodajství Michalem Petrovem a ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem jsme se rozhodli dělat pořad, který bude referovat o Praze a pražském dění a bude mít spíš magazínovější žánr.“
Petr Sojka
Tak se zrodil až dosud vysílaný magazín Z metropole a pro Petra Sojku se tím změnil rytmus i styl práce. „Byla to pro mě obrovsky pozitivní změna, protože tím, že nedělám denní, ale týdenní pořad, si samozřejmě vše dokážu rozvrhnout.“ Jak ovšem současně dodává, vůbec to neznamená, že by teď měl práce méně, možná dokonce naopak. Jen se zbavil časového presu z denního vysílání.
„Při natáčení narážíme na úžasné věci“
Sojkovým oblíbeným námětem jsou proměny pražských lokalit. „Nemyslím proměnu za posledních deset nebo patnáct let, ale historické proměny jednotlivých oblastí. Před několika lety mě třeba obrovsky chytla za srdce reportáž o likvidaci části Holešovic, která se jmenovala Zátory.“ Kdyby Zátory stály dodnes, tamní domy by podle Petra Sojky šly krásně opravit a vytvořit v nich moderní byty. „A byl by to jeden z neuvěřitelných atraktivních turistických cílů.“
Velmi rád také natáčí s pamětníky. Při tom navíc objevuje další a další potenciální témata. „Určitě sedmdesát, možná osmdesát procent témat získáváme tím způsobem, že při natáčení jednoho tématu narážíme na další lidi, místa, stavby, a obrovsky se tím rozšiřuje akční rádius.“
Jako příklad uvádí aktuální pracovní setkání s legendární zpěvačkou Věrou Nerušilovou, kterou diváci můžou znát z písniček v Hříšných lidech města pražského. Zatímco on plánoval natáčení spíš venku – někde po Praze, ona trvala na tom, že se sejdou u ní v bytě.
„A to byla obrovská prozřetelnost, která ji osvítila, protože my jsme do toho domu pronikli a strávili tam další asi čtyři nebo pět natáčecích dní. Protože se tam na to nabalilo obrovské množství lidí, příběhů, dokonce i z války – štábní kapitán Morávek atd. Prostě obrovské množství témat. Takže my jsme z jednoho domu vyčerpali asi pět reportáží a myslím, že jsme neskončili.“
Historie je vůbec téma, které Petra Sojku zajímá. Nejde mu ale jen o minulé dění samo o sobě, ale právě i o srovnání s aktuálním děním. „Nejen v politice se opakují chyby. Myslím, že i v kultivaci prostoru města třeba dochází k obrovským chybám, docházelo v minulosti.“
„Můžu říct, že třeba pražská asanace z konce 19. století je podle mého názoru až skoro trestný čin, který se udál na židovském městě. Mám strach, aby se tyhle přemety, které tady dělali naši předchůdci, neopakovaly. A ony se bohužel opakují. Viz ty Zátory, o kterých jsme mluvili před chvílí.“
Pořad Z metropole není zdaleka jen pro lidi z Prahy, spoustu diváků má i na venkově
Co si Petr Sojka jednoznačně pochvaluje, jsou ohlasy diváků na jeho pořad. Říká, že za 15 let novinářské činnosti před rozjezdem Metropole nikdy nezažil takovou zpětnou vazbu od diváků, jakou má nyní.
„A to je obrovsky posilující, když už scházejí nějaké pozitivní pobídky ze strany zpravodajství naší televize, tak jsem obrovsky šťastný za to, že diváci na ten pořad reagují. Reagují na něj ve velké většině nesmírně pozitivně, protože pozitivní je, nebo se o to aspoň snažíme, aby pozitivní byl.“
Jak navíc připomíná, když pořad v roce 2006 do vysílání zařazovali, měli obavu, aby z něj nečněl pragocentrismus. „Protože žádné jiné město, a vlastně ani žádný jiný kraj dosud nemá pořad tohoto charakteru. A myslím, že to se nám tenkrát podařilo, že to tak není. Důkazem je obrovský ohlas lidí z venkova – skutečně mě strašně překvapuje, co lidí na venkově se na Metropoli dívá.“
S tím souvisí i další zkušenost Petra Sojky. Interakce s lidmi je dnes mnohem lepší než v minulosti. Když prý před lety potřeboval do zpravodajských reportáží sehnat respondenty třeba na ulici, do anket, býval to dost problém. Řada lidí se televizního štábu bála, nebo se jen nechtěli vyjadřovat.
„Mám pocit, že tohle už dneska vůbec neexistuje. Asi to souvisí s různými facebooky a těmito věcmi – že lidi se prostě nestydí mluvit a nebojí se mluvit. Takže myslím, že dneska sehnat respondenty na ulici, aby něco okomentovali, není vůbec žádný problém.“
Košilku i scénář si ťukal na psacím stroji
Když se ptám na proměny technologií, které Petr Sojka v televizi využíval, odpověď je jednoznačná: „Ta práce se změnila obrovsky. Když jsem tady v České televizi na jaře 1998 nastupoval, psali jsme košilky (vysílací podklad – pozn. redakce) a veškeré reportáže na psacím stroji, spolupráce s počítačem nám vůbec nefungovala. Ta začala až v roce 1999, možná 2000. Dneska si to už vůbec nedovedu představit.“
Petr Sojka v této souvislosti konstatuje, že není technický talent. O to složitější pro něj prý bylo v průběhu let zvládat všechny technické novinky, které musel začít používat. „Pro mě to je nesmírně stresující se každé dva tři roky učit něco jiného, jiný redakční systém. Ale vždycky jsem to nějakým způsobem zvládnul.“
Připomíná taky další evidentní pokrok – vyšší technickou kvalitu obrazu. V počátcích jeho kariéry se využívaly kamery formátu Betacam. „Když se podívám na obrázky z těch ‚bet‘ do našeho archivu, a když se podívám na dnešní obrázky, tak tehdy jsme měli pocit, že to je vrchol kvality obrazu, a dneska chápu, že to bylo úplně někde jinde.“
Kluk od Nuselského mostu
Petr Sojka se narodil v Praze a vyrůstal na Novém Městě, na hraně Nuselského údolí. „My jsme tomu vždycky říkali Vinohrady, protože ona to byla oblast, kde to s Vinohrady trochu hraničilo. Nás od Vinohrad vlastně oddělovala jen Bělehradská ulice.“
Většina oken z jejich domu směřovala na Nuselský most, což bylo – jak dnes Sojka vzpomíná – neutěšené prostředí. Do školy chodil za roh, do ZŠ Legerova. Celkově lokalitu charakterizuje jako hlučnou, mimo aut i od tramvají z Bělehradské ulice.
„Ale kromě toho, že to tam vypadá, jak to tam vypadá, tak na tomhle místě je v dosahu obrovské množství nádherných míst, která jsme s klukama tenkrát objevovali. A takové termíny, které něco řeknou možná třiceti čtyřiceti zasvěceným – Détko, Ztracenka, to jsou místa, kde jsme trávili dětství a kde to bylo úplně nádherné.“
Petr Sojka dodává, že v centru města už taková místa nikde jinde nejsou. „Je to oblast od Apolináře, přes Albertov až po Šance oddělující tuhle část od Folimanky.“
Když už mluvíme o Praze, ptám se i na hlavní pražské problémy, jak je Petr Sojka coby dlouholetý regionální zpravodaj vnímá. „Budu opakovat klasická témata, která řekne asi 90 procent lidí. Samozřejmě se mi nelíbí dopravní situace v Praze, nelíbí se mi to, že městem vede šestiproudá dálnice, která ho rozetnula na dvě půlky a rozbila třeba Václavák.“
Témat na natáčení je pořád dost, nejvíc tipů přišlo do seriálu o dvorcích
Základní starostí každého novináře i televizního autora je hledání témat, kterým se chce věnovat. Petr Sojka konstatuje, že námětů na reportáže má pořád dost. Praha je podle něj v tomto smyslu doslova „bezedná“.
„Já dokonce myslím, že kdyby Metropole existovala ještě za sto let, tak pořád pojede s novými tématy, s novými věcmi, samozřejmě se zase opakujícími v čase, třeba i po sto letech. Ale to je nevyčerpatelné.“
Jak ovšem současně dodává, usiluje o to, aby se témata reportáží v Metropoli neopakovala. A pokud už například po deseti nebo dvanácti letech točí podruhé o stejném domě, vždycky se ho snaží zachytit z jiného úhlu pohledu. „Aby to nebylo úplně to stejné, aby to nebyla pohlednice, ve které zopakujeme to, co jsme říkali před deseti lety.“
Navíc v případě, že se ke stejnému tématu po letech vrací, snaží se Petr Sojka i o to, aby reportáž točil jiný redaktor než původní autor. „Aby na to měl zase někdo úplně jiný pohled a abychom se neopakovali.“
Diváci taky autorovi Metropole posílají tipy, o čem by mohl natáčet. Podle Petra Sojky vyvolal asi největší příval námětů seriál Tajemství pražských dvorků, který vysílají už šestým rokem.
„Samozřejmě jsme museli vybírat, protože ne každý příběh dvorku byl nosný na 5 až 7 minut, které těm dvorkům věnujeme.“ Některé dvorky museli autoři dokonce propojit, aby divákům jejich místo ukázali, ale aby reportáž dokázala „unést celou stopáž“.
Vzpomínky na rok 1968, Tros Sketos a Václavák
Letní seriál, který k pořadu Z metropole neodmyslitelně patří, se letos bude věnovat 50. výročí sovětské okupace. „Generální ředitel ČT projevil touhu ukázat místa, ze kterých vysílala Česká televize v roce 1968. My z toho vycházíme, v našem chystaném seriálu se budeme osmičkovým tématem zabývat,“ říká Sojka.
Kromě míst ale hledá i lidi, kteří v roce 1968 s televizí jakkoli spolupracovali na jakýchkoli místech a postech. „A ty se budeme snažit přimět ke spolupráci, aby na toto období zavzpomínali. Věřím, že se nám to podaří – a jsem docela zvědavý, kolik nám tentokrát náš letní seriál dovolí udělat dílů.“
Metropole ale chystá i speciální díly. „Dvě úžasná témata nám přetekla klasickou stopáž, kterou nám umožňuje standardní Metropole. A to je partička, která si říká Tros Sketos, což jsou umělci Jaroslav Róna, František Skála a Aleš Najbrt. A my jim děláme speciálku, 26 minut o Tros Sketos, o těchto třech klucích, kteří mají nesmírně pestré životy a všechno jsou to pražští rodáci a pražští patrioti.“
Druhý speciální díl věnuje Petr Sojka fenoménu Václavák. „Chceme ukázat historii náměstí – čím kdysi byl a čím dneska není, a to nám zase dát těch 26 minut.“
Divák potřebuje dobře vidět hlavně to, o čem reportáž je
Koncem našeho rozhovoru se ptám, jak Petr Sojka vnímá aktuální trendy v televizním zpravodajství – například častější užívání takzvaných stand-upů (části reportáže, kdy reportér na místě hovoří do kamery a je přitom vidět – pozn. red.). Resp. obecněji vyšší důraz na osobnost a prezentaci reportéra.
„Myslím, že to je reportáž od reportáže. Ono někde to možná svůj smysl má, že reportér skáče ze stand-upu do stand-upu, když se za ním něco odehrává a má třeba i málo času na zpracování. Mám pocit, že to je často jeden z hlavních důvodů, proč se stand-up reportáže dělají.“
„Ale jinak si myslím, že pořád jsme televize, a pokud televizí máme zůstat, a nemáme se podobat – nechci říct rozhlasu, ale prostě jiným médiím, jiným formám – tak musíme obraz mít pořád na prvním místě.“
Sojka má pocit, že divák, pokud mu autoři sdělují nějakou informaci, přitom nepotřebuje vidět reportéra. „Nepotřebuje vidět redaktora, potřebuje daleko víc vidět to, o čem redaktor točí. A to se snažíme v našich reportážích plně dodržovat.“
Jak Petr Sojka dodává, v reportážích natáčených pro Metropoli stand-upy většinou vůbec nepoužívá. „Abychom dokázali ukázat co nejvíc obrázků.“
I nejmladší generace se jednou možná k televizi vrátí
Taky Petra Sojky, stejně jako dalších respondentů série článků k výročí počátků televizního vysílání, se ptám, zda někdy litoval, že působí právě v ČT? Respektive že si nevybral jinou profesi?
„To jsem litoval samozřejmě mockrát, ale vždycky to přebila radost z práce, kterou tento barák poskytuje.“
Se smíchem ovšem dodává, že vždycky chtěl být bohatý. „To jsem velice záhy pochopil, že v médiích nejde. Nechci říct, že v České televizi speciálně ne – ale prostě v médiích v České republice nelze být bohatý,“ uzavírá zjevně v nadsázce.
Na závěr rozhovoru Petr Sojka vyjádřil naději, že Česká televize bude i nadále vysílat. „Protože myslím, že to je médium, které možná část tohoto národa pořád nedoceňuje, ale bez něhož si neumím televizní a vůbec mediální skladbu představit. Mám pocit, že byť si možná někdo pořád namlouvá, že tady internet televizi definitivně potlačuje, tak že se to pořád neděje.“
„Jedině snad u nejmladší generace. Ale nevím, jestli ta nejmladší generace, až přestane být nejmladší generací, jestli se úplně v klidu nevrátí k televizi. A nebude ji vnímat úplně stejně, jako ji vnímáme my,“ uzavřel Petr Sojka.
Kontakt na autory pořadu Z metropole – mailová adresa: zmetropole@ceskatelevize.cz