Ručně vyráběla titulky, teď jejím perem píšou slavné postavy minulosti

Grafička Radka Vohlídalová nastoupila do tehdejší Československé televize v roce 1977, krátce po skončení střední umělecko-průmyslové školy. Na Kavčích horách působí už 41 let a, jak říká, od té doby se nezměnil snad jen obecný název její profese – grafik. Zatímco v 70. a 80. letech psala ručně úvodní a závěrečné titulky, dnes tvoří například dopisy do historických filmů, kde její rukou píšou slavné postavy minulosti. Článek je součástí série materiálů, které web ČT24 připravil k 65. výročí začátku televizního vysílání v Československu.

Radka Vohlídalová
Zdroj: ČT24 Autor: Pavel Beneš

Významná část tvorby Radky Vohlídalové je v současnosti určena dětem. Vytváří kresby, masky, navrhuje části dekorací. Tvoří také některé rekvizity pro natáčení – například obálky knížek, které se pak objeví v záběru. Jak dodává, nemusí v takovém případě vyrábět celou publikaci - stačí obal a pár stránek s ilustrací.

Specialitou paní Vohlídalové jsou dopisy či ručně psané dokumenty slavných historických postav - příkladem byl film Americké dopisy z roku 2015, kde její rukou psal Antonín Dvořák.

Jak Radka Vohlídalová dodává, zrovna toto natáčení bylo pro ni dost komplikované. „Byla jsem venku a musela jsem to psát v hrozné zimě. Pojďte to tady napsat, na rozvrzaném stolečku,“ popisuje své zážitky „z placu“.

Dopisy dobových postav vyrábí grafička podle vzoru, který dostane od tvůrců filmu. „Dodají tu osobnost, třeba krále, který skutečně existoval, a my se snažíme se do toho vměstnat, i když to většinou moc nejde. Anebo alespoň dobově, abychom to napsali, ne jako dneska - ale jak psali tenkrát.“

Kolegyně Radky Vohlídalové Ludmila Linhartová připomíná další zajímavou zakázku, kterou u nich v oddělení vyráběly. Šlo o dopis Jana Husa pro třídílný film Jan Hus z roku 2015 (s Matějem Hádkem v hlavní roli). Celý rukopis přitom musel vzniknout jen na základě dvou nebo čtyř známých Husových vět.

„Musíme se to naučit a napodobit ho, co nejblíž to jde,“ říká paní Linhartová. Stejně už se musela naučit rukopis Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, teď ji čeká Jiří Wolker.

Většinu návrhů si grafičky musí vymýšlet samy

V současné době přichází zadání do grafického oddělení obvykle od rekvizitní výpravy. To, jak hodně je ale konkrétní, se prý dost liší. „Někdy mají představu, přinesou si od architekta, jak to má vypadat. A někdy je to metodou pokus – omyl. Udělejte to nějak. My to nějak uděláme. A oni – takhle to není ono. A dělá se to znovu. Což je ta nejhorší varianta, která může být,“ říká Radka Vohlídalová.

Podklady pro práci si v minulosti grafičky často hledaly samy. „To jsme chodily do muzea, do knihovny UMPRUM a hledaly si to. To by dneska nešlo – kdybych vyběhla, půl dne strávila v UMPRUM knihovně. To vůbec nepřichází v úvahu,“ konstatuje grafička.

Její kolegyně Ludmila Linhartová dodává, že přesné podklady dostávají například k výrobě dobového občanského průkazu nebo pasu. Jinak si zhruba 70 procent svých návrhů grafičky musí vymýšlet samy.

Z osmdesáti procent ruční práce

Přestože počítače jsou dneska skoro všude, paní Vohlídalová i její kolegyně se shodují, že konkrétně ony stále pracují převážně „v ruce“. Podle Ludmily Linhartové je to asi 80 procent zakázek. Počítač pro tyto grafičky slouží spíš k hledání podkladů.

Jak ovšem současně dodávají, pro jeden typ zakázek jsou už počítače nepostradatelné – pro úpravu starých listin. Grafičky totiž dovedou i moderní papír do kopírky či laserové tiskárny upravit tak, že vypadá jako dobová listina nebo jako ruční papír. Jak konkrétně ale finální úpravu dělají, to odmítají prozradit. „To je tajné. Každá máme svůj recept,“ dodávají se smíchem.

Začala ručně psanými titulky

Když Radka Vohlídalová do Československé televize nastoupila, v tehdejším velkém výtvarném oddělení vyráběla úvodní a závěrečné titulky k jednotlivým pořadům.

„Buď se psaly v ruce - ruční titulky - což bylo hrozné, anebo takzvaným propisotem – obtiskovala se písmenka.“ Druhý způsob se podle paní Vohlídalové používal pro pořady ze současnosti. K filmům se ale titulky psaly v ruce a někdy byly jejich součástí i kresby.

Grafička ráda vzpomíná na legendární televizní drama Nezralé maliny z roku 1980, ke kterému tvořila titulky právě ona. „To pro mě bylo takové top, protože to bylo výborné.“

Ruční výroba titulků se podle ní používala do revoluce. „Pak se to zlomilo a titulky se začaly dělat na počítačích.“ Jak grafička dodává, sama už si předtím říkala, že by titulky nechtěla ručně psát pořád. „A to mě zachránilo, že se začalo dělat něco jiného. Začaly se víc dělat rekvizity do pořadů, dopisy.“

Ve škole se umění falzifikace nenaučila

Na otázku, jestli měla pro práci grafičky nějaké předpoklady už v rodině, odpovídá paní Vohlídalová jednoznačně: „My jsme všichni mrsklí tímhle způsobem. Tatínek byl architekt, maminka sochařka, můj muž je teď taky architekt – prostě v tom jedeme. Takže to bylo trochu dané, že jsem chodila na výtvarku.“

Vzhledem k popsaným postupům, které při práci nyní používá, včetně například „falzifikace“ dobových pasů či jiných úředních dokumentů, se ptám, nakolik ji na tuto činnost umělecká škola připravila. „Vůbec, ani ťuk,“ říká s úsměvem Radka Vohlídalová. „My jsme dělali hodně písmo, tak to musím říct, že písmo – na titulky to bylo dobré. Ale jinak – vůbec nic.“

Dneska se všechno řídí časovými požadavky

Jednoznačně odpovídá paní Vohlídalová také na otázku, jestli se za dobu jejího působení změnila televize jako taková, tedy celkový styl práce. „Určitě. Je to úplně o něčem jiném. Je to úplně jiný svět.“

Dřív podle ní v televizi sice nebylo méně lidí než dnes, ale pracovníci víc fungovali dohromady. „Že se všichni víc znali a on i ten styl té práce: Nebyl na všechno takový strašný fofr. Dneska to je o čase. Všechno je na čas. Musí to být do středy, nazdar, přes to vlak nejede. Dřív to bylo takové langsam, pomalejší, bylo na to víc času. I když jsme dělali i po nocích, protože to muselo být, ale byl to úplně jiný styl práce.“

Další zásadní změnou je podle ní to, kolik úkolů musí teď grafičky řešit současně. Dřív se mohla soustředit na jedinou zakázku. „Nedělalo se víc věcí najednou, prostě jsem dostala zadání - titulky k jednomu filmu nebo jednomu pořadu a to jsem za dva dny musela rychle udělat. Dneska kdo přijde, měly bychom mu vyhovět. A to někdy taky nejde, protože jsme jen dvě.“ Jak grafička dodává, ona i její kolegyně dnes obvykle dělají třeba čtyři věci najednou.

 

Grafička Radka Vohlídalová
Zdroj: ČT24
Autor: Pavel Beneš

Další problém, který si uvědomuje – autoři často přepisují scénáře na poslední chvíli a kromě toho se i operativně mění plány natáčení. „Když je toho víc, jsme třeba rády, když nám dopředu řeknou, co jaký den točí. Takže uděláme věci na středu, pak na čtvrtek, na pátek. A oni pak změní natáčecí dny a přijdou a řeknou – všecko je na úterý, i to, co mělo být na pátek,“ popisuje grafička.

„Je toho tolik, že i den pro nás hraje roli, že se to oddálí, to odevzdání. Pak se to změní, natočí něco jiného, protože jim nepřijde herec,“ dodává paní Vohlídalová. „Občas to je adrenalin, že si říkám: Mám to zapotřebí?“

Někdy jsou prý situace už tak vypjaté, že jde jen o to, aby zakázku vůbec stihla. „Aby to fyzicky prostě bylo. To mě na tom občas zlobí, že vím, že bych to dokázala udělat jinak a lépe, ale nejde to, protože na to není čas.“

Radka Vohlídalová ovšem doplňuje, že stres naštěstí není permanentní, že se adrenalinové situace střídají s klidnějšími okamžiky.

Víc zakázek týkajících se socialismu než v době socialismu

Když přijde řeč na situaci v Československé televizi před rokem 1989, na ideologii a politické vlivy, paní Vohlídalová konstatuje, že ona sama tyto věci ani moc nepociťovala. Roli zřejmě hrálo to, že u nich v oddělení tvořili spíš malé grafické věci. Jiná prý ale byla situace u příbuzné profese - malířů pozadí. Ti často tvořili například komunistické nápisy typu Ať žije mír.

Ludmila Linhartová ovšem se smíchem dodává, že paradoxně zakázky týkající se socialismu dělají obě grafičky víc dnes, když se točí dobové pořady.

Pokud si na něčem dají hodně záležet, v záběru se to třeba ani neobjeví

Ptám se i na to, jestli paní Vohlídalovou nemrzí, že výsledek její práce se ve filmu obvykle jen mihne - objeví se na krátký okamžik. „To víte, že jo, to si říkáme pořád. A někdy to tam ani není vidět. To se taky stane.“

Jak totiž s kolegyní dodávají, i v této věci funguje něco jako zákon schválnosti. Když nějakému svému výtvoru věnují hodně času a energie, protože podle zadání „to bude na kameru“, ve filmu se nakonec třeba vůbec neobjeví, nebo jen minimálně. A naopak v situaci, kdy „to je dobrý, to tam bude někde hozené na stole“, se nakonec třeba stane, že jejich práce je vidět v detailu, přes celou obrazovku.

Práce ji pořád dokáže překvapit něčím novým

„Odezva, jestli se nám to povedlo – tak to pro nás je pouze, když přijde třeba architekt a řekne, že to bylo dobré. Nebo rekvizitář. Že byli nadšení, že se jim to líbilo. To je pro nás vlastně jediná zpětná vazba, že je něco opravdu dobré,“ říká paní Vohlídalová.

Že si vybrala tuto práci a působila v televizi čtyři desetiletí, grafička nelituje. I když přiznává, že také měla „úhybné manévry“ - že by šla jinam. „To bylo, když tady byl boom natáčení cizích filmů. Kamarádka měla reklamní studio, kde jsme pro ni hodně dělali, tak jsem chvíli uvažovala, že bych třeba odešla, ale nakonec jsem to neudělala.“

A když se ptám, co ji na její práci nejvíc baví, odpovídá, že asi všechno. „Kromě toho, když je něčeho moc – když lepím 120 cedulek, tak to už mě pak nebaví,“ říká se smíchem.

„Vždycky si říkám, už mě nic nepřekvapí. Ale ne, vždycky přijde ještě něco, co jsem nedělala, nebo co je trochu jinak,“ uzavírá popis své kariéry televizní grafička Radka Vohlídalová.